Když se schoulí ve tvých dlaních,
nový život, co se chvěje,
procházkou po jarních stráních
vidíš cestu do naděje.
V březnu jsem si
dala závazek, že si budu všímat pomoci druhým a budu se snažit
sama pomáhat. O to stejné jsem poprosila vás. Abychom si trošku
víc všímali toho dobrého než toho zlého, co vidíme ve
zprávách.
Zazněly tu názory,
že poskytnutou pomocí se správně člověk chlubit nemá. Že by
měl mluvit spíše ten, komu bylo pomoženo. Nakonec jsem se
rozhodla, že to poruším. Protože i ta forma pomoci, která by
měla být samozřejmostí, často není. A právě tím, že se o ní
mluví, může inspirovat další lidi.
Mě skutečně vaše
názory pod článkem výzvy inspirovali. Například díky Ladě
jsem začala více zdravit. Dřív jsem si říkala, že mi stejně
nikdo neodpoví, že by měl pozdravit první ten druhý, a měla
jsem podobné výmluvy. V březnu jsem začala zdravit víc a
skutečně mi lidé začali odpovídat a i se mi stane, že sami
pozdraví jako první. Říkáte, že pozdravit druhého je
zdvořilost. Ano, ale dle mého názoru, zdraví se už jen známí.
Ti neznámí se nepozdraví, a to ani třeba na jedné vesnici, v
jednom podniku, při vstupu do místnosti…
Pravda, zdravení
není pomoc. A když jsem nad tím přemýšlela, místo pomoci bych
mohla nazvat tuto výzvu „jak o trochu zlepšit druhým den“. Jak
psala Marija, právě milé pozdravení druhého může zvednout
náladu i u nás.
Některé dobré
skutky mě tento měsíc překvapili. Když puberťák nabídl pomoc
s těžkou taškou jedné paní. Nebo když jedna paní v dopravním
prostředku nabídla časopis, který četla, jiné paní, ať si
také zkrátí chvíli.
Sama jsem byla
jednou požádána o pomoc, starší paní pospíchaly na autobus a
chtěly vyhledat správný spoj. Musím přiznat, že jsem zklamala,
zaskočená, jsem v rychlosti špatně dala do mobilu zadání a
vyhledala jen vlakové spoje. Škoda, snad se mi příště povede
lépe.
Trošku jsem také
uklízela a některé věci dala dál. Tentokrát jsem nepřispěla
uprchlíkům z Ukrajiny. Protože jsem měla známou, samoživitelku,
kterou vyhodili z práce. A tak si řekla, že ani na tyhle lidi by
se nemělo nyní zapomínat. A darovala některé věci pro její
dceru.
Také přispívám
jedné organizaci. A napíši to zde právě proto, abych je
zviditelnila. Dřív jsem přispívala dobrému andělu. Líbilo se
mi, že peníze jdou konkrétním lidem. Jenže po zkušenosti, kdy
kamarádka, která měla na tuto pomoc nárok, se do tohoto programu
odmítla přihlásit. A naopak jiná, až se zdálo, že vydělává
na nemoci dcery (ta situace je neskutečně těžká, a vím, že spoustu lidem Dobrý anděl pomůže)… Začala jsem přispívat zdravotním klaunům. Ti
nedělají výjimky mezi těmi, kdo se přihlásí a nepřihlásí, a snaží se rozveselit všechny. Tedy děti v nemocnici i staré lidi v domovech důchodců. https://m.youtube.com/watch?v=ljQaBRd61-E&feature=youtu.be
Ani nespočtu,
kolikrát mi někdo postavil vodu na čaj, přinesl kafe, otevřel
dveře, rychle vyřídil můj požadavek, nebo se jen na mě usmál…
Ať už známý, spolupracovník, paní za přepážkou, průvodčí,
pokladní v obchodě… Určitě bych na někoho zapomněla.
A myslím, že když
se nad tím člověk zamyslí, dostává od druhých hodně.
Dostal se mi do rukou nádherný obrázek od Nancy Hall, originál malovaný ústy. Obdiv. A hned mě napadlo poslat "broučkům". A k tomu jsem napsala básničku. Schválně, jestli i vy najdete všechna zvířátka. :-)
U vody je velký shon,
nechybí tam ani .....
U řeky či u tůně,
hraje si vždy malé .....
Za stromem schovaná hrozí se
rezavá chytrá .....
Do trávy si klidně leh,
král zvířat, ten strašný .....
A šelem je tady více,
vodu pije také .....
Kdo nikoho nerafá,
vysokananánská .....
Ukusuje chutná stébla
pruhovaná rychlá .....
A kdo má ostrý rožec,
zavalitý .....
Na nohách tu kráčí ňák
černobílý .....
A všem tu zpívá do oušek
skřehotavý .....
Stáhla jsem se z blogování, protože už toho bylo moc, co se kolem mě dělo. Jenže jak kdyby to nemělo skončit...
