pátek 23. října 2020

Skládanka

Skládanka uvnitř tvého bytí,
kdo nyní svobodu si chytí?
Voláš ji k sobě, snažně prosíš,
zavřené poupě tajně rosíš,
kéž by se otevřelo.

Pro tichý smutek hledáš slova,
zkoušíš tu hledat zas a znova
na radost bolesti se ptáš,
jak mnoho z pláče ty už znáš,
když před světem se zavíráš.

Zármutek, bolest, mlžný opar,
někdo tu věci řádně zkopal,
a místo semen do hlíny,
hledáme toho, kdo je bez viny,
s vírou v probuzení.

Ztracená v krůpějích rosy,
které ti nosí černí kosi,
odloučená a tiše doufající,
že srdce nezůstanou na petlici,
ani ta naděje v nás.

Pomalu doufám v lidské sliby,
odmítám ty lži "to že kdyby"
viděna pravda v každé tváři,..
Podzim se hlásí v kalendáři,
nedá nám vydechnout.

Nechci se ztratit v utrpení,
ve všem tom zmatku stále není
dostatek lidské pomoci...
Dívám se tiše do noci
na hvězdy, co padají.

Pokorně přeji ti v závoji,
snad zima vše špatné zahojí.
Jen aby prázdno nespálilo,
tvé tváře, co hoří, to co zbylo,
z čekání a touhy.

(Blondýnce) .-)

sobota 17. října 2020

Jak se nezbláznit...

Když nejvíc chceš se rvát, překvapí tě náhlý pád,“ tato věta z písničky k seriálu Pojišťovně štěstí mě v předchozích dnech tak nějak provázela. Někdo má strašáka, někdo třináctou komnatu, někdo je zdravý a občas ho přesto napadnou tísnivé myšlenky. Tato doba k tomu nahrává. 
Trošičku jsem si také zahřešila, neposlouchala varování a malinko spadla do nemoci. A tak si dovolím napsat pár rad, vycházející z mých zkušeností. Jak se nezbláznit, a co dělat, když už k tomu máte blízko, nebo se vám to i stane.


1. Buďte slaboši. Ten rok si přesně pamatuji. Narodila se mi dcera, mamka vážně onemocněla, umřel spolupracovník a přítel manžela, umřel mi děda. Dělala jsem manželovi účetnictví, ale nedokázala mu pomoci s podnikem, kterému jsem nerozuměla. Na bydlení byla hypotéka. Být tu pro dceru, pro mámu, pro manžela... Bylo toho na mě moc. Jiní by to zvládli, slýchala jsem pak. Ano, jiní by to zvládli, tak jsem možná slaboch. Ale přiznat si to, je první krok k tomu druhému.

2. Řekněte si o pomoc. Někdy stačí jen náznaky, kterých se druzí chytí. Někdy člověk mluví a okolí si jen myslí, to bude v pohodě, to zvládneš. Nikdo neví, jak se cítíte právě vy. A kolik toho vydržíte. Jsou situace, které opravdu vyžadují pomoc toho druhého nebo druhých - i kdyby to měla být třeba donáška jídla... A pokud to opravdu nejde, je tu pomoc od psychologa nebo i psychiatra.


3. Psychiatr a psycholog. Zatímco za chození k psychologovi se přestáváme stydět, přiznat, že jsme navštívili psychiatra se pořád bojíme. K psychologovi chodí i zdraví lidé, kteří si potřebují jen utřídit myšlenky, k psychiatrovi už ti nemocní, kteří mají skutečně vážný problém. Přitom je to nemoc jako třeba infarkt - jen projevená jinak. Říct měl jsem infarkt je mnohem snazší než říct: měl jsem deprese. Psychiatr předepisuje léky, psycholog je zas předepsat nemůže (podle mých zkušeností). Když jste tedy v situaci, kdy skutečně nevíte, jak dál, je dobré navštívit oba. Dostat se k nim není ale vůbec jednoduché. Zvlášť když nemocný člověk potřebuje pomoc ihned a jedna návštěva většinou nestačí.


4. Věřte okolí. Někdy si nemocný ani neuvědomuje, že je nemocný. Já se cítila dobře, ale moji blízcí byli zralí na hospitalizaci v některém léčebném zařízení. Jestliže vám všichni říkají, že jste divní, tak holt divní jste. Nemůžete bojovat s celým světem a tvrdit, že se ale cítíte báječně.
5. Najděte čas na své aktivity a hlavně přátele. Dnes možná jsme více "sobci" a snažíme se věnovat sami sobě. Ale někteří z nás pořád mají na prvním místě rodinu, práci... a až kdesi vzadu sami sebe. I když nás rodina a práce naplňuje, je potřeba zachovat si i své koníčky a přátele. Připadala jsem si nepostradatelná. Nemohla jsem udělat si volno. Bylo stále potřeba tolik věcí udělat. A pak jsem na měsíc byla nucena odejít z mého života a najednou to všichni zvládli. Spolupracovnice mě zastoupily, mému dítěti příbuzní nahrazovali moji péči a lásku.


