Květen

V květnu bylo hlavní téma přijímačky na střední školu. Proběhly na začátku května, ale čekali jsme na výsledky 14 dní. Vezmou-nevezmou. Podle pocitů dcery to vypadalo spíš na to druhé. Po přijímačkách byla slzavé údolí, a že je zas v pořádku mě uklidnilo, až když šla dělat další prezentaci na nějakou hodinu základní školy.

Je pečlivka, je dříč, a to se projevilo i na přípravě na přijímačky. S češtinou problém nebyl, tam už od začátku měla nad 40 bodů z 50. Ale s matikou. Každý má buňky na něco jiného. A ta matika od cermatu jí dávala skutečně zabrat. Takové logické příklady prostě ve škole nebrali.

 

Stačilo jí vždy skutečně jen malinko napovědět, aby se chytla a věděla, jak to vypočítat. Jenže u přijímaček tu nápovědu mít nebude. A těch příkladů bylo tolik různých…

Udělala. Po oba dva termíny z matiky nad polovinu bodů, čeština vklidu nad 40. Přijata. Jsem na ní pyšná, protože je fakt dobrá. Některé předměty ji budou bavit a některé zas ne, ale dokázala si, že věci úspěšně zvládne.

Radost za dvěstě korun a pět mozolů. To je zahrádka. Dvakrát se u nás přehnaly kroupy. Jednou vydrželo bílo i přes noc. Zima a déšť. Přesto se něco podařilo vypěstovat. Dáváme si řeřichu s olivovým olejem a špenát se smetanovou omáčkou. Koupila jsem si plamének a vykvetl prvním fialovým květem. Tráva posekána a sušíme na seno. Petrklíče odkvétají, vykvetla srdcovka. Suším hluchavku i sedmikrásky. Ať jsme zdravý a krásný.

Na procházce jsem musela jít lesem, protože po cestě to nešlo. Když jsem se chtěla ale dostat na druhou stranu cesty, zapadla jsem po lýtko do bláta. Rybník přetíká, potoky jsou plné vody. Loni jsem na stejném rybníku fotila vyprahlou popraskanou půdu. Díky za ten déšť.

V práci to byl trošku adrenalin, když jsem zjistila, že neumím tak dobře anglicky, jak bych potřebovala. Měla bych to brát jako výzvu, ale spíš to hodnotím jako trapas.

Nechala jsem se i zkrásnit. V nějaké panice, že zas budou kadeřnictví zavřené a zas se tam dlouho nedostanu, jsem si nechala výrazně zkrátit vlasy. Dcera tvrdí, že jsem podivný klon její mamky. Za to jsem ušetřené peníze z minulých měsíců utratila za její oblečení, protože ze všeho vyrostla během zavření obchodů a v krátkých teplácích odmítla jít do školy.

Tak jsme si žili během května. Stres z přijímaček za námi a před námi se blíží prázdniny. Utíká to, utíká, a než se člověk otočí… Vždyť to není tak dlouho, kdy jsem dceru vedla do první třídy.

Tak ať ty příjemné chvíle se zastaví na dlouho a ty špatné, ať jsou rychle pryč. Krásné dny.

Jarní procházka

Za oknem zima, zataženo, déšť, člověk víc slyší meluzínu než zpěv ptáků, až se zdá, že to jaro ještě nepřišlo. Ale přišlo. Dávám sem několik fotografií, které jsem nafotila před deseti dny. Vysvitlo sluníčko a vylákalo nejen mě na procházku. 

Rozkvetlé květy, bzučící včely, nateklé pupeny, které se chystají prasknout a ukázat mladé lístky. To je přesně to, proč jsem se zastavovala a zkoušela fotit makro a zaostřit na blízko.

Některé lísky a květy jsou jak z jiné planety. Rozvíjejí se jako mladý motýl z kukly, nevyletí, ale potěší zelení.

Sluníčka bylo opravdu hodně, když jsem zkoušela fotit vodu na kamenu, ničila jsem si foťák přesvícením. Ale jak jinak vyfotit zlaté slunce a kamenné diamanty.

Náš pes to vyřešil po svém. Užíval si čisté vody a téměř celou cestu šel ve vodě blízko břehu. Pro něj příjemné osvěžení a radost z kapek vody.

Labuťě jsem fotila na dálku, ani jsem nedokázala spočítat, kolik jich je. Určitě dvacítka. Asi měli zrovna sraz pod rozkvetlými stromy. Na fotce mám jen tři zástupce.

I na lesní cestě kvetly plané višně. Pod stromy byl příjemný stín. A člověka nic nenutilo ke spěchu. Jentak se kochat a užívat si jarní svěžesti.

Jindy téměř vyschlý potůček byl plný vody a kolem něj kvetly blatouchy. 

Ono té žluté bylo všude plno, i na pampeliškách a prvosenkách. 

Tak snad zas budou i slunečné dny. A budeme si užívat tepla i květů.

Duben

Duben byl měsícem čokolády. Nevím, co bylo tím prvotním impulsem, jestli dobrá bonboniéra, nebo protože jsme si zkrátka potřebovali obalit nervy.

V práci mě čekal roční pohovor a za hodnocení průměrná jsem ráda. Lepší, než vyčuhovat na jednu nebo druhou stranu. Vyhazování nebere konce. A doma se dcera připravovala na přijímačky. Už jen za to, kolik tomu věnovala času, bych jí přála, aby se jí příští týden povedly a byla přijata na školu.
I když teda s výběrem školy spokojená není. Prý jsem jí vymluvila ty školy, které by se jí líbily. Na design jsem jí řekla, že tam bude muset kreslit, a na školu eu, že tam bude maturovat z archivnictví. Také si spočetla, že jí bude 19 let, až vyjde střední a docela s tím nesouhlasí. Roste do chytrosti.

Nějak rychle tento měsíc utekl. Na velikonoce jsme barvily voskem jen kraslice jako úkol do školy. Koledníci se letos neukázali žádní. Už taky vím, jak se plete pomlázka, ale nevím, jestli za rok si vzpomenu.

Jarní úklid mě donutil udělat pták, který mi pokadil okno. A na vnitřním parapetu mám zasazené kytičky, které by chtěly už dát ven do hlíny… Kdyby nemrzlo. Holky v práci mi přinesly přebydky jejich kytiček a na zahrádce už to konečně začíná rozkvétat. Narcisky, tulipány i pampelišky. Zatím tedy poskrovnu, ale v přírodě už to krásně kvete bíle i růžově a žlutě a zeleň je také taková svěží, jarní.

I když teplou bundu jsem odložila jen pár dní. Zato definitivně mi přestal fungovat starý mobil a nový jsem si zatím nevybrala. A ve vesnici byla zahájena oprava komunikace, která má trvat přes rok. Výhodu to má, přestaly přes nás jezdit kamiony. Auta se naučila objíždět přes upravenou polní cestu, kudy chodíme na procházku.

Smutné bylo rozloučení s naší kočičkou. Deset let jsme ji měli. Byla více venkovní, jen v zimě se hřála doma, chytala ptáčky i myši, někdy přitáhla i něco většího. Lezla po stromech, uměla vyskočit i na parapet okna... A jen poslední dva dny jí už přestalo chutnat a byla skleslá, ale odešla sama. A utěšujeme se tím, že měla opravdu pěkný kočičí nezávislý život.

Radostí je mi to moje štěstí – rozkvetlá gerbera od dcery.

Krásné květnové dny, ať už dnes slavíte svátek práce nebo lásky.

Březen

V březnu jsme se rozdělili na bílé, černé a ignorující. Podle mě bylo nejvíc těch ignorujících, tedy bez respirátoru. A víc k tomuto tématu psát nebudu. Březen byl měsíc, který nám dal vychutnat si ještě zimu, bláto, ale už i práci na zahrádce.

Dcera měla zajímavý úkol z tělocviku, měla chodit na procházky po okolí a udělat z procházek prezentaci. Fotila tedy ona na mobil (má lepší fotky než já z kompaktu), takže já jsem chodila s ní, ale nefotila. Přece jen jsem nějakou fotku ve foťáku našla. Ještě teda blátivě zimní.


A teď k jaru. Na zahrádce už to začíná kvést. Na té mé tedy ještě ne, tak jsem si vypůjčila kytičky z babiččiny zahrádky, má skalku víc na sluníčku. Takže dávám koniklec, fialky, petrklíč, čemeřici.

Mám relativně velkou zahradu ve formě louky (čti roste tam to, čemu se právě chce) a každý rok se tam snažím něco upravit a přidat. Keře, jahody, kytky… Loni na podzim jsem byla nemocná a tak jsem nemohla rýt. A teď na jaře jsem si vymyslela, že si zryji kruh o průměru 6 metrů čtverečních. Se zápalem jsem si to vytyčila a pak začala rýt.
Obdivuji ty, kteří dokáží zrýt za den celou zahradu. Já jsem schopná dělat na zahrádce jen hodinu denně. Jsem spíš malá, křehká a vždy byla i hubená (teď jsem přibrala, ale na síle to není nějak znát). Začala jsem dceři dávat jednoduché úlohy, za jak dlouho si zryji ten můj kruh, když denně zryji jeden metr čtvereční. To číslo dnů mě nepotěšilo.

Do toho vytrhávat plevel u stávajících záhonků, vyrývat plevel z louky (nemožné) a začala jsem šílet. Až mě dcera uklidnila, že to mám dělat pro radost a ne, abych se sedřela. A tak jo. Pro radost jsem si nasázela semínka na volná místa, zalila a řekla si, že i kopřiva je léčivka… Ještě že já tu moji dceru mám.

Ale nezahálela jsem ani když mrzlo a nedalo se dělat na zahrádce. Ten jeden menší šátek z minulého měsíce mě tak navnadil, že jsem si vyštrachala další klubíčka a udělala si šátek větší, který se mi hodí k saku. A když už jsem tak hledala stará klubíčka, zjistila jsem, že mi zbyde i na pletené tričko. A pochlubit se tu musím :-)

A abych se ještě nějak odměnila, poprvé v životě jsem byla na dentální hygieně. Pro mě zážitek (dostala jsem i protistresový mačkací zub). Ale jaký to byl teprve zážitek pro mé zuby. Musím říct, že po pohledu do zrcadla se moje sebevědomí zvedlo, a to jsem ani nevyužila bělení zubů apod. Jak málo stačí ke štěstí – necelá tisícovka. (A řekla bych, že test na covid od necitlivých testařů ve firmě, co se týká bolesti a nepříjemnosti je horší, a navíc protistresový mačkací nos nedostáváme).

Ještě se tu musím zmínit, že jsem si objednala knížku od blogerky supice a už se těším, až se začtu. Chudobka má na blogu zábavnou hudební abecedu. A… tak bych mohla pokračovat, co jsem kde zajímavého viděla u koho na blogu. Tak já ráda nakouknu k vám .-)

Hezký apríl, a ať vás nikdo nevyvede, a když ano, tak ať dokážeme brát věci s humorem.

Receptíky

Zmínila jsem se, že děláme kokosovo-kakaové sušenky, co jsou hned snědené, a Miluška se zeptala na recept. Tak sem vkládám recept a rovnou tři naše oblíbené. Všechny tři recepty jsou odněkud převzaté, jen už si nepamatuji odkud, abych dala odkaz. Nejsem žádná skvělá kuchařka a recepty jsem nikdy nepsala, tak snad to bude k pochopení :-)

Kokosovo-kakaové sušenky
Jsou jednoduché a nešizené, jen to chce najít správný hrnek. (Lze dělat z poloviční dávky, ale u nás se sní i celé, jsou to tak dva plechy)

• 200 g másla
• 3/4 hrnku cukru
• 1 a půl hrnku hladké mouky
• 1 hrnek kokosu
• 2 žloutky
• 2 lžíce kakaa
• špetka soli

Vypracujeme nelepivé těsto (když se lepí, přidáme mouku, když je příliš drolivé, máslo). Děláme v ruce, klasicky "patlála-patlála". Poté těsto strčíme na chvíli do lednice, pak z něj uděláme váleček, z válečku nakrájíme kolečka a ještě na plechu dozdobíme vidličkou.
Pečeme 20minut při 160 stupních

(Tohle jsou zrovna jen máslové sušenky bez kokosu a kakaa, ale ty z receptu jsou jen tmavé, jinak stejné)

Červená omáčka
Tohle je hodně rychlé jídlo, trošku mi přijde, že takové jak kočička s pejskem vařili dort a dali tam samé dobré věci. Kupodivu ale mlsný jazýček dcery schvaluje. 
Suroviny: cibule, kuřecí maso, česnek, mletá paprika sladká, rajčatový protlak, špenát, smetana, citron, parmazán
Napsala jsem postupně, jak přidávám. Jak je prostě kdo zvyklý dělat a podle chuti. Česnek nakrájím na plátky a nechávám ho chvilku na oleji, aby zavoněl. Parmazánem posypu většinou až na talíři. A špenát máme nejraději ze zahrádky :-)

(Nemám fotku, tak vkládám večeři - vylepšená topinka)

Losos v listovém těstě
Z listového těsta děláme hodně, ale zrovna tento recept je takový luxusní - není ani nejlevnější, ale kdo má rád tyto kombinace, tak si pochutná.

