Byl to ten slavný den... elektřina

Hezký den,
jak jste spokojeni s výsledky voleb? Já jsem ráda, že u nás dostal nejvíc hlasů stávající starosta. I když lidé nadávali, chodili si mu stěžovat... přece jen ho určitě potěší, že by ho ve vedení obce rádi viděli nadále. Líbil se mi také volební program všech kandidujících stran. Všichni by věděli, co zlepšit a za co utratit peníze. Ale kde na to vzít? Jasně, dotace. Ale že musí dávat i z obecního (jo, no jo, není to vlastní)...
Dle mého by nemuselo veřejné osvětlení svítit celou noc. Jsem holka z vesnice, takže temné cesty mi nedělají problém. Když jsme se v mládí vraceli z diskotéky z vedlejší vesnice, také nebyla stezka osvětlená. No, alespoň za úplňku bych lampy zhasla.

To je návrh na obec a jak šetříme u nás doma? O návlecích na ruce jsem psala už v předchozím článku. Ponožky, svetry, šály a čepice budou zřejmě následovat. 
Zvykli jsme si na pohodlí. Nejen na teplo (kdo zapínal v létě klimatizaci místo aby si teplo nabral do zásoby?), ale na to, že všechno za nás udělají přístroje - pračka, myčka, vysavač, kuchyňský robot, bavíme se u televize, mobilu, počítače, jídlo spotřebováváme později díky ledničkám, mrazničkám, mikrovlnkám, a nesmím zapomenout na sporáky a trouby, topení, kdy nemusíme nejdřív do lesa, ale otočíme jen knoflíkem. A samozřejmě jsou tu fény, kávovary, automobily,... Od vynálezu elektřiny vzniklo tolik přístrojů a nyní jsme postaveni před rozhodnutí, kterého přístroje se dokážeme vzdát a tak za elektřinu ušetřit.

 
Takže mých pár rad 
Mikrovlnka - kdykoliv máme rychle ohřáté jídlo. Ve spoustě případů se však jedná o jídlo, které se dříve uvařilo a bylo horké. Tedy šetření vede k tomu, aby zas členové rodiny usedli společně ke stolu a najedli se hned po uvaření jídla. Tím se ušetří nejen za mikrovlnku, ale i za lednici, v které by se jídlo uchovávalo. 
Televize - také toto šetření v rámci využívání televize vede ke stmelování rodiny. Takový ten výmysl, kdy každý člen domácnosti má ve svém pokoji vlastní přehrávač, je nyní nesmysl. Takže domluvit se na tom, na co se budeme dívat a pak sledovat pořad společně. Zkrátka se jednou podíváme na pohádku, jindy na sportovní přenos nebo na romantický film. 
Sušička - tak hezky s prádlem na šňůru a ven. Jen si vyberte dobré počasí. Ne jako já, které prádlo zmoklo, tak jsem ho dva dny marně sušila doma, protože venku pršelo, a pak ho dofoukávala fénem, aby nesplesnivělo.
Žehlička - hodně mužů a žen už přišlo na to, že když se prádlo vyklepe, pověsí a následně dobře složí, žehlička není potřeba. U nás žehlíme i spodní prádlo, ručníky a utěrky a žehlení mě i baví. Zvlášť, když se při něm můžu koukat na oblíbený film. (Samozřejmě v rámci šetření s ostatními členy rodiny).
Mrazák - nevím, jak to předci dělali. Nyní nakoupíme se slevou a strčíme potraviny do mrazáku. Kdo je matematik, může si spočítat, jestli se mu to vyplatí. A pro nás ostatní, co lze, tak místo zmrazování usušit - hezky na sluníčku, ne v sušičce na ovoce. A kdo má chladný sklep, má vyhráno.
Topení - pro nás bude největší položka za topení. Ale už také vím, jak na to. Budeme se k sobě tisknout na jedné pohovce. A možná bych přizvala i naše slepice, i když lepší by byla kráva...

Ještě mě napadá 

• vařit s pokličkou, 
• do konvice dávat jen tolik vody, kolik je potřeba na čaj,
• přístroje a baterie nenabíjet přes noc, ale jen po dobu, kdy je potřeba...
• chodit a vstávat se slepicemi (tedy, když je světlo),...

Mě osobně to šetření moc nejde, jak jste mohli poznat z článku. Takže asi hlavně si ušetřit nervy a šetřit na tom, kde mě to nejméně bolí. Třeba já zapínám noťas až večer, až když je tma a nemusím si tak rozsvěcet k dělání jiných činností. Vzhledem k prodlužujícím se nocím to vypadá, že budu mít teď konečně čas na vaše blogy.