6. Vypněte. Někdy mám pocit, že se toho na nás valí ze všech stran - televize, mobil, internet, hluk aut, lidé kolem nás, pracovní stres... Večer usínáme po skleničce s televizí a ráno vstáváme s mobilem. Nedělám to. Můj mozek tohle nezvládá. Mám stanovené priority a celodenní stres do toho nepatří. Televizi i počítač jsem omezila a nahradila procházkami v přírodě. Vím, že musím být v deset v posteli. S vypnutým mobilem. Regenerace mozku.

7. Jděte na to s humorem. Právě tahle věc nám může hodně pomoci. Humor víc než cokoliv jiného dokáže pročistit naši duši, zbavit se napětí, podívat se na věc z jiného úhlu. Podívejte se jen, kolik je vtipů na koronavirus. Na věci, kterých bychom se měli hrozit. Ale díky humoru dokážeme situaci odlehčit, udělat si legraci a zachovat si zdravý rozum i ve velkém stresu.


Vím, že seznam by mohl být dlouhý... Omezit stres by bylo asi to nejjednodušší, ale jak na to, když musíme plnit naše povinnosti.
I člověk, který žil víceméně spokojený život, může najednou klopýtnout a začít se dívat na svět jinak. Přehnaně bojácně, smutně, nebo naopak s pocitem, že dokáže spasit svět... Je asi jedno, o jakou psychickou chorobu se jedná. Důležitá je podpora.
A tak vám přeji, ať tohle nikdy řešit nemusíte u sebe ani u okolí. A když už ano, ať se vám dostane podpory a pochopení.


Děkuji


sobota 26. září 2020

Technologie-aneb stárnu tak rychle

Napsat tento článek mě vedla taková hloupost, jako že jsem si chtěla stáhnout do telefonu aplikaci zásilkovny, protože v dnešní době je mnohem pohodlnější, rychlejší i levnější posílat balíky přes zásilkovnu než Českou poštu. (Už jen tohle samotné mi přijde vtipné, že místo státní organizace, která má vybudovánu síť poboček a dlouholetou klientelu, stejné služby nabízí lépe soukromá firma - nu, trh.)
Jenže ouha. Nedostatek paměti. V mobilu, který mám tři roky a jeden rok byl ve skříni, protože jsem  odmítala mít nový, když ten starý tlačítkový slouží. Hlavně na tom starém vidím vše i na sluníčku, vydrží mi bez nabíjení tři dny a umím ho ovládat za každé situace (což je pro mě důležité, takže ten starý si pro jistotu stále nechávám taky). Nakonec jsem ten nový musela přijmout, abych byla ve spojení. Protože ve spojení dnes neznamená být zastižitelný aspoň přes zanechání vzkazu "ozvi se", ale být stále připojen. A to ještě lidé nechápou, že nemám whatsapp i messenger, protože oba prostě do mobilu nenarvu. 
A to celkově mám paměť mobilu 8GB (zajímalo by mě, jakou paměť má člověk). A kdo si pamatuje dobu, kdy se na disketu do počítače vešlo méně než 1MB? Jako koupil by si takovou věc ještě někdo, když by na ni nenahrál ani jednu fotku? Na otázku první - já ano, na otázku druhou - těžko. Takže 8GB mi přijde hodně.
Začala jsem mazat to nejjednodušší. Promazala jsem fotky. Měla jsem jich tam asi dohromady 50 - a to myslím, že i přeháním, tak jsem to stáhla na 20 nejdůležitějších.  Pak jsem smazala portmonku, kterou stejně nevyužiji, protože mě nebaví neustále zjišťovat, kde a jak si můžu vybrat nasbírané body na slevy v obchodech, kam chodím jednou za čas.
Odmítla jsem smazat jedinou jednoduchou hru v mobilu. Zato jsem si smazala twitter, který jsem v životě nevyužila. No, byla tam spousta aplikací, jejichž názvy jsem viděla prvně, ale vzpomněla jsem si na dceru, která v tomto mazání došla tak daleko, že jí přestal fungovat mobil a raději jsem přestala s mazáním toho, co neznám.
Jsem člověk, který měl vždy radost z mála, který se rád na věci těšil. Jak chutná třeba laskonka, kterou si dáte jednou za měsíc oproti laskonkám, které sníte tři za den. No, možná pořád stejně dobře.... Pro mě je ale důležité, že si na věci šetřím, střádám, těším se, pak mám radost, a pak se zas těším.
Jenže tahle doba mi přijde, že nás jen přesvědčuje, že nemáme dostatek - i když máme plné skříně, a že potřebujