Nechci
o tom psát a pak si říkám, že by se o tom mělo mluvit.
Že
ta psychická bolest je mnohem horší než ta fyzická (kam se na to
hrabe porod). A že ten boj nikdy nekončí, i když dostanete
správné léky.
Je
stále víc psychicky nemocných. Jsou mladí lidé, kteří si
chtějí sáhnout
na život (nebo to udělali). Je spoustu bolesti a pocitů, že ten
svůj život nedokážu zvládnout. Je těžké dostat se k
psychiatrovi, je těžké najít psychologa, je těžké najít
podporu.
Vždy
člověku pomůže humor, ale teď nechci psát s humorem, chci
napsat, jak moc je to těžké, ale že se to dá zvládnout. Chci
napsat, že ne každý má hroší kůži, a má
jiný
práh toho, co snese, a že jsou nemoce, s kterými se člověk
potýká celý život.
Nemůžu
dělat, co dřív. Nemůžu se snažit rozhýbat tělo a mysl, když
se cítím unavená. Protože už mám toho strašáka, že spadnu do
nemoci, a to člověk opakovat nechce. Protože jak jsem psala, je to
strašná psychická bolest, u mě strašný strach o blízké,
nechovám se adekvátně, a hospitalizace nebo navýšení léků
není nic příjemného.
Jaké
to je, když vám píchnou injekci a vy se nemůžete hýbat, jen vám
tečou slzy, protože netušíte, jestli je to dočasné nebo trvalé,
ležíte na studené zemi, okolo si myslí, že simulujete a
přeháníte, a vy jen ležíte a čekáte, jestli to přejde a
budete se moci zas hýbat. Dostanete léky, a nedokážete vydržet
ani krátkou cestu v autě, máte pocit, že se zblázníte a musíte
vystoupit. Chce se vám jen spát a zároveň jste strašně
nervozní. To, že nemáte chuť na sex a nedokážete mít orgasmus
je opravdu to nejmenší.
Cokoliv
řeknete, jakékoliv obhajování, vaše cíle, vše je bráno, ano,
to je vaše nemoc, nikdo vás nebere vážně, jen se hledá, jaká
nemoc a jaké léky by na to zabraly.
A
když se pak dovíte diagnozu, je to jak rána do zad. A co s tím
mám já dělat? A jak mám jako dál žít? A jak se mám vrátit do
života, když jsem tolik ublížila druhým? Když jsem se nechovala
normálně? Jak to mám všechno ustát?
A
jediné, co můžete, je mlčet, protože už pochybujete, co je
správné a co ne, jestli se chováte správně, nebo vás zas někam
zavřou…
A
při tom všem, musíte zas žít. A léky utlumí počáteční
příznaky nemoci, takže v tom pak lítáte naplno. A hledáte, čím
to mohlo být, kde je ten spouštěč… a nemůžete to najít, jen
se domníváte… moc událostí, které se v životě staly? Ale to
člověk ovlivní jen málo. A tak spíš leží, přemítá, snaží
se mít dobrý pocit, užívat okamžiku… psát si básničky, když
to jde… ale nikdy si už nemůže být jistý, jak dlouho. A
jestli…
A
říkám si, že to není o tom hledat tu „chybu jak a proč“. Že
člověk ušel dlouhou cestu a neustále se mění. A nejde o to
porovnávat se s ostatními a vyčítat si, proč já to nezvládnu,
když oni ano. Myslím, že na tom vůbec nezáleží. Člověk vždy
dělá to nejlepší, co v daný okamžik může. Ano, být
chytřejší, být zdravý, mít zkušenosti – ale v ten daný
okamžik je to jen tak, jak právě dokáže. A pokud se aspoň
malinko mění k lepšímu, a třeba tím, že získává zkušenosti,
je to tak, jak to má být. ☼ ♥
.JPG)