Téměř vymřela generace, která zažila válku. A i když jsme tu měli poslední roky klid, zřejmě jsme si nevšímali, co se kolem nás děje.
Ano, nemohli jsme ovlivnit to, co se děje ve světě, nemáme vliv na jednání velmocí, a vůbec nemůžeme znát pravé záměry politiků...
Myslím, kdykoliv je narušena rovnováha, vrací se zpět, bez ohledu na způsob a na to, jak moc nás to bude bolet.
Myslím že teď už nám nezbývá než se modlit :-(
Dávám úryvek z básničky, nevím od koho je, je o hledání nejkrásnějšího slova:
....tu jednou slyšel píseň matek,
Píseň matek, které se o své děti bojí.
a on to slovo znal.
Bylo jako mezi slovy král
Ústy člověka prošel bohatýr
ten člověk měkce vyslovil mír.
Tento měsíc byl pro nás náročný. Mimo jiné se mi podařilo přinést domů covid. Ten, kdo se nenechá očkovat, je podle mě hlupák. A jsem tak nekompromisní, protože jsem si na vlastní kůži zkusila, jaké to je dostat (i jako očkovaná) covid, a co je to za boj pro starší lidi...
Je toho mnohem a mnohem víc. A bohužel mě to nyní tak ubíjí i bere síly, že jsem tento měsíc neměla ani čas na vaše blogy... Proto jsem se rozhodla, že se na čas rozloučím a... přerušuji blogování.
Děkuji všem za milé chvíle, které jsem tu strávila. Bylo mi tady s vámi moc dobře.
A ještě dávám poslední článek, který jsem si připravila už před časem a myslela, že bude mít nějaké pokračování... Slíbila jsem, že napíši o dobrém nápadu:
Beru do ruky můj první kamínek. Je hladký, oválný, světlý, ale malý. Co na něj asi namaluji? Přemýšlím nad skřítkem. Zkouším na papír, vypadá dobře a tak fixami maluji na kamínek. Třese se mi ruka a ukazuje se, že kamínek není tak hladký, jak vypadá.
Kamarád říká, že je vidět, že to malovalo dítě. Ale třeba se bude někomu líbit. Registruji se na putkam.cz (PUTovní KAMínky), registruji kamínek a píši na kamínek vygenerovaný 5-místný písmenkový kód a adresu putkam.cz
Ale kam ho dám. Aby byl vidět, aby se neztratil, aby ho někdo našel, aby ho někdo nezahodil, aby si ho někdo všiml, aby tam nevadil… Vybírám místo a pokládám kamínek a dávám na putkam.cz položit kamínek. Objeví se mi mapa, trochu upravím místo. Odkliknu a mám radost. Snad někoho potěší.
Jsem tak nadšená, že hledám další kamínky, na které by šlo kreslit. Nacházím ale jen tmavou žulu. To bude chtít bělobu. Kreslím, registruji, pokládám… a doufám, že se najde někdo, kdo se zapojí do hry.
Když jdu příště kolem, kamínky zmizí z míst, kam jsem je položila, ale nikdo je „nenalezne“, „nepoloží“ do putkam.cz, abych viděla, jak kamínky putovali. Nikdo nedá vzkaz, který tam lze zanechat ke kamínku. Možná skončily v potoce.
I tak je to dobrodružství, radost z malování, hledání místa, a doufání, že se někdo zapojí do hry.
Existuje skupina na facebooku, ale tam se kamínky hůře dohledávají. Stránky putkam.cz mi přijdou jednoduché, snadné na pochopení a i když mají nějaké nedodělávky nebo mouchy, myslím, že by mohli autora i hledače kamínků zaujmout.
Uvidíme...
Já se přiznám, že jsem trošičku v šoku. A kdyby to nebylo už profláklý, nedávám to na blog. Stalo se to, že v době, kdy je vše elektronicky, odpouští se od tisku, v době, kdy jsme zvládli lockdown covidu, se nějak ty viry zas začaly ve velkém šířit... A to i u nás, pracovní počítače byly napadeny.
To je vše, co k tomu napíši, ale kdo nezažil, těžko si představí, jak moc je to velký průšvih. A ano, antivirové programy jsme samozřejmě měli. A když nad tím přemýšlím, lepší viry počítačové, než ty covidové...
A tím končím toto téma a dávám fotografie ze zrcadlovky. Bude jich asi trošku víc.
První den jsem fotila asi takto:
Další den jsem prolezla zahradu a fotila otáčením objektivu :-) To ještě stále rozkvetlé, i to odkvetlé.
A pak jsem vyrazila s fotobatohem na výlet. To už jsem přišla na to, že jde docela pohodlně fotit na automatiku :-) Jen to sluníčko chybělo.
Hodně mě zaujala voda a větve se zbarvujícími se listy, tak jsem dělala tyto jednoduché fotky
