Rok 2021 - trochu kartářství

Už jsem tu psala, že na konci roku si tahám z balíčku andělských karet na každý měsíc jednu kartu. Zkusila jsem si vytáhnout karty jako poselství těm, kteří budou číst. Není to předpověď, je to jen takové krátké zamyšlení a povzbuzení k jednotlivých měsícům. Za inspiraci děkuji kartičkám Andělé krystalů od Doreen Virtue. Snažila jsem se jen neopisovat slova Doreen Virtue, ale dát něco svého, jak na mě karty a kameny, přiřazené ke kartám, působí.

Leden – Jantar. Jantarová komnata? Co asi skrývá? Pokud dostaneme povolení dveře otevřít a vstoupit. Jenže těmi, kdo mají klíč, jsme jen my sami. Může nás trápit hodně věcí, ale vždy se dá najít ten kousek naděje. I když budeme zoufalí, i když se nebude dařit, možná existuje ten úkryt, kam se můžeme schovat a znova načerpat sílu do dalších činností.
Únor – Citrín. Někdy si kousneme toho kyselého, až zkřivíme ústa. Ale i to kyselé je potřeba. I to kyselé patří k chutím. Nemůžeme si říct, že to okusit nechceme. Možná je cestou přijmout to, občas i tu tvář zkřivit, ale počkat si, až si ten život opět budeme moci osladit.
Březen – Kalcit. Nejběžnější krystal mnoha barev. Někdy je mnoho povinností, na člověka se všechno valí a není úniku. Tím víc je potřeba pečovat o sebe. Tím víc je potřeba dopřávat si odpočinek, navštívit přátele, chodit do přírody... Nejen práce, ale i odpočinek se dá naplánovat.
Duben – Ametyst. Zvenku obyčejný kámen, uvnitř fialová zář. Jací jsme? Zvenku obyčejní, podobní, a uvnitř každého z nás září naše skutečné já. Před někým ho schováváme, chováme se podle zavedených rolí, abychom nevybočovali. Ale měli bychom si dovolit i zářit, ukázat naše skutečné já. Alespoň mezi těmi, o kterých víme, že nás právě takové přijímají.
Květen – Nefrit. Zelený léčivý kámen. Zelená je barva domova a zdraví. Uzdravení našich neduhů. Uzdravení našich vztahů. Věnovat se sobě a věnovat se sobě navzájem. Léčba vírou, optimismem i modlitbou.
Červen – Záhněda. Některé problémy jsou temné. Některé problémy se táhnout z minulosti. Některé problémy jsou způsobeny naším špatným pochopením dané situace. Všechno rozebrat a vyřešit – to by chtěl člověk. Možná je na čase odpustit a zapomenout.
Červenec – Akvamarín – kámen pro všechny umělce. Co v sobě objevit nějaký talent? Co takhle zkusit psát, malovat nebo zpívat. Co zkusit nějakou činnost, kterou jste chtěli dělat, ale nebyl čas nebo jste ji zavrhli jako nedůležitou? Je možné, že tím, že se budete zabývat činností blízkou vašemu srdci, obohatíte i okolí.
Srpen – Granát a Vltavín. Na srpen jsem z balíčku vytáhla tyto dvě karty. Granátové jablko a kámen, který se těží jen u nás. Možná jsme jen malý stát, málokdo ve světě ví, kde leží naše země. Ale jsou tu výjimeční lidé, máme umělce, sportovce i vědce, kteří nás mohou reprezentovat. Nezbavujte se toho malého, nemusí to být bezvýznamné. A granátové jablko schovává v sobě zrníčka. Sladká a šťavnatá. Možná i život má pro nás ta šťavnatá zrníčka. Schovaná pod trpkou slupkou.

Září – Zlato. Drahý kov. To, co je zlaté, je opravdové. Všechny naše kroky můžou vést k záměru, který si vybereme. Můžeme dosáhnout našich cílů, pokud budeme myslet vše opravdově a skutečně. Pokud budeme mít správnou víru a nebudeme se bát selhání.
Říjen – Žlutý jaspis. Síla, odvaha, sebedůvěra. Mít všechno pod kontrolou, ovládat druhé, myslet si, že my sami jsme ovládaní – to není tím správným. Na každou hru jsou potřeba dva lidé. Pokud nechcete být ovládaní, přestaňte se tak chovat. Snažit se mít všechno pod kontrolou znamená vyčerpání. Nechte věci plynout.
Listopad – Apatit – klamný, zavádějící. Co je opravdové? Co je jasné? Během roku jste překonali mnoho překážek. Možná jste nedošli tak daleko jako ostatní. Možná máte pocit, že jste toho neudělali dost. Ale to je klamné. Neporovnávejte se. Dívejte se jen na svůj vývoj. Nemusíte být dokonalí. Jste jedineční.
Prosinec – Tanzanit. Kámen pojmenovaný podle svého naleziště – Tanzánie. Je to kámen lásky, znovu otvírání našich srdcí. Vytáhla jsem ho na prosinec, kdy slavíme vánoce. Jsme k sobě milejší, otevřenější, scházíme se na návštěvách, obdarováváme se. Laskavost. Ta nic nestojí. A máme ji všichni v srdci.

Šťastný nový rok 2021

Hezké vánoce a hodně zdraví

Patří ke mně. Dlouhou dobu jsem si říkala, že ne. Ignorovala jsem ji. Když mě srazila na kolena, snažila jsem se co nejrychleji zapomenout. Jako na lekci, která je za mnou. A ona mě provázela, a když jsem opět roztáhla křídla, srazila mě dolů.

Moje nemoc. Není na mně poznat, když spí. A když se probudí, stáhne mě dolů. Nebojuji s ní. Bojuji s tím, abych se z ní co nejrychleji vymanila. Abych jí nedala šanci všechno zničit. Možná jsou to jen slova, ale kdo nezažil, ten nepochopí. Tu přemíru strachu, z které se člověk dostává. Kdy mu vadí snad úplně všechno a i když už je po všem, dlouho přetrvává právě ten strach. Strach, že se vrátí, že nic nebude jako dřív…

Upozorňuje mě na něco. A říkám si, „pokora“. To slovíčko, co je důležité. I když si člověk myslí, že má štěstí ve svých rukou, najednou zjistí, že je tu něco, co neovlivní.
Možná tento rok byl stejný. Pokora, lidé. Ne zábava, ne moci všechno, co si umaneme, ale pokora v srdci. Že stále je něco vyššího, co nemůžeme zcela obejít a tvářit se, že o nic nejde, zatlačit do pozadí. Pár let se s tím dá žít. S těma zavřenýma očima. Zkusit létat, protože my přece můžeme všechno… a přijde ta stopka. Pokora, člověče.

Jsem ráda, že jsme tento rok zvládli. Umírali lidé a bylo hodně smutku… Naštěstí ne v mém přímém okolí, ale slyšela jsem ty smutné příběhy. Byla omezení, ale byla i láska. Některé vztahy se zlepšily, jiné naopak. To, co si člověk přál, to nefungovalo. A prý přání jsou vždy vyslyšena. Nemám upravenou zahradu, protože na to nebyla síla. Nemám upravený vztah z přítelem, protože člověk je jen člověk a ne stroj bez citů. Ale mám zas jasněji v sobě a provází mě vděčnost. Podrželi mě blízcí i lidé, od kterých bych to vůbec nečekala. A vždy když mi bylo ouvej, přišla nějaká pomoc. Děkuji za ni.

Možná je skutečně život jen o těch maličkostech. Že můžeme napéct cukroví, osladit si život a podarovat druhé… Možná není potřeba těch velkých skutků a toho boje za „nenošení roušek.“ Možná si máme uvědomit, že i když úsměv druhého přes roušku nevidíme, stále jsou vidět slzy. A být vůči sobě navzájem ohleduplní, to můžeme za každé doby a v každé situaci.

A před vánoci, na závěr roku a mého přemýšlení, chci poděkovat všem, kteří navštěvovali můj blog. Byla to pro mě také podpora a radost. Měla jsem pocit z přestěhování z blog.cz, že se vrátí psaní do šuplíku, a přitom jste mi tu zanechali 400 milých komentářů. Neskutečné číslo. Moc ráda chodím i na vaše blogy, i když občas není ten čas nebo síla. Ráda se podívám, co je u vás nového, na hezké fotografie, zajímavé příběhy, recepty…

A tak popřeji hodně zdraví. Hodně radosti, štěstí, úspěchů. A ať vidíme i ty maličkosti a nejen věci, které nás štvou a mrzí. Ať se zastavíme v tom běhu, zklidníme. Protože i když je člověk na kolenou, vždy může ještě vstát. Ono to důležité není o penězích, ale o zdraví, rodině a přátelích. Moje zkušenost.

Mějte krásné svátky a děkuji.

Andělíček

Pro toho, komu udělá radost v tomto adventním čase .-)

Posílám tvému srdci andělíčka,
ať tě ochrání od všeho zlého,
ať dál hoří jasně tvoje svíčka

a už se nebojíš neznámého.

Ať nemoci se vyhneš, jen síla
dává ti odvahu, lehké žití.
Ať vždy jen láska, naděje, víra,
na tvojí cestě jak slunce svítí.

Listopad

Když vědci zkoumali, kteří lidé se nejlépe uplatní v životě, nevyhrála to jejich inteligence, ale jejich výdrž. Provedli jednoduchý test s dětmi, před které dali jeden bonbon s tím, že když to vydrží a nesní ho, dokud někdo nepřijde, dostanou další laskominu. Děti, které to vydržely nejdéle (některé i usnuly), dostaly pak větší odměnu a hlavně (zjištěno po čase) lépe se v dospělosti popraly se životem a dosáhly svých cílů.

Dost mi to připomíná naši kočku. Dokáže vydržet u misky sedět, někdy v sedě i usne, ne několik minut, ale troufla bych si říct i hodin. Změní působiště, jen když vidí, že jdeme do špajzu. To nás pak následuje, nejspíše s pocitem, že nyní to snad pochopíme… a dostane konečně kapsičku za odměnu za to dlouhé čekání.

Tím jsem si krátila už tak krátké podzimní dny. Komunikací s kočkou a se psem. Využívala jsem vycházek, i když počasí nic moc. Ono je to vidět i na fotografiích.

Trochu akčnosti jsem zažila, když jsem zadkem spočítala schody. Nedošlo mi, že je namrznuto, a už na prvním schodu mi podklouzla noha a letěla jsem. Je jich sedm. Naštěstí jen. A naštěstí jen naražená kostrč,… asi při mně stál můj strážný anděl.

V listopadu jsem spíš zaměstnávala ruce než hlavu, takže vzniklo několik dílek, které snad udělají radost na vánoce. V předstihu je sem dávám, třeba někoho inspiruji, jak jednoduše se připravit na zimu.

Čelenky


Čepice


Sukně

To byl můj listopad. Na začátku roku si tahám 12 andělských karet. Na každý měsíc jednu. Na prosinec mi vyšlo splněné přání. Tak jsem zvědavá, jaké z přání to bude. Mám jich totiž hodně, od těch důležitých po ta malinkatá. Tak třeba ježíšek některá splní. Možná i ta o zdraví, vzájemném setkávání... nebo přinese i tu obyčejnou radost z maličkostí. Tak uvidíme. 

Pozitivní prosinec vám všem .-)

Psí pohled

I.
Ach jo, kdy už skončí to pitomý léto. Ještě že nemám silnější srst. Kam bych sebou plácl. Tady pod ten keř. Ale ne, páníček jde sekat. To zas abych se kryl před tím podivným strojem. Dělá randál a hnusně smrdí. A děti se jdou koupat. To zas mě budou lákat, abych přišel blíž. Ale kdepak, já je znám. Stříkaly by na mě vodu. Kdepak, já se jdu raději někam schovat… Proč tady nemůže být chvíli klid.
II.
Pusťte mě dovnitř, ale honem, honem. Copak nevíte, co se bude dít? Já venku nebudu, ani za nic. A jestli si tam chcete být vy, tak si buďte. Mě tam nikdo nepřinutí. I když mě chlácholíte, přemlouváte, ať jdu ven, ale kdepak. Ani za nic… A už je to tady. Slyšíte ty hrozné rány? Fuj tajfl. A zase. A ten déšť a blesky, dejte mi pokoj. Já se tu schoulím pod sedačku a počkám, až to přejde.
III.
Panečku, to se to líp dýchá. Mám pocit, že jsem jak znovuzrozený. To je paráda. Konečně se ochladilo. A já mám tolik energie. Hurá, hurá, panička vyšla ven. Nu, radši bych měl pána, ale co se dá dělat. Vezmu za vděk i paničkou. Jestlipak má u sebe zas něco dobrého. Čichám, čichám,… nejraději bych rozkousal tu látku na kapse. Určitě tam zas něco schovává… Ale ne, ona dává pamlsek sousedovu psu přes plot. Tak tohle si nezasloužím. Mě taky, mě taky… vyskakuji na ní. To je nespravedlnost. Vždyť já jsem váš, já mám přednost. Mňam.
IV.
Miluji procházky. A je mi jedno, kdo mě na procházku vezme. Páníček, panička, děti, sousedi… Tolik je tam nového. Tolik toho musím zjistit. Jestli tu šla Ťapka, a co je s Benym. Já bych se tak kamarádil a běžel s větrem o závod, až by mi vlály uši… Jenže nesmím. Musím vždy počkat, až řeknou "volno". A poslouchat musím. Jinak se mračí a i vyhrožují, že už mě na procházku nevezmou. A co já bych pak dělal, když je toho na procházce tolik zajímavého. A kontakty se musí udržovat.
V.
Počkej, počkej, my jdeme jinudy? Ale to je podraz. Tam já nejdu. Vždyť je ta trasa jasná. Ty si to nepamatuješ? Ne, tam já nejdu, tady máme zahnout doprava, abychom se vrátili domů. Tak to teda ne. Co? Zastav se, otoč se… No, tak dobrá, tak já jdu s tebou. Už se na mě nezlob, já se taky nezlobím. Podívej, jak vrtím ocasem. Vždyť víš, jak já jsem s tebou rád. Tak buď i ty se mnou. Co nejvíc času můžeš. Vždyť my dva jsme kámoši! I když ty umíš lépe panáčkovat .-)

Olga Walló - Věže Svatého Ducha

Je to už chvíle, kdy jsem přečetla tuto trilogii, ale na blog jsem její recenzi ještě nedala. Potřebovali bychom nyní něco pozitivního. A přesto dávám takovouto náročnou knížku. Je v ní popsán život tří generací - někdy z přelomu minulého století. A možná si i přes to všechno, co se nyní děje, můžeme uvědomit, že není tak zle. A jak složité to měli ještě naše (pra)prababičky...
U této knížky jsem si musela napsat na papírek "kdo s kým, kde jak" :-) Jen Marií je tam několik: Madlenka, Mařenka, Maruška, Máří... U někoho jsou uváděna i dvě jména, a někdo má úplně jinou přezdívku než jméno.
Náročné na soustředění, nelehce se četlo, a příběhy neměly šťastné konce.
Přesto to pro mě byla nádherná knížka. Přečetla jsem všechny tři díly: Moc Marií, Pistole generála Gablera, Krásný jako Karel. Když jsem se snažila přeskakovat a číst dopředu, jak to asi dopadne, vůbec jsem tomu nerozuměla. Naopak postupně to dostalo ten správný příběh a krásně do sebe zapadalo.
Věřila jsem autorce, že se životy lidí přesně takto odehrály, i když byly vymyšlené. I když kdo ví, protože se tam i dozvíme, proč Michael a Karel měli jméno Walló (s dvojitým W a dvěma ll). Nebo jsou tu použity básně autorčina otce, jejichž psaní je v knížce přisuzováno Kimimu.
Mezi námi, klidně bych brala i čtvrtý díl, protože osudy zůstaly otevřené a hodně věcí nebylo vysvětleno. Tak je vlastně psaná celá knížka, není tam nic řečeno jasně a přehledně, ale vše jako by bylo mezi řádky. Žádá si pozorného čtenáře.
Není to jednoduchá a oddechová knížka. Ale kdo chce vědět, jak se na konci 19. a začátkem 20. století žilo, kdo chce projít různými osudy lidí, které byly hodně těžké, a kdo si chce zapřemýšlet, tomu knížku doporučuji.
Naopak nedoporučuji tomu, kdo má nyní ze všeho depku. Pro toho raději tyto humorné knihy /klikni/, o kterých jsem tu recenze už napsala.

Říjen

 Je dušičkové období. Myslíme na všechny naše blízké. Ty, co jsou s námi, ty, s kterými jsme v kontaktu přes telefon a internet, i ty, kteří jsou na druhém břehu. Všechny máme v srdci. 

Dívala jsem se na Cirkus Humberto. Jak se loučili u hrobu a malý Vaškú ukazoval nové boty. Také s tebou mluvím. A že se toho událo za 365 dní. Jak bys byla hrdá na své děti. Jak moc tě potřebují... A děti stále potřebují rodiče, i třeba jen proto, aby se měli vůči komu vymezovat... Ale ne, ty víš. To dobro, to odhodlání, tolik věcí jsi jim stihla předat. Dál jen v duchu, víc slov není třeba.

Právě jsem hladila kočku. Jak jednoduché je přivést k extázi. Pouhým hladěním. A k mé radosti pouhým jejím dovolením, že ji smím pohladit. Jak nastavuje hlavu, protahuje se, vrní, zatíná drápky - jsou okamžiky, které za to stojí. A strávené jen s jednou starší kočkou. (čtyřnohou)

Vyrábím. Nesmím příliš namáhat mozek, tak pletu, háčkuju, srovnáváme listy do mandaly. Co na tom, že výrobky mají chybky, že listy se s větrem rozletí. Jsou chvíle tichého tvoření, veselé radosti z výrobku, okamžiky štěstí, které ani foťák nezachytí.

Dostala jsem dárek. Nový kalendář s fotografiemi. Zúčastnila jsem se soutěže a přišlo takovéto poděkování. Rychle jsem listovala - ne, moje květiny nebyly vybrány do kalendáře. Ale ty, co byly, jsou krásné. Různé pohledy lidí. To, co vidí, to co stojí za to si uchovat. Stejně jako hezkou vzpomínku.

A příroda. Mlha, která zakryje krajinu. Je pro mě tišící, zklidňující, tajemná. Padající mlha na čerstvě vyprané povlečení. Ne, nejde usušit. A tak děláme zásoby na nadcházející zimu. Zeleninu do polívky s téměř deseti druhy zeleniny, kompotované ovoce, sušené křížaly, zamražené bylinky... To, abychom si stále mohli vážit toho požehnání a nic nepřišlo nazmar. Jak sladké a zdravé bude v zimě.

Společně si dodáváme sílu. Posíláme vtipné obrázky i videa. Společně se smějeme, i když každý u svého mobilu nebo počítače. Někdy smutné zprávy, někdy překvapující (šíření toho viru je pro mě fakt záhadou), ale vždy plné přátelství. Jak já jsem ráda.

A tak posílám pro radost fotografie z léta. Ať to všichni ve zdraví a optimismu dáme. Ať se nezalekneme strašení a nadále jsme k sobě laskaví a ohleduplní. Hodně vitamínů i objetí .-)