úterý 30. listopadu 2021

putkam.cz

Tento měsíc byl pro nás náročný. Mimo jiné se mi podařilo přinést domů covid. Ten, kdo se nenechá očkovat, je podle mě hlupák. A jsem tak nekompromisní, protože jsem si na vlastní kůži zkusila, jaké to je dostat (i jako očkovaná) covid, a co je to za boj pro starší lidi...

Je toho mnohem a mnohem víc. A bohužel mě to nyní tak ubíjí i bere síly, že jsem tento měsíc neměla ani čas na vaše blogy... Proto jsem se rozhodla, že se na čas rozloučím a... přerušuji blogování.

Děkuji všem za milé chvíle, které jsem tu strávila. Bylo mi tady s vámi moc dobře. 

A ještě dávám poslední článek, který jsem si připravila už před časem a myslela, že bude mít nějaké pokračování... Slíbila jsem, že napíši o dobrém nápadu:

Beru do ruky můj první kamínek. Je hladký, oválný, světlý, ale malý. Co na něj asi namaluji? Přemýšlím nad skřítkem. Zkouším na papír, vypadá dobře a tak fixami maluji na kamínek. Třese se mi ruka a ukazuje se, že kamínek není tak hladký, jak vypadá.

Kamarád říká, že je vidět, že to malovalo dítě. Ale třeba se bude někomu líbit. Registruji se na putkam.cz (PUTovní KAMínky), registruji kamínek a píši na kamínek vygenerovaný 5-místný písmenkový kód a adresu putkam.cz

Ale kam ho dám. Aby byl vidět, aby se neztratil, aby ho někdo našel, aby ho někdo nezahodil, aby si ho někdo všiml, aby tam nevadil… Vybírám místo a pokládám kamínek a dávám na putkam.cz položit kamínek. Objeví se mi mapa, trochu upravím místo. Odkliknu a mám radost. Snad někoho potěší.

Jsem tak nadšená, že hledám další kamínky, na které by šlo kreslit. Nacházím ale jen tmavou žulu. To bude chtít bělobu. Kreslím, registruji, pokládám… a doufám, že se najde někdo, kdo se zapojí do hry.

Když jdu příště kolem, kamínky zmizí z míst, kam jsem je položila, ale nikdo je „nenalezne“, „nepoloží“ do putkam.cz, abych viděla, jak kamínky putovali. Nikdo nedá vzkaz, který tam lze zanechat ke kamínku. Možná skončily v potoce.

I tak je to dobrodružství, radost z malování, hledání místa, a doufání, že se někdo zapojí do hry. 

Existuje skupina na facebooku, ale tam se kamínky hůře dohledávají. Stránky putkam.cz mi přijdou jednoduché, snadné na pochopení a i když mají nějaké nedodělávky nebo mouchy, myslím, že by mohli autora i hledače kamínků zaujmout. 

Uvidíme...


úterý 2. listopadu 2021

Říjen

 Já se přiznám, že jsem trošičku v šoku. A kdyby to nebylo už profláklý, nedávám to na blog. Stalo se to, že v době, kdy je vše elektronicky, odpouští se od tisku, v době, kdy jsme zvládli lockdown covidu, se nějak ty viry zas začaly ve velkém šířit... A to i u nás, pracovní počítače byly napadeny.

To je vše, co k tomu napíši, ale kdo nezažil, těžko si představí, jak moc je to velký průšvih. A ano, antivirové programy jsme samozřejmě měli. A když nad tím přemýšlím, lepší viry počítačové, než ty covidové...

A tím končím toto téma a dávám fotografie ze zrcadlovky. Bude jich asi trošku víc.

První den jsem fotila asi takto:

Další den jsem prolezla zahradu a fotila otáčením objektivu :-) To ještě stále rozkvetlé, i to odkvetlé.

A pak jsem vyrazila s fotobatohem na výlet. To už jsem přišla na to, že jde docela pohodlně fotit na automatiku :-) Jen to sluníčko chybělo.

Hodně mě zaujala voda a větve se zbarvujícími se listy, tak jsem dělala tyto jednoduché fotky


Také jsem si vyfotila listy ve vodě zblízka. Je to teda taková temně podzimní fotka.
U některých fotek se nedokážu rozhodnout, jestli jsou lepší na výšku nebo na šířku.
 
A pár momentek toho, co mě zaujalo.

Do listopadu bych asi popřála, ať to všichni "ustojíme". I třeba ten smutek dušiček, nebo mlhavé a deštivé počasí, které nám může přichystat už i klouzačku. Nebo i ty průšvihy, které se občas stanou, a viry, co nás napadnou. Hezké dny

pátek 1. října 2021

Září

Vůbec nechápu, jak jsem bez toho mohla dřív žít. Jak jsem se mohla spokojit s málem a být nadšená s velikostí i výkonem. Jak jsem mohla být přesvědčená, že z něj dostávám maximum a vzdychala údivem, když mě překvapil.

V září proběhlo vyhodnocení mezinárodní fotografické soutěže cewe photo award 2021, které se mohli zúčastnit i úplní amatéři. Navíc za každou přihlášenou fotografii bylo darováno 0,1EUR na dětské vesničky. Ukázat své fotografie zlákalo 56tisíc fotografů a přihlášeno bylo 606tisíc fotografií.

Kochala jsem se přihlášenými fotografiemi a často jsem koukala, jakým fotoaparátem byly fotky vyfoceny a měla jsem pár favoritů – co se týká foťáků. Vítězné fotografie bych si ale tipnout nedokázala. Mnoho fotografií mělo zajímavý nápad nebo úžasné místo a citlivou ruku, ale určitě talent fotografa.

Není tedy důležité vyhrát, ale zúčastnit se. I se svým letitým foťákem a fotkami, které jsou snad dost dobré do alba. To jsem si myslela já. Dcera, když tak kriticky hleděla na moje fotografie, které jsou podle mě obstojné, zařídila mi půjčení zrcadlovky. A protože ji došlo, že to nestačí, přidala k tomu zapůjčení 13 knih o fotografování.

Tím na jednu stranu totálně zlikvidovala moje fotografické sebevědomí, na druhou stranu mi udělala ohromnou radost. A splnila mi můj sen. S radostí jsem uklidila starý kompakt a vrhla se na zrcadlovku a do čtení.

Fotografie ukáži snad příště. Zatím je to pokus omyl. A až dnes-třetí den „cvičení“ jsem byla schopná zaostřit a vyznat se trochu v číslech na objektivu. Ale neskutečně mě to baví. Jen nevím, jestli zrcadlovku vrátím…

Dávám tedy do článku fotografie ze zářijového výletu na Loket. Kdyby někdo chtěl navštívit, průvodce provádí tak po dvou místnostech hradu. Ale prohlídka byla vtipná a recitovaná i zkoušející naše znalosti. Na hradu je toho dost k vidění bez průvodce – muzeum, meteorit, výhled z věže, mučící nástroje... A dá se projít po hradbách.

V září také sklízíme, zavařujeme, dáváme k ledu vše, co se urodilo na zahrádce. Už si připadám jak veverka nebo Marfuša. Pořád louskám oříšky - ty vlašské teda. A zuby bych to nedala. 

Byla jsem také v kině na Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Myslím, že je to film, kde se pobaví muži i ženy. Měla jsem z toho docela strach, když jsem viděla začátek nebo ukázky. Ale příběhy čtyř mužů byly vtipné a získala jsem dojem
, že i čtyři herci se při natáčení dost bavili.


Ve škole jsem absolvovala první rodičák a došlo mi, že už dceři s učením neporadím. Na rodičáku jsem také zjistila, že nepoznávám ani lidi, které bych měla poznat. Proto vás snažně prosím, kdybyste mě někde potkali, hlaste se ke mně. Ignoruji totiž známé jen z toho důvodu, že je nepoznám. Snad :-)

Přeji krásné říjnové dny a hodně nadhledu. 


neděle 5. září 2021

Mia March – Můj život, moje rodina a Meryl Streepová

Většinou opouštím blog jen tehdy, když jsem nemocná. V srpnu jsem si na něj ale nějak nenašla čas a i hodnocení srpna přeskočím. Dala jsem si blogové prázdniny. Třeba září bude v tomto ohledu lepší. Děkuji všem za návštěvu. Krásné zářijové dny, i když budou plné povinností.


Na dovolené v levných knihách jsme si s dcerou každá vybrala jednu knížku. Poslední dobu moc nečtu. Asi jsem za poslední rok nepřečetla nic. Knihovny se zavřely covidem a tak jsem už hezky dlouho nezaplatila ani členský příspěvek… Tato knížka mě ale tak chytla, že jsem ji přečetla za tři dny a to nejsem moc rychlý čtenář. Všechno ostatní šlo stranou :-)
Dvě sestry, jejich sestřenka a její matka. To jsou hlavní postavy knihy. Každá má nějaké trable, a protože je to ženský román, tak trable s partnerem, ale i s hledáním sama sebe. Své vlastní síly. Svých vlastních snů. Něco je skryté, o něčem se nemluví. A dívky vlastně ze začátku nemluví ani spolu. Postupně se sobě navzájem otevírají a začnou se sbližovat právě při filmových večírcích s filmy Meryl Streepové.
Nejdříve mi knížka připadala pomalá, dokola rozebírající, nekonečné rozhovory postav. Ze začátku jsem netušila, jak se děj bude vyvíjet a pak mi to najednou všechno dávalo smysl a všechno se stalo přesně tak, jak jsem si dopředu při čtení knížky myslela. Buď jsem se tak naladila na autorku, nebo autorka příběh postupně rozplétala a držela se hlavních nití příběhu, a dalo se předpokládat, že se vše stane tak, jak má. Nebylo v tom nic ze lží a záhad, náhlý zvrat děje – prostě se to stalo tak, aby ženy v příběhu postupně dozrály a uvěřily v sami sebe i v sílu rodiny.
Knížku jsem si vybrala právě kvůli Meryl Streepové v názvu. Její filmy mám ráda. Člověk jí věří každou postavu, kterou ztvárňuje. A já věřila, že se vše v knize skutečně mohlo stát. Že muži jsou tak citlivý a stojí za svou partnerkou. Že když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné. A že vše přijde v čase, kdy jsme na to připraveni…
Dojemný příběh. Myslím, že je v něm vyvážena právě ta romantika, ale i smutek, lítost, bolest. Ve spoustě věcí jsem se i trošku našla a musela jsem uznat, že tak nějak jsem to prožívala.
Za mě má knížka plusové body i proto, že tu není přemíra sexu, ale vše je tak hezky naznačeno a psaní končí u polibků a objetí.
Taková jemná knížka pro ženy, které už v životě něčím prošli a chtějí se odreagovat a možná i v něčem nalézt.


