Červenec

Tento měsíc jsem si vzpomněla na předpověď k tomuto roku čínské myši (krysy). Tvrdě pracovat, ale i odpočívat, meditovat, uklízet venku i v sobě, setkávat se u kovových konvic na čaj nebo na kafe a povídat si… (Kdo by si chtěl připomenout předpověď 2020). Listuji diářem a mám pocit, že v červenci bylo nějak všechno, co mohlo být.

Červen byl pro mě hodně náročný. Hlavně na psychiku. Takže jak jinak zahájit červenec než ulehnutím do postele. Horečka a jediné, co zvládl žaludek, byla rýže se skořicovým cukrem (pro mě ale mňamka). K pití čerstvou mátu i meduňku (také prý dobré na žaludek). A postupně to, co se stalo, strávit. A dát si na to čas a volno.

A i třeba procházku o samotě na místo, kde to mám ráda. I když tentokrát jsem v touze objevovat, trochu zabloudila a v návalu šílenství, já se z těch hlubokých lesů nedostanu a sežerou mě divoká prasata, to měla i s adrenalinem. Snažila jsem jít po cestě zpět a zahnout tam, kde jsem zahla… A zajímavé je, že cesta zpět, i když je stejná jako cesta tam, je vlastně úplně jiná. Tápala jsem, nic nepoznávala,… ale jsem tady :-)

V červenci jsem v práci makala, abych vše zvládla, ale měla čas i na nějaký ten úklid pracovního stolu a šuplíků. Všechno do sebe prostě zapadalo, a problémy se ihned řešily, a nějak nebyl čas na to, aby člověk koukal na to, co bude. A s čímkoliv si dělal starosti.

Prázdninovou dovolenou s dcerou v Litoměřicích jsme si obě moc užily. Krásná dovolená plná příjemných lidí. Napsala jsem toho o ní ažaž, ale nějak nešlo zkrátit. Moc budeme vzpomínat na všechny hezké chvíle, zajímavá místa a skvělé lidi.

Jako blesk z čistého nebe (i když všichni víme, že i na ten blesk se musí nahromadit částice s kladným a záporným nábojem) přišel konec blog.cz. S odstupem času myslím, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Delší dobu to tam nefungovalo, člověka to občas štvalo, ale ten konečný krok udělat nechtěl… Tak to blog vyřešil po svém. Nejde udělat změna, tak to zrušíme. Jen myslím, že měsíc na přesídlení je hodně krátká doba – zvlášť v době dovolených.

A je to takové zvláštní, že jsem z toho měla nějaký pocit „sounáležitosti“, snahy vzájemné pomoci,… (děkuji  Marija). Objevila jsem tu krásné blogy a milé blogerky, které jsem neznala. A objevila jsem i ty, kteří na blogu byli a přitom jsme se nepotkali. Ovládání mi už nepřijde tak strašně těžké a dokonce přívětivější než na blogu…Zvykla jsem si rychle. A za to i děkuji nejen těm, kteří se přesunuli tak jako já, ale i stávajícím blogerkám. Zúčastnila jsem se výzvy slunečnice a teď zkouším výzvu Vendy W (pracuji na tom, pracuji a moc mě to baví, i když náročné vymyslet a vyfotit). A jsem moc ráda, že nezaznělo „ty k nám nepatříš“. Děkuji moc.

V červenci jsem našla i místo, kde se můžu vypovídat, poradit se. A je to moc fajn. Mám pocit, že tím povídáním a komunikací ze mě všechno spadává. A to nemusí být ani sezení u psychologa. Stačí jen někdo, kdo je naladěný na podobnou vlnu, má nějaké zkušenosti, neodsuzuje a máte pocit, že se můžete otevřít, aniž by se to obrátilo proti vám.

Utratila jsem také penízky za dětskou radost. Pro tu starší oblečení, které si koupila na výletu s kamarádkou, pro ta malá prťata kolotoče. Není nad to vidět, že jsou děti šťastné.
Otevírám se také světu. Ukázala jsem kamarádkám fotoknihu z fotek naší krajiny, a i když jsem ve fotolabu v soutěži nevyhrála, dostalo se mi od kamarádek ocenění. On člověk nemusí hned být na těch stupních vítězů (i když vyhrát ten vysněný foťák by se hodilo) :-) Přiznávám, že byli lepší .-) Ale stačí přece, když člověk dělá věci, které mu přináší radost a možná i druhé potěší.

