čtvrtek 1. dubna 2021

Březen

V březnu jsme se rozdělili na bílé, černé a ignorující. Podle mě bylo nejvíc těch ignorujících, tedy bez respirátoru. A víc k tomuto tématu psát nebudu. Březen byl měsíc, který nám dal vychutnat si ještě zimu, bláto, ale už i práci na zahrádce.

Dcera měla zajímavý úkol z tělocviku, měla chodit na procházky po okolí a udělat z procházek prezentaci. Fotila tedy ona na mobil (má lepší fotky než já z kompaktu), takže já jsem chodila s ní, ale nefotila. Přece jen jsem nějakou fotku ve foťáku našla. Ještě teda blátivě zimní.


A teď k jaru. Na zahrádce už to začíná kvést. Na té mé tedy ještě ne, tak jsem si vypůjčila kytičky z babiččiny zahrádky, má skalku víc na sluníčku. Takže dávám koniklec, fialky, petrklíč, čemeřici.

Mám relativně velkou zahradu ve formě louky (čti roste tam to, čemu se právě chce) a každý rok se tam snažím něco upravit a přidat. Keře, jahody, kytky… Loni na podzim jsem byla nemocná a tak jsem nemohla rýt. A teď na jaře jsem si vymyslela, že si zryji kruh o průměru 6 metrů čtverečních. Se zápalem jsem si to vytyčila a pak začala rýt.
Obdivuji ty, kteří dokáží zrýt za den celou zahradu. Já jsem schopná dělat na zahrádce jen hodinu denně. Jsem spíš malá, křehká a vždy byla i hubená (teď jsem přibrala, ale na síle to není nějak znát). Začala jsem dceři dávat jednoduché úlohy, za jak dlouho si zryji ten můj kruh, když denně zryji jeden metr čtvereční. To číslo dnů mě nepotěšilo.

Do toho vytrhávat plevel u stávajících záhonků, vyrývat plevel z louky (nemožné) a začala jsem šílet. Až mě dcera uklidnila, že to mám dělat pro radost a ne, abych se sedřela. A tak jo. Pro radost jsem si nasázela semínka na volná místa, zalila a řekla si, že i kopřiva je léčivka… Ještě že já tu moji dceru mám.

Ale nezahálela jsem ani když mrzlo a nedalo se dělat na zahrádce. Ten jeden menší šátek z minulého měsíce mě tak navnadil, že jsem si vyštrachala další klubíčka a udělala si šátek větší, který se mi hodí k saku. A když už jsem tak hledala stará klubíčka, zjistila jsem, že mi zbyde i na pletené tričko. A pochlubit se tu musím :-)

A abych se ještě nějak odměnila, poprvé v životě jsem byla na dentální hygieně. Pro mě zážitek (dostala jsem i protistresový mačkací zub). Ale jaký to byl teprve zážitek pro mé zuby. Musím říct, že po pohledu do zrcadla se moje sebevědomí zvedlo, a to jsem ani nevyužila bělení zubů apod. Jak málo stačí ke štěstí – necelá tisícovka. (A řekla bych, že test na covid od necitlivých testařů ve firmě, co se týká bolesti a nepříjemnosti je horší, a navíc protistresový mačkací nos nedostáváme).

Ještě se tu musím zmínit, že jsem si objednala knížku od blogerky supice a už se těším, až se začtu. Chudobka má na blogu zábavnou hudební abecedu. A… tak bych mohla pokračovat, co jsem kde zajímavého viděla u koho na blogu. Tak já ráda nakouknu k vám .-)

Hezký apríl, a ať vás nikdo nevyvede, a když ano, tak ať dokážeme brát věci s humorem.

středa 17. března 2021

Receptíky

Zmínila jsem se, že děláme kokosovo-kakaové sušenky, co jsou hned snědené, a Miluška se zeptala na recept. Tak sem vkládám recept a rovnou tři naše oblíbené. Všechny tři recepty jsou odněkud převzaté, jen už si nepamatuji odkud, abych dala odkaz. Nejsem žádná skvělá kuchařka a recepty jsem nikdy nepsala, tak snad to bude k pochopení :-)

Kokosovo-kakaové sušenky
Jsou jednoduché a nešizené, jen to chce najít správný hrnek. (Lze dělat z poloviční dávky, ale u nás se sní i celé, jsou to tak dva plechy)

  • 200 g másla
  • 3/4 hrnku cukru
  • 1 a půl hrnku hladké mouky
  • 1 hrnek kokosu
  • 2 žloutky
  • 2 lžíce kakaa
  • špetka soli
Vypracujeme nelepivé těsto (když se lepí, přidáme mouku, když je příliš drolivé, máslo). Děláme v ruce, klasicky "patlála-patlála". Poté těsto strčíme na chvíli do lednice, pak z něj uděláme váleček, z válečku nakrájíme kolečka a ještě na plechu dozdobíme vidličkou.
Pečeme 20minut při 160 stupních


(Tohle jsou zrovna jen máslové sušenky bez kokosu a kakaa, ale ty z receptu jsou jen tmavé, jinak stejné)


Červená omáčka
Tohle je hodně rychlé jídlo, trošku mi přijde, že takové jak kočička s pejskem vařili dort a dali tam samé dobré věci. Kupodivu ale mlsný jazýček dcery schvaluje. 
Suroviny: cibule, kuřecí maso, česnek, mletá paprika sladká, rajčatový protlak, špenát, smetana, citron, parmazán
Napsala jsem postupně, jak přidávám. Jak je prostě kdo zvyklý dělat a podle chuti. Česnek nakrájím na plátky a nechávám ho chvilku na oleji, aby zavoněl. Parmazánem posypu většinou až na talíři. A špenát máme nejraději ze zahrádky :-)

(Nemám fotku, tak vkládám večeři - vylepšená topinka)

Losos v listovém těstě
Z listového těsta děláme hodně, ale zrovna tento recept je takový luxusní - není ani nejlevnější, ale kdo má rád tyto kombinace, tak si pochutná.

  • Lososa osolíme (pro mě mám napsáno, že hodně, protože já nějak osolím většinou málo), opepříme, zprudka opečeme na olivovém oleji
  • Na špenát usmažíme cibulku, přidáme česnek (jak kdo chce, nakrájený, drcený, sušený), nakrájený listový špenát, necháme vyvařit
  • Na bešamel rozehřejeme máslo, přidáme hladkou mouku, smetanu a nastrouhaný tvrdý sýr
Všechno necháme trochu vychladnout (když nenecháme, listové těsto se trhá, také zkušenost).
Na listové těsto dáme špenát, lososa, a bešamel, zabalíme, jak se dá a dáme do trouby na 200stupňů 25minut.


(Jídlo se fotí strašně špatně, protože hladový člověk je netrpělivý) :-)

Případné dotazy ráda zodpovím a jinak všem přeji dobrou chuť, ať už si k jídlu dáte cokoliv .-)

pondělí 1. března 2021

Únor

Únor bílý, pole sílí. Dočkali jsme se toho bílého února a pořádné zimy, které tady už dlouho nebyla. Děti se pořádně vyřádily na kopcích i na rybníce. My dospělí trošku nadávali, když jsme se poklouzali po chodnících i silnicích. A na konci února nás překvapilo sluníčko a asi nejsem jediná, kdo se nadšeně vrhl na zahrádku a chytal sluníčko na procházkách.


V práci byl únor o loučení. Několik nedobrovolných odchodů lidí, kteří dělali v práci dlouho, ale protože se snižují zakázky, snižují zisky a snižují se stavy zaměstnanců. Protože na spoustě míst to není o lidech, ale o číslech. A nelze držet místa lidem, pokud nevypadá, že by se situace zlepšila. Myslím, že se dostáváme do stavu, kdy budou na pracáku i ti, kteří chtějí pracovat.


Podali jsme přihlášku na střední. A bylo to tedy o těžkém rozhodování. Slýchám teď, že jsme měli podat přihlášku na tu vysněnou školu, která bohužel neměla internát. Když by to stejně ty čtyři roky mohla dělat dálkově díky covidu. Tak doufejme, že čtyři roky tohoto bubáka nebudou. Myslím, že jsme unavení už všichni. Nejen sestřičky, doktoři, prodavačky, učitelé,  policisté…


Krásné zbytečnosti. Když se zabaví ruce, odreaguje se hlava. A ten, kdo trošku tvoří, tak mi potvrdí, že se mu hodí všechno. Všechno se dá nějak přetvořit. Staré prostěradlo s dírou uprostřed jsem natrhala na proužky a udrhala něco, co vůbec nevím, k čemu to je dobré. Možná do pelíšku kočičce. 

Líbí se mi malby a tak jsem se také do jedné pustila. Je to malování podle čísel, kde člověk nemusí mít vůbec talent, zato hodně trpělivosti. Nadělila jsem si obrázek a za zimní večery vybarvovala, až vznikl obraz na zeď. Pravda, čísla trošku prosvítají, ale komu by to vadilo.


A do třetice jsem tu obdivovala ruční práce u ostatních a nejvíc mě zaujal šátek. Vyštrachala jsem zbytky klubíček, návod na internetu a jeden si také vytvořila. Začátky byly perné a hodně o párání, ale nakonec jsem si vytvořila šátek, který je velký akorát tak, jak klubíčka vystačila.


Tak to jsou moje radosti. Možná je to o maličkostech a možná o těch velkých věcech, že jsme zdraví a můžeme se tak věnovat tomu, co máme rádi. I s těmi nepříjemnými omezeními.
Hodně síly do března. Ať si nacházíte také radosti a sluníčko vás pohladí po tváři.



čtvrtek 18. února 2021

Evžen Boček - Aristokratka

Znám hodně lidí, kteří tuto trilogii přečetli. Nevím, jestli nazývat trilogii – při té představě se mi vybaví tlusté bichle, tohle bylo spíše lehké a zábavné čtení. Už na deskách jsem si přečetla, že kniha chce jen pobavit čtenáře, že si neklade za cíl nic jiného.
Vystupují v ní osobité postavy – především vyprávějící – Marie Kostková z Kostky, aristokratka, která se svou rodinou získala zámek Kostka do svého vlastnictví. Podle tradice by měla umřít jako mladá, ale do umření se rozhodně nechystá, i když zažívá hodně krušné chvíle. A to hlavně s ostatními osobami a jejich výmysly.
Je to Mariin otec, který se ukazuje jako velký skrblík, matka, která mluví jen anglicky. Kuchařka, která nenechá umřít nikoho hlady, ale ráda si přihne a mluví jadrně. Pak je tu pan Spock – zahradník a údržbář, který vypadá jako pan Spock ze seriálu Star Trek. Víc než o zámek se však stará o své zdraví (hypochondr) a své písně. Josef je kastelán, ale nejraději by nechal zámek navždy zavřený před muflony (návštěvníky). Do této směsi různých lidí přibyla Deniska, která se vrhá s nadšením do všeho, a její nejoblíbenější slova jsou psycho a supr. Na zámek se dostala díky svému otci, panu Bendovi, právníkovi. Ten je rád, že se jí zbavil a platí nemalé peníze, aby se mu nevrátila zpátky. A konečně je tu Milada – manažerka, která se snaží vykřesat ze zámku peníze, a to různými zajímavými akcemi, které se ne a ne povést podle představ.
Také je tu hodně vzpomínek na svatbu Helenky Vondráčkové a hodně závisti, co se týká knížete Schwarzenberga.
Musím říct, že tato kniha mi hodně zvedla náladu. Některé příhody byly až drsné, ale proč se nezasmát, když se nestaly mně. Čekala jsem, co asi Milada vymyslí, a jak se k tomu všichni postaví. A Marie Kostková je skutečně lidská. Přišla mi jako nejnormálnější ze všech, a to i se svým vztekem, kterému se vůbec nedivím.
Je to prostě knížka pro pobavení. Film jsem bohužel neviděla, měl premiéru 2019 a nedávno ho dávali i v televizi. Bylo by zajímavé srovnání.
Zajímalo by mě, znáte knížky? (Přesné názvy jsou Poslední aristokratka, Aristokratka ve varu, Aristokratka na koni). Z mého okolí ji znal snad každý. A viděli jste film? Líbilo se?