pondělí 2. srpna 2021

Klášterec nad Ohří, Ostrov, Karlovy Vary

 Na naší dovolené jsme i letos poznávali krásy Čech. Tentokrát jsme si vybrali západní Čechy. Opět bylo hlavním kritériem, aby tam bylo dobré spojení a zároveň jsme viděli něco zajímavého. I když si myslím, že když se člověk dívá, vždy něco zajímavého objeví. A Česká republika je opravdu krásná, ať už architekturou nebo přírodou. 

My jsme si vybrali města, i když udržovanými parky jsme se také prošli. Vždyť jsme navštívili města lázeňská.

Počasí nám přálo. Pršelo jen v noci, i když podle předpovědí to vypadalo, že nám týden proprší. Jak byla Ohře rozvodněná a jakou měla sílu bylo vidět v Klášterci nad Ohří. 

Odtud jsou předchozí fotografie. Prohlédli jsme si zámek. Fotit se smělo jen z oken. My jsme si zaplatili porcelánový okruh, ale je tam i okruh pohádkový, který určitě zaujme děti. Nenechali jsme si ani ujít muzeum hodin. Tam jsme si odpočali od všudypřítomného porcelánu. V Klášterci jsme ochutnali i všechny tři prameny a prošli se parkem kolem zámku. 



 Ale to už jsme v Karlových Varech. Prošli jsme se kolonádou, navštívili muzeum, nakupovali suvenýry, knihy a výtvarné potřeby, dali si předražený oběd i výbornou zmrzlinu....

ochutnali bezpočet pramenů (i když odskočit si zde není levná záležitost - pro jednoho dvacet korun). A kvůli účinku i množství pramenů je nejlepší skutečně jen ochutnávat a neprolívat se.  

Prohlédli jsme si i hotel Pupp - samozřejmě jen zvenku. Nasáli jsme atmosféru snad neznámějších našich lázní. Ale přiznám se, že i když jsme se neprodíraly davy jako při filmovém festivalu, Karlovy Vary mě nezaujaly tak, jako například J.W.Goetheho, který je navštěvoval. Je ale také pravda, že já jsem se v lázních nezamilovala.


A poslední město, které jsme navštívili je Ostrov. V Ostrově mají krásný městský úřad. Je na zámku. Najdete zde malou výstavu porcelánu v přízemí a o historii zámku snad v podkroví. Na to jsme ale přišli pozdě.

Podívali jsme se na výstavu obrazů mexické malířky v knihovně a užívali si klidu v parku. V parku se dají krmit veverky. Jednu jsme nakonec také zahlédli. Ale víc nadšené jsme byli z rybiček v kalné vodě zámecké fontány u paláce princů.
 
¨
V parku na druhé straně říčky Bystřice je palác princezen - Letohrádek s výstavou porcelánu téměř pod střechou s čápy. V současné době slouží jako galerie, za naší návštěvy se nová výstava připravovala a my byli zvané na čtvrteční vernisáž. 
 


Prohlédli jsme si i klášterní areál. V kostele Zvěstování panny Marie byly informace a fotografie o zničených kostelech a expozice církevního umění. Snad se moc nespletu, když spodní obrázek označím za Kapli Panny Marie Ensiedelnské. Ze všech informací, které jsme přečetli, mi utkvělo v hlavě, že se jedná o barokní stavby.

V blízkosti těchto staveb je Ekocentrum. Překvapilo nás, kolik tu mají zvířat. Ptáci, plazi, hlodavci,... a najdete tu třeba i krokodýla.




A vracíme se zpátky na Staré náměstí. V kostele je výstava kostiček lega, ale ta už pro nás není. My si dáváme brokolicovou polévku v cukrárně pod kostelem. Je výborná.



A bránou do dalších prázdninových zážitků. Krásné srpnové dny