Něco jsem dokončila. A něco nového se opět přede mnou otevírá. Začala jsem uklízet skříně a vzniklo z toho vyklízení pokojíku dcery a přendavání věcí a… uvidíme, kdy napíši, je hotov nový pokojík pro slečnu.
A ještě pro zvědavé (kdo třeba četl předchozí měsíce) krátce k lásce. Po třech měsících mi obvykle spadnou růžové brýle a rozcházím se. Teď mě to poznání toho, jaký ten druhý je, vede k tomu, milovat ho víc jako člověka. A nejen jako toho prince… I chyby jsou naší součástí… A víc psát nemusím .-)

Přeji vám krásný srpen, ať ještě nachytáme trošku toho tepla a sluníčka. Užijeme s dětmi (i bez dětí) prázdnin. A ať je prostě fajn.

PS: Ještě musím napsat, jak strašně moc jsem hrdá na svou dceru (i když nechce, abych na blogu o ní psala). Pozvala mě na oběd za peníze z první "brigády" a dokončila svoji "knihu" o šestnácti kapitolách. Z mého pohledu fakt dobrou. Je prostě úžasná.

Litoměřice - příjemní lidé

Litoměřice toho mají hodně, co nabídnout. Nádherná architektura, malebná zákoutí, kostely, muzea, odpočinkové parky, spousta dobrých restaurací a cukráren,... ale to, na co budeme nejvíc vzpomínat, jsou příjemní lidé.

Vymyslet dovolenou pro teenegera není jednoduché. Příroda ji nebere, zámky nezajímají a nejlepší by bylo moře s all inclusive. A Čechy? Nuda, mami. Nevěděla jsem. Nakonec jsem rozhodla, máš už dlouho slíbený Terezín, měla bys to vidět… zkusíme Litoměřice. Měla jsem město spojené s výstavou Zahrady Čech, dříve jsem tam jezdila s rodiči. Projížděli jsme jím, ale město samotné jsme si nikdy neprošli. A blízko je Ústí, je tam KFC i McDonald, bazén a ZOO. Vlakem je to z Litoměřic kousek, když bude nejhůř, jedeme tam. Schváleny dcerou čtyři dny v Litoměřicích. Hotel jsem našla rychle na slevomatu, snad ten první, moc jsem to neřešila, se snídaní, přespání za dobrou cenu, a blízko centra i nádraží. To vyhovuje.

Myslím, že by se spousta lidí divila, jak si dvě „holky“ dokáží úsporně sbalit na čtyři dny do města, když se se vším musí tahat samy vlakem. Měly jsme jen dva malé batohy a kabelku. A měly jsme všechno potřebné, včetně power banky, náhradních bot i ručníků :-) Vytiskla jsem si mapu, nastudovala možnosti výletů. A jelo se. (Pro jistotu jsem dceři zamlčela, že toho přestupování bude víc, protože na trase je výluka.) :-) 

Ale ta moje slečna nebrblala, nesla si svůj batoh a vypadala dokonce spokojeně. A ta radost z výletu (později už neskrývaná) jí vydržela celý pobyt.

Už když jsme v Litoměřicích vystoupily na pěkném opraveném nádraží, vydaly se cestou podle mapy, nabízeli nám lidé pomoc. „Kam potřebujete? Poradíme.“ Vždycky s úsměvem, dobrou vůlí…

Navštívily jsme hrad. I když těžko hledaly vchod a dozvěděly jsme se, jak dovnitř, až na informacích na náměstí – prostě skutečně nedobytný. Takže vchod do hradu je z druhé strany a přes kulturní centrum. Na hradě je expozice vína. Malá, ale příjemná. Vyblbly jsme se u skládání puzzle, ozvěny i odhánění špačků (na počítači, a moc nám to nešlo, takže špačci nám vyplenili vinohrad). Paní byla dokonce tak hodná, že nám nabídla, že nás vezme do kaple. Bohužel jsem odmítla, z cesty jsem byla hodně unavená a s náladou, nebudeme víc otravovat. V kapli se prý modlil i Karel IV.

Opět jsme s batohy šly na náměstí, v jednom knihkupectví jsme si koupily knížku a opět příjemná paní prodavačka, která nám radila, jak se dostaneme do hotelu. A to už byl čas, kdy jsme se mohly v hotelu nahlásit, odhodit batohy, převléci se do letního (protože sluníčko pálilo) a opět se vydat do města.