Znáte ten vtip? Vzhledem ke zvyšujícím cenám energie jsem zhasl světlo na konci tunelu. Bůh.

Tak se nedejme .-) Pořád ještě máme slunce na nebi (a i v duši). 

Strašidýlka z Klášterce nad Ohří

Dnes vás zavedu do pohádkové země V. Klimtové. Na zámku v Klášterci nad Ohří jsme byly s dcerou loni. Tehdy jsme si vybraly na prohlídku porcelánový okruh, v kterém bylo mnoho zajímavého (např. zlatě zdobený svatební porcelán). V Klášterci je závod našeho největšího českého výrobce porcelánu - Thun 1794. Na zámku můžete tedy obdivovat i vzory z produkce. A pak si je možná dojet nakoupit do prodejny závodu. 

Pokud máte doma malé princezny a skřítky, doporučuji pohádkový okruh. My jsme hlídali dva špuntíky, kteří jsou spíš bojácní, ale ve sklepě Klášterce se pustili ruky dospělého a šli se podívat blíž na skřítky, povídali si s paní průvodkyní a nakonec se nechali vyfotit na pohádkovém křesle. 

Zatímco na porcelánovém okruhu se fotit nemůže, tady jsme mohli fotit, jak se zachtělo. Dávám tedy přehlídku skřítků.

 

Je vidět, že skřítci jsou propracovaní, mají zajímavá jména - Jezinka Dětskomilná, Meluzína Přítulná, Čert Český Žebravý, Pukaveček Jarní...

Autorka si uměla udělat legraci i sama ze sebe, jak je vidět na další fotografii

A v téhle chaloupce žijí skřítci, děti mohou jít blíž a dívat se okýnky, jak si skřítci bydlí.

Jsou zde i loutky z večerníčku Broučci nebo další vodící loutky. Trochu výchovný je smutný zoubek, který je zkažený, protože si ho někdo nečistil.

Prohlídka pokračuje i ve věži, kde jsou strašidýlka jiných autorů. Bohužel neznám jména. 

Výhled z věže - jsme vysoko, i když se to nezdá, takže hlavně hlídám děti :-)

A nakonec se projít parkem, ochutnat prameny a zařádit si na dětském hřišti. My ještě koupili dětem párek v rohlíku a s dobrou náladou z povedeného výletu jsme se vrátili domů. 

Snad počasí ještě dovolí výlety venku a nebudeme jen sedět u kamen. Přeji hezké dny, i když teď trochu mrazivé a deštivé.

PS: Zámek je otevřený celoročně.

Pohádková země V. Klimtové (pohadkovazeme.cz)

Bezprsté rukavice

 Každý se na nadcházející zimu připravuje jinak. Když nám při práci na počítači i při 20 stupních mrzly ruce (co teprve při těch 18 stupních), rozhodla jsem se, že potěším sebe i spolupracovnice bezprstými rukavicemi. Obyčejné, rychlé, aby prsty byly volné. 

Pletla jsem na pěti jehlicích, což jsem se naučila tento rok, a pro mě pohodlné, že pak nemusím nic sešívat. Ale lze uplést i klasicky na dvou jehlicích, a pak sešít - jen nechat prostor pro palec. 

Přikládám návod. Pletla jsem na jehlicích 3,5 

Návleky jsem si ozdobila uháčkovanými kytičkami (spíše kolečky) a na šedých jsem se pokoušela vyšít obrazec. 

Poprvé jsem se snažila něco vyšít a několikrát jsem předělávala. Měla jsem vzít jednobarevnou vlnu, takto to za tu práci nestálo.

 

Zatím mám tedy jen dva páry, ale zmrzlé spolupracovnice i zbytky vlny mám, takže v tom budu určitě pokračovat.

 

Po vydání článku jsem dodělala ještě jedny. Přikládám jedny decentní černé s copánkem. Návod i pro mě, abych nezapomněla. 
Na levé je copánek - oka dozadu na pomocnou jehlici (já používám spínací špendlík), na pravé - oka dopředu. Copánek tvoří 8 ok (4 uplést,4přendat) a je vzdálen 9 ok od díry na palce. Pozor, na levé rukavici je to 9 ok od začátku, na pravé 9 ok od konce. Copánek jsem tvořila v 6.řadě, 8ř,8ř (pak na díru obr.),8.ř.a po 7.ř jsem dělala lem (pletla jsem od díry na palec tedy méně řad než je v rozkresu výše).

A co vy? Také jste se už pustili do pletení svetrů, šál a rukavic?

Přeji hezké snad stále ještě slunečné dny.

Jak se my vyrovnáváme se školou - a co s jedničkami?

Každé dítě je jiné. Nadané na něco jiného. Každé dítě má jinde své limity. Některému jde škola sama, jinému zas fotbal a ta škola nicmoc. A některému jde všechno – kreslení, sport, matika, čeština a ještě hraje na několik hudebních nástrojů.
Každý rodič je jiný. Jeden vkládá do svého dítěte své promarněné touhy, jinému je jedno, jak se dítě učí. Jeden chce hlavně štěstí dítěte, druhý zas vychovat dítě úspěšné ve škole i v životě.
Nevím, jakým rodičem jsem byla, co se týká školy. Doufám jen, že tak trochu od všeho. Říkám byla, protože dcera má za sebou základní školu a teď už je to víceméně na ní. Už za ní nemůžu stát, aby se učila nebo měnit její návyky… Co bylo zaseto, to se nyní projevuje v její zodpovědnosti. Ale zdá se mi, že toho ještě mohu hodně pokazit. Například ztratit její důvěru.
A proto stále zůstávám „pomocníkem“, i co se týká školy. Když potřebuje vyzkoušet, vyzkouším. Když něčemu nerozumí a já vím, zkusím jí vysvětlit (i když hodně pomáhá internet a spolužáci a i učitelé, kteří dovysvětlí látku).
A máme ještě jednu věc, se kterou jí pomáhám. Je to povinná četba. Společně čteme knížky, společně nad nimi diskutujeme, snažíme se pochopit, rozebrat, poslouchat se navzájem. I ten učitel Komenský je náročný k pochopení nejen pro dospělé. Přijde mi to lepší, než aby si knížku přečetla, odškrtla si, že má hotovo, ale nerozuměla jí. Nebo do čtenářského deníku prostě opsala z internetu, co vymyslel někdo jiný.
Byla jsem nadšenou čtenářkou, v knihách nacházela pobavení i poučení, a tak jsem ji od mala vedla k tomu, aby ráda četla. Když se v první třídě učila číst, psala jsem krátké příhody z cirkusu, kde byla jen písmenka, která se už naučila. Dělala jsem ji hru za pokladem, na lístek napsala „pod postelí v ložnici“, když tam došla, našla další lístek „v kuchyni ve velkém hrnci“ – takto prošla bytem a nakonec dostala odměnu – například nějaký pamlsek. Toto hledání ji hodně bavilo. Knížky číst ale dlouho nechtěla. Napsala jsem jí tedy i knížku o vílách Růžová víla, kde jsem myslela, že ji zaujme možnost vlastního rozhodování (prý by se děti neměly nechat rozhodovat, ale tak v knížce…) Ani tu číst nechtěla a dnes vím, že jí čtení přišlo těžké. Číst a rozumět, to jsou dvě různé věci. A číst nahlas a chápat – soustředit se na správné přečtení a ještě porozumět – to chce trochu cviku (zvlášť pro některé děti).
Dnes si knížky čte ráda. Některé pro mladistvé, některé pro dospělé, ráda si knížky i kupuje. A na dovolené nesmí chybět alespoň jedna knížka. Myslím tedy, že co se týká probuzení zájmu o knihy, tak se mi to povedlo. I když zásluhy nejsou jen moje, ale hlavně její a dobrých autorů, které ji dokáží zaujmout.
V jedné knížce od Paul Tough jsem si já přečetla, jak mít úspěšné dítě. Ale ani nyní nevím, co je myšleno tím úspěšné. (Myšleno později v životě, ne toho jedničkáře). Že dělá v životě to, co ho baví, nebo že vydělává hodně peněz, nebo prostě se o sebe dokáže postarat?
Sama jsem byla šprt. Jedničkářka, se kterou se ostatní porovnávali. Hodně jsem se učila a hodně mě bavilo dozvídat se nové věci. Ráda jsem i vysvětlovala druhým – jen u té tabule jsem byla většinou dutá. Mluvit zpatra mi nešlo. A ačkoliv jsem se to doma snažila naučit a koupila si na internetu publikaci „mluvit jako mluvčí“, neumím „okecávat“. Dcera dělala už na základní škole mnoho prezentací, které pak odříkávala před třídou. Myslím tedy, že v tomto budou mít dnešní děti výhodu. Naučí se mluvit před „publikem“.
Jestliže je ale úspěch definován jako postupné dosahování toho, co si člověk stanoví jako cíl, pak těch svých malých cílů dosahuji. (Akorát prostě nemám cíl vlastnit volvo a ty velké cíle jsou na dlouho) :-)
Prý jsou úspěšnější ti, kteří se setkají s porážkou. Tedy ne jedničkáři, ale ti, kteří chytnou občas nějakou špatnou známku, zjistí, že život není jen o úspěchu, a prostě se z toho nezhroutí. Jedničkáři to prý neumí. A v životě narazí. Ale myslím, že je to zas individuální.
I když podle mě nezáleží tolik na známkách, jako na tom, jaké dítě je. Trošku zformovat se dá dobrým vedením (a díky za dobré učitele a rodiče), ale to hlavní je v něm. Některé děti i ze špatných rodinných poměrů v životě dosáhnou na pomyslné medaile, některé děti, které skoro propadaly, vedou v dospělosti svůj vlastní podnik. Jiné, kteří byly ve škole bezproblémové, propadnou drogám.
Myslím tedy, že by se dítě mělo podporovat v tom, co mu jde. Pomoct mu, aby se vyrovnalo s prohrou. Vést ho ke slušnosti a asertivitě. Ale nestresovat ho tolik výbornými známkami. Podpořit a odměnit i snahu. I když ta jednička určitě potěší.

Nenašla jsem žáky, tak dávám aspoň tučňáky .-)

ZOO Praha

Když se zpětně vracím, moc nerozumím tomu, jak se nám mohl ten výlet, na který se celý rok těšíme, tak kazit, až nám pomalu vzal i dobrou náladu. I když jsme se teda zpočátku smály. 

Surikaty

Zapomněly jsme v metru vystoupit a přejely stanici. Jezdíme každý rok, obě jsme věděly, kde vystoupit a obě seděly, dokud jsme neuslyšely název stanice, kterou jsme neznaly. Ještě že metro jezdí každou chvíli.

Chtěla jsem ušetřit čas ve frontě a lístek koupila online na kartu, chtělo to stáhnout aplikaci - výsledek - dcera ještě prošla přes turniket, ale já zápasila (za pomoci jednoho zaměstnance zoo) s čarovým kódem a tečkou, stáhnout do aplikace, otevřít v mailu, zmenšit kód, zvětšit kód - a to jsem ještě vždy šla na stranu, aby prošli lidé, kteří za mnou vytvořili frontu.

Los

Jen 2 tis. lidí v zoo, když jsme tam dorazily my (pamatujeme i přes 10tis.) Ale všichni snad šli stejnou trasou. Dva kočárky vedle sebe blokovaly cestu a děti lítaly, křičely (nutno říct že hlavně nadšením) a většinou rodiče měly bůhví kde. A když jedna maminka říkala synovi "vidíš snad, že se ostatní děti chovají jako ty?" Neudržely jsme se a dvojhlasně jsme s dcerou odpověděly "ano".

Sponzorujeme v ZOO jedno zvířátko. Ale až pozdě nám došlo, že jsme se na něj ani nebyly podívat, jak jsme se snažily dostat z davu, prostě jsme ho nenašly a nepozdravily.

Mangusta liščí

Sledovaly jsme, kdy je krmení zvířat a které bychom mohly stihnout, protože se rádi o zvířatech něco dovídáme. Stihly jsme jediné - krmení želv. Jenže jsme čekaly v pavilonu a krmení se konalo venku. Když nám to došlo, viděly jsme jen, že meloun je pro želvy pochoutka.

Mázlá želva "v běhu"

Vždy si návštěvu v zoo užíváme, jsme do zavíračky, nebo jak nám poslední spoj dovolí, tentokrát jsme odešly brzy. A to ještě s myšlenkou - že na 1 narozené gorilí mládě v zajetí připadá 100 úmrtí goril v přírodě :-(

Přeji krásné poslední prázdninové dny 

Benátky - muzea

 Basilica dei Frari
Jméno jedné z největších basilik v benátkách pochází z "frati" - bratři. Františkánští bratři přišli do Benátek 1222 a již 1250 začali se stavbou kostela. Díky přílivu věřících se kostel r. 1340 rozšiřoval. Nyní jsou v kostele náhrobky několika významných osob - dóže Francesca Foscari, hudebník Claido Monteverdi, malíř Tizian...
Zážitek z obrovského vyzdobeného prostoru umocňoval tikot. Přišlo mi, jak kdyby člověku ubíhal jeho přesně daný čas.
Snažila jsem se vyfotit hlavní oltář s Tizianovým Nanebevzetím Panny Marie. 

Casa di Carlo Goldoni 
V tomto domě se narodil slavný dramatik Carlo Goldoni (1707-1793), znáte určitě Poprask na Laguně nebo Sluha dvou pánů, odehrávající se v Benátkách.
Vystaveny jsou předměty vztahující se k divadlu a životu C.G., dále je zde knihovna a institut divadelní vědy. Dá se shlédnout i krátký dokument.






Ca Rezzonico 
Tento palác nás skutečně nadchl, nádherně vyzdobené místnosti, velké množství uměleckých předmětů. Navíc jsme si mohli odpočinout i v malém parku, kde děti tancovaly podle houslí učitelky. 
Barokní stavba začala v 17. stol., ale teprve když rozestavěný palác zíkala rodina Rezzonico, došlo k dokončení a vyzdobení stavby. 

Dóžecí palác
Sloužil jako radnice, soud i obydlí dóžete. Vznikal postupně od roku 1340 a po požáru byl znovu vystavěn v r.1483.
Dříve se ve vnitřním dvoře nacházela zeleninová zahrada jeptišek a byl zde možný rozhovor mezi úředníky a členy vlády (a to i ilegální, kdy se kupovaly hlasy).
Komplex dóžecího paláce je rozlehlý, a záleželo na druhu návštěvy, kterými místnostmi byla vedena.
Přiznám se, že všechny místnosti mi přišly stejné - stejně zdobné, a tak mě spíše zaujaly informace, které jsem si přečetla předtím v průvodci. Zasedání senátu se konalo dvakrát týdně, a dveře do sálu se otevřely teprve, když se vyřídily všechny body, které byly na programu, přičemž každý člen mohl hovořit jakkoliv dlouho.
Nadšená jsem byla, když jsem v řadě dóžecích portrétů těsně u stropu, objevila jeden přemalován černým plátnem. Dóže Falier v roce 1355 chtěl svrhnout republiku a vyhlásit dóžete jako jediného vládce, ale byl zrazen. Zřejmě bylo zapojeno až moc lidí, z nichž někteří promluvili. Byl stať na schodech dóžecího paláce.
Součástí je i možnost prohlídky vězení. Nejznámějším vězněm je určitě Casanova. Tomu se také podařilo z vězení uprchnout. Nejdříve to zkoušel podlahou - z železa a mramoru si vyrobil nástroj a z mořské houby a síry si udělal lampu. Byl odhalen. V bibli svůj nástroj poslal spoluvězni, ten vykopal otvor ve stropě cely a tak se přes střechu dostali ven.
Poslední fotka je most vzdechů (most nářků, zde vězni spatřili poslední denní světlo při odvádění do vězení).


























Evropské kulturní centrum
Do této galerie byl vstup zdarma. A bylo toho zde k vidění mnoho. Různé výtvory od autorů z různých zemí. Myslím, že jsme strávili 3 příjemné hodiny. 

Evokuje mi to manželství - muž a žena


Nevím, kolik místností a pater jsme prošli, připadala jsem si jak v labyrintu, a dostali jsme se i "do podkroví" :-)



Indiánské motivy vytvořené z korálků od Ronnel Buttler


K těmto malým "výstavkám" od Lori Weitzner byly k dispozici vůně. 




Palazzo Mocenigo
V roce 1945 odkázal Mocenigo palác s tím, aby byl použit jako umělecká galerie. Výstavní místnosti byly otevřeny 1985, rozšířeny 2013. Myslím, že zde chyběly některé kostýmy, protože zde byla prázdná místa (nebo možná připravena pro nové). Několik místností je věnováno i vůním, nejen ozdobným flakonům, ale lze si i přičichnout.











Natural History Museum
Kameny, dinosauři, průchod vodou i vzduchem, cyklus života, kolekce vycpaných zvířat. A bonusově výstava fotografií z moře. Je tam toho k vidění spoustu, ale je škoda, že chybí popisky alespoň v angličtině.











Informace jsem čerpala z průvodce Benátek, vydané nakladatelstvím Slovart 2007 a ze stránek Veneziaunica.it

Děkuji za zhlédnutí a krásné prázdninové zážitky