• Lososa osolíme (pro mě mám napsáno, že hodně, protože já nějak osolím většinou málo), opepříme, zprudka opečeme na olivovém oleji
• Na špenát usmažíme cibulku, přidáme česnek (jak kdo chce, nakrájený, drcený, sušený), nakrájený listový špenát, necháme vyvařit
• Na bešamel rozehřejeme máslo, přidáme hladkou mouku, smetanu a nastrouhaný tvrdý sýr

Všechno necháme trochu vychladnout (když nenecháme, listové těsto se trhá, také zkušenost).
Na listové těsto dáme špenát, lososa, a bešamel, zabalíme, jak se dá a dáme do trouby na 200stupňů 25minut.


(Jídlo se fotí strašně špatně, protože hladový člověk je netrpělivý) :-)

Případné dotazy ráda zodpovím a jinak všem přeji dobrou chuť, ať už si k jídlu dáte cokoliv .-)

Únor

Únor bílý, pole sílí. Dočkali jsme se toho bílého února a pořádné zimy, které tady už dlouho nebyla. Děti se pořádně vyřádily na kopcích i na rybníce. My dospělí trošku nadávali, když jsme se poklouzali po chodnících i silnicích. A na konci února nás překvapilo sluníčko a asi nejsem jediná, kdo se nadšeně vrhl na zahrádku a chytal sluníčko na procházkách.

V práci byl únor o loučení. Několik nedobrovolných odchodů lidí, kteří dělali v práci dlouho, ale protože se snižují zakázky, snižují zisky a snižují se stavy zaměstnanců. Protože na spoustě míst to není o lidech, ale o číslech. A nelze držet místa lidem, pokud nevypadá, že by se situace zlepšila. Myslím, že se dostáváme do stavu, kdy budou na pracáku i ti, kteří chtějí pracovat.

Podali jsme přihlášku na střední. A bylo to tedy o těžkém rozhodování. Slýchám teď, že jsme měli podat přihlášku na tu vysněnou školu, která bohužel neměla internát. Když by to stejně ty čtyři roky mohla dělat dálkově díky covidu. Tak doufejme, že čtyři roky tohoto bubáka nebudou. Myslím, že jsme unavení už všichni. Nejen sestřičky, doktoři, prodavačky, učitelé,  policisté…

Krásné zbytečnosti. Když se zabaví ruce, odreaguje se hlava. A ten, kdo trošku tvoří, tak mi potvrdí, že se mu hodí všechno. Všechno se dá nějak přetvořit. Staré prostěradlo s dírou uprostřed jsem natrhala na proužky a udrhala něco, co vůbec nevím, k čemu to je dobré. Možná do pelíšku kočičce. 

Líbí se mi malby a tak jsem se také do jedné pustila. Je to malování podle čísel, kde člověk nemusí mít vůbec talent, zato hodně trpělivosti. Nadělila jsem si obrázek a za zimní večery vybarvovala, až vznikl obraz na zeď. Pravda, čísla trošku prosvítají, ale komu by to vadilo.

A do třetice jsem tu obdivovala ruční práce u ostatních a nejvíc mě zaujal šátek. Vyštrachala jsem zbytky klubíček, návod na internetu a jeden si také vytvořila. Začátky byly perné a hodně o párání, ale nakonec jsem si vytvořila šátek, který je velký akorát tak, jak klubíčka vystačila.

Tak to jsou moje radosti. Možná je to o maličkostech a možná o těch velkých věcech, že jsme zdraví a můžeme se tak věnovat tomu, co máme rádi. I s těmi nepříjemnými omezeními.
Hodně síly do března. Ať si nacházíte také radosti a sluníčko vás pohladí po tváři.