(Jen ta auta na náměstí kazila dojem, lepší by byly kočáry :-)

Navštívily jsme muzeum papíru. Milá paní, vyprávěla nejen o papíru, povídala si s námi, dala nám čas (protože když už někde jsme, tak si musíme všechno přečíst, aby nám nic neuniklo), a samozřejmě jsme si vyrobily i ten papír. (Na fotografii městské hradby s baštou, muzeum by bylo na fotce dál vpravo. Nějak nevyfoceno.)

Pak už jsme jen vzaly útokem cukrárnu, pizzerii, toulaly se po náměstí a šly spát. (Na fotce kostel Všech svatých focen z cukrárny s výbornými dortíky.)

Další den následovalo Vlastivědné muzeum s výstavou sošek Panny Marie. V muzeu je expozice věnovaná historii Litoměřic, ale není to nijak rozsáhlé a popisků nebylo tolik, možná bych i jich brala víc, protože mě (a dceru) Litoměřice začaly zajímat. Úsměvné je, že muzeum je v budově bývalé radnice. A když budova začala chátrat, nebyly peníze na opravu, tak se radní prostě přesunuli jinak… Dnes jsou ale všechny domy na náměstí, včetně tohoto muzea s věžičkou, krásně opravené.

Z muzea jsme šly s průvodcem do Máchovy světničky. A nemůžu říct jinak, než díky, díky moc. Za vstupné 150,- korun s námi prošel náměstí a Máchovy schody, ukázal zajímavá místa (včetně cukrárny), poutavě vyprávěl nejen o Máchovi. 

(Věž je u katedrály svatého Štěpána, ještě tu o tom místě bude napsáno).

Spoustu věcí jsem nevěděla a dcera si poctivě dělala doplňovačku o Máchovi (však se jí to bude do školy hodit). Moc mě mrzí, že jsem nedala nějaké to dížko. Tak alespoň takto poděkování skvělému panu průvodci. (Dva pokojíky Karla Hynka Máchy po schodech nahoru a výhled z okna na druhou stranu - tehdy ovšem neviděl ta auta a železnici).

Po obídku jsme se vydaly do Terezína. Nedošly jsme. Ale procházka by to byla určitě moc hezká, kolem řeky Ohře… Potkaly jsme cyklisty, rybáře i kluky, co se šli vykoupat. Na nás to ale bylo moc, ve vedru, po obědě… raději jsme se vrátily odpočívat na pokoj.

A vyrazily jsme odpoledne do parku Václava Havla. Tam následovalo velké focení. Obě jsme hledaly ty správné úhly pohledu, abychom zachytily krásu, klid a pohodu. A opět jsme se setkaly s tím, že jedna paní, která odpočívala na lavičce u rybníčku, se sama zvedla, abychom si mohly udělat fotku bez ní. Děkuji a omlouváme se za vyrušení.

(V bílé věži jezuitské hvězdárny je galerie loutek, ale na to byla dcera prý už moc velká)

Když jsme se dost pokochaly, vzaly jsme to cestou dolů po schodech a naopak zas nahoru a "vyšplhaly" jsme se na Dómský pahorek. Na Dómském náměstí je přístupná věž u katedrály svatého Štěpána, kdo má zájem podívat se z vížky (nebo z výšky). Na Dómském náměstí je toho mnoho významného, včetně litoměřického biskupství. My přišly navečer, takže bez turistů, stromy, zeleň, stavby, které vyprávějí, až na mě dýchla jakási posvátnost místa.

(Litoměřické biskupství)

A jak se odměnit za celý den? Přece návštěvou cukrárny, Káva s párou. Neuvěřitelně příjemná obsluha. Ano, to jsem byla já, co zoufale seděla, chtěla si objednat horký čaj a přitom byla vyřízená ze sluníčka. Děkuji za trpělivost. Čaj i zákusek byl výborný!

(Cukrárna je ta žlutá budova bývalého nádraží - přestavěná. A hned vedle kaple sv. Jana Křtitele.)

(U cukrárny jsou zmenšeniny snad všech významných budov v Litoměřicích.)