Krásné dny


pondělí 1. února 2021

Leden

 V lednu mám téměř prázdný diář. Ten důvod je ale jiný než ten, že se nic nedělo. Diář jsem měla slíbený jako vánoční dárek od kamaráda. A protože setkání nepřálo (vy víte, co) a dárky jsme si vyměnili po půli ledna, začátek roku jsem si musela důležité akce pamatovat.

Nejvýznamnější pro mě bylo, že jsem prošla prohlídkou firemního doktora a můžu dál ve firmě pracovat. Možná to bylo i tím, že jsem hned na začátku oznámila, že tam dělám už deset let a jsem tím pádem už inventář, trošku opotřebovaný, ale pořád funkční.

Je pravda, že jsem v práci v minulosti trošku válčila se šéfovou. Když byla ještě řadový zaměstnanec jako já, kamarádily jsme spolu. Pak se to nějak jejím povýšením zvrtlo a nebylo to tím, že bych jí to šéfování záviděla. Já bych nechtěla přebírat zodpovědnost za druhé. Jeden čas jsem dokonce i přešla pod jinou šéfovou, když nadřízený zjistili, že vzájemná „spolupráce“ vázne a přispívá k dusnu na pracovišti. Zkrátka ženský.

Doma jsem se pustila do fotoknihy. Každý rok vytvářím jednu jako ročenku. Nejdřív jsem myslela, že z toho divného rouškového roku ani žádnou fotoknihu nevytvořím. Dělám ročenky od té doby, kdy jsem si koupila svůj první foťák. Ale fotek jsem letos měla pomálu. Většinou jsme byli zavřený doma nebo na procházce po okolí. Nakonec mě napadlo poprosit o fotky všechny členy rodiny. Protože všichni fotí na mobily věci a události, které je zaujmou. Fotek tedy nakonec bylo dost. I když trošku netradiční.

Ve fotkách tedy máme například all inclusive domácí výroby, která zahrnuje vánočku i jitrnice. Je tam více krajiny a méně fotek lidí. A když už ano, tak zachumlané v rouškách a čepicích – přes léto tedy bez roušek a čepic. Byl to prostě výjimečný rok, který byl viděn několika lidmi.

Školu on-line úspěšně zvládáme. Tedy dcera. Někdy se musím bavit, že jsme chtěli, aby se děti naučily spolupracovat. Asi jsme si to ale nepředstavovali tak, že si budou vzájemně posílat výsledky písemek, aby všechny měly jedničky. Nevím, jak moc tohle vysvědčení odpovídá znalostem dětí. Když si vzpomenu na září, jak dcera byla rozladěná, že i když se minulý rok poctivě učila, tak si nic nepamatuje - raději snad nezkoumat, co si z posledních ročníků základní školy odnese. Je to hodně o vlastní práci dětí. U těch menších o práci rodičů. A učitelé nemají snadné děti zaujmout a udržet nejen pozornost, ale hlavně je on-line na hodině.

Kvůli těm všem činnostem a opět náročnosti v práci, jsem nějak zapomněla na blogy (svůj i cizí). Přitom vím, že se moc ráda dívám, co je u vás nového. Snad únor bude v tomto lepší.

Jen příjemné zážitky nejen pracovní a krásné únorové dny.


pátek 1. ledna 2021

Rok 2021 - trochu kartářství

Už jsem tu psala, že na konci roku si tahám z balíčku andělských karet na každý měsíc jednu kartu. Zkusila jsem si vytáhnout karty jako poselství těm, kteří budou číst. Není to předpověď, je to jen takové krátké zamyšlení a povzbuzení k jednotlivých měsícům. Za inspiraci děkuji kartičkám Andělé krystalů od Doreen Virtue. Snažila jsem se jen neopisovat slova Doreen Virtue, ale dát něco svého, jak na mě karty a kameny, přiřazené ke kartám, působí.


Leden – Jantar. Jantarová komnata? Co asi skrývá? Pokud dostaneme povolení dveře otevřít a vstoupit. Jenže těmi, kdo mají klíč, jsme jen my sami. Může nás trápit hodně věcí, ale vždy se dá najít ten kousek naděje. I když budeme zoufalí, i když se nebude dařit, možná existuje ten úkryt, kam se můžeme schovat a znova načerpat sílu do dalších činností.
Únor – Citrín. Někdy si kousneme toho kyselého, až zkřivíme ústa. Ale i to kyselé je potřeba. I to kyselé patří k chutím. Nemůžeme si říct, že to okusit nechceme. Možná je cestou přijmout to, občas i tu tvář zkřivit, ale počkat si, až si ten život opět budeme moci osladit.
Březen – Kalcit. Nejběžnější krystal mnoha barev. Někdy je mnoho povinností, na člověka se všechno valí a není úniku. Tím víc je potřeba pečovat o sebe. Tím víc je potřeba dopřávat si odpočinek, navštívit přátele, chodit do přírody... Nejen práce, ale i odpočinek se dá naplánovat.
Duben – Ametyst. Zvenku obyčejný kámen, uvnitř fialová zář. Jací jsme? Zvenku obyčejní, podobní, a uvnitř každého z nás září naše skutečné já. Před někým ho schováváme, chováme se podle zavedených rolí, abychom nevybočovali. Ale měli bychom si dovolit i zářit, ukázat naše skutečné já. Alespoň mezi těmi, o kterých víme, že nás právě takové přijímají.
Květen – Nefrit. Zelený léčivý kámen. Zelená je barva domova a zdraví. Uzdravení našich neduhů. Uzdravení našich vztahů. Věnovat se sobě a věnovat se sobě navzájem. Léčba vírou, optimismem i modlitbou.
Červen – Záhněda. Některé problémy jsou temné. Některé problémy se táhnout z minulosti. Některé problémy jsou způsobeny naším špatným pochopením dané situace. Všechno rozebrat a vyřešit – to by chtěl člověk. Možná je na čase odpustit a zapomenout.
Červenec – Akvamarín – kámen pro všechny umělce. Co v sobě objevit nějaký talent? Co takhle zkusit psát, malovat nebo zpívat. Co zkusit nějakou činnost, kterou jste chtěli dělat, ale nebyl čas nebo jste ji zavrhli jako nedůležitou? Je možné, že tím, že se budete zabývat činností blízkou vašemu srdci, obohatíte i okolí.
Srpen – Granát a Vltavín. Na srpen jsem z balíčku vytáhla tyto dvě karty. Granátové jablko a kámen, který se těží jen u nás. Možná jsme jen malý stát, málokdo ve světě ví, kde leží naše země. Ale jsou tu výjimeční lidé, máme umělce, sportovce i vědce, kteří nás mohou reprezentovat. Nezbavujte se toho malého, nemusí to být bezvýznamné. A granátové jablko schovává v sobě zrníčka. Sladká a šťavnatá. Možná i život má pro nás ta šťavnatá zrníčka. Schovaná pod trpkou slupkou.
Září – Zlato. Drahý kov. To, co je zlaté, je opravdové. Všechny naše kroky můžou vést k záměru, který si vybereme. Můžeme dosáhnout našich cílů, pokud budeme myslet vše opravdově a skutečně. Pokud budeme mít správnou víru a nebudeme se bát selhání.
Říjen – Žlutý jaspis. Síla, odvaha, sebedůvěra. Mít všechno pod kontrolou, ovládat druhé, myslet si, že my sami jsme ovládaní – to není tím správným. Na každou hru jsou potřeba dva lidé. Pokud nechcete být ovládaní, přestaňte se tak chovat. Snažit se mít všechno pod kontrolou znamená vyčerpání. Nechte věci plynout.
Listopad – Apatit – klamný, zavádějící. Co je opravdové? Co je jasné? Během roku jste překonali mnoho překážek. Možná jste nedošli tak daleko jako ostatní. Možná máte pocit, že jste toho neudělali dost. Ale to je klamné. Neporovnávejte se. Dívejte se jen na svůj vývoj. Nemusíte být dokonalí. Jste jedineční.
Prosinec – Tanzanit. Kámen pojmenovaný podle svého naleziště – Tanzánie. Je to kámen lásky, znovu otvírání našich srdcí. Vytáhla jsem ho na prosinec, kdy slavíme vánoce. Jsme k sobě milejší, otevřenější, scházíme se na návštěvách, obdarováváme se. Laskavost. Ta nic nestojí. A máme ji všichni v srdci.

Šťastný nový rok 2021

úterý 22. prosince 2020

Hezké vánoce a hodně zdraví

Patří ke mně. Dlouhou dobu jsem si říkala, že ne. Ignorovala jsem ji. Když mě srazila na kolena, snažila jsem se co nejrychleji zapomenout. Jako na lekci, která je za mnou. A ona mě provázela, a když jsem opět roztáhla křídla, srazila mě dolů.

Moje nemoc. Není na mně poznat, když spí. A když se probudí, stáhne mě dolů. Nebojuji s ní. Bojuji s tím, abych se z ní co nejrychleji vymanila. Abych jí nedala šanci všechno zničit. Možná jsou to jen slova, ale kdo nezažil, ten nepochopí. Tu přemíru strachu, z které se člověk dostává. Kdy mu vadí snad úplně všechno a i když už je po všem, dlouho přetrvává právě ten strach. Strach, že se vrátí, že nic nebude jako dřív…

Upozorňuje mě na něco. A říkám si, „pokora“. To slovíčko, co je důležité. I když si člověk myslí, že má štěstí ve svých rukou, najednou zjistí, že je tu něco, co neovlivní.
Možná tento rok byl stejný. Pokora, lidé. Ne zábava, ne moci všechno, co si umaneme, ale pokora v srdci. Že stále je něco vyššího, co nemůžeme zcela obejít a tvářit se, že o nic nejde, zatlačit do pozadí. Pár let se s tím dá žít. S těma zavřenýma očima. Zkusit létat, protože my přece můžeme všechno… a přijde ta stopka. Pokora, člověče.

Jsem ráda, že jsme tento rok zvládli. Umírali lidé a bylo hodně smutku… Naštěstí ne v mém přímém okolí, ale slyšela jsem ty smutné příběhy. Byla omezení, ale byla i láska. Některé vztahy se zlepšily, jiné naopak. To, co si člověk přál, to nefungovalo. A prý přání jsou vždy vyslyšena. Nemám upravenou zahradu, protože na to nebyla síla. Nemám upravený vztah z přítelem, protože člověk je jen člověk a ne stroj bez citů. Ale mám zas jasněji v sobě a provází mě vděčnost. Podrželi mě blízcí i lidé, od kterých bych to vůbec nečekala. A vždy když mi bylo ouvej, přišla nějaká pomoc. Děkuji za ni.

Možná je skutečně život jen o těch maličkostech. Že můžeme napéct cukroví, osladit si život a podarovat druhé… Možná není potřeba těch velkých skutků a toho boje za „nenošení roušek.“ Možná si máme uvědomit, že i když úsměv druhého přes roušku nevidíme, stále jsou vidět slzy. A být vůči sobě navzájem ohleduplní, to můžeme za každé doby a v každé situaci.

A před vánoci, na závěr roku a mého přemýšlení, chci poděkovat všem, kteří navštěvovali můj blog. Byla to pro mě také podpora a radost. Měla jsem pocit z přestěhování z blog.cz, že se vrátí psaní do šuplíku, a přitom jste mi tu zanechali 400 milých komentářů. Neskutečné číslo. Moc ráda chodím i na vaše blogy, i když občas není ten čas nebo síla. Ráda se podívám, co je u vás nového, na hezké fotografie, zajímavé příběhy, recepty…

A tak popřeji hodně zdraví. Hodně radosti, štěstí, úspěchů. A ať vidíme i ty maličkosti a nejen věci, které nás štvou a mrzí. Ať se zastavíme v tom běhu, zklidníme. Protože i když je člověk na kolenou, vždy může ještě vstát. Ono to důležité není o penězích, ale o zdraví, rodině a přátelích. Moje zkušenost.

Mějte krásné svátky a děkuji.