Opět jsme dělaly fotky květin i lokomotivy a jeden pán, který právě kouřil a nějak vadil záběru, navrhl, že bude dělat, že kouř jde z komína. Nakonec za lokomotivu teda nevlezl, a fotku mám jen v mobilu, který mi nefotí zrovna kvalitně... ale i tak, nejsou lidé v Litoměřicích skvělí?

Další den bylo od rána zataženo. Jakoby počasí vědělo, kam se chystáme. Terezín. Jely jsme autobusem tam i zpět. A nebudu ani moc psát, protože by to člověk měl zažít. Jednou v životě. To stačí. Všude spousta turistů, ale i tak je to místo utrpení a bolesti. Nebylo tam dobře ani mně, ani dceři. Rychle jsme to prošly, četly toho jen málo, trošku jsem vyprávěla, co jsem si pamatovala o Protektorátu, o válce… Smutné. Hodně smutné. (Nemám na to sem dávat ten klasický obrázek kříže s hroby, nic nepopírám, jen životy člověk nevrátí, vzpomínat bude stále, jde o pietu místa... dávám prostě úplně jiné fotky).

Navštívily jsme na druhém konci Terezína expozici o vzniku Terezínské pevnosti. To ještě měla sloužit k obraně. Obdivuji Marii Terezii. Povídání o ní, o jejím synovi, o pevnosti, která byla vystavěna během 10 let (je to vůbec možné), o obranném systému (fakt dokonalé). Šly jsme i do podzemních chodeb se svíčkou v ruce. Raději nemyslet na to, že by světlo zhaslo nebo tu byl zatoulaný granát… nebo se nám ztratil průvodce. Z té spleti chodeb by se člověk sám nevymotal. (Na první fotce je ještě světlo, ty tmavé chodby fotit nešly a hlavně jsem si hlídala svíčku, aby nezhasla.) 

Zajímavé, ale té temtoty bylo dost. Co takhle jiskřivé sklo? V Litoměřicích je Muzeum Křišťálového doteku. Některé osobnosti daly svou ruku k vytvoření její kopie ze skla. Dotýkat se Karla Gotta, Jaromíra Jágra, Arnošta Lustiga, Ringo Star, Anastacia, Václava Havla… (mohla bych pokračovat hodně dlouho). Myslím, že každý si v této záplavě křišťálových rukou vybere toho svého oblíbence, u kterého pocítí wow, tak tohle je jeho ruka s čárami života, s prohlubněmi, s mozoly… Krásné, co vše se dá vyrobit ze skla. A poděkování „majitelům“, že nás provedli, neošidili o žádný příběh, i když jsme přišli už pozdě a byli jsme vlastně jen dvě. Tímto jim dělám reklamu, navštivte muzeum Křišťálového doteku a obdivujte práci jejich syna (pro jistotu se ale dopředu objednejte). (A můžete hádat čí ruku se mi podařilo trošku vyfotit, ono zkuste si fotit sklo). 

Je libo wafli? Skutečně za hodně peněz, ale přesně podle chuti? A hlavně udělaná skvělou servírkou, které nevadilo, když jsme těsně před přípravou změnily ingredience. Naopak s úsměvem pochopila, že chutě se mění.

A co takhle ještě jednu cukrárnu? Dělají výborné zákusky a dorty na zakázku. A dělají i výborné kafe. Dcera měla chuť na frappé. Jenže, co je to podle ní frappé – nakonec se dohodla s paní cukrářkou. A hlavně šlehačku. A fakt jsem to ještě nezažila. Dostala za 10 korun šlehačku a „až upiješ, tak ti ještě přidám“. Ne, nějaká šizená, ale krásně hutná, chutná, prostě ta pravá šlehačka. (Opět nemám vyfoceno, prostě jsme si vychutnávaly. Ale tak některé věci můžou zůstat tajemstvím, třeba navnadí k návštěvě cukrárny i Litoměřic.)

 (Jestli se nemýlím, tak je to cukrárna L.Hlaváčová, prostě kousek od kruháku a od nádraží, od této stavby, což se přiznám, že nevím, co je.)

A tím vlastně mé povídání končím. Nebyly jsme v Severočeské galerii výtvarného umění, v kostelech, v klášterních vinných sklepích, nebyly jsme ani na rozhledně na Mostné hoře, na Radobýlu… Je ještě tolik míst.

Ale zažily jsme dovolenou, která nás bavila, něco jsme se dozvěděly, něco jsme zažily, něco si vychutnaly… a hlavně i dcera zjistila: V České republice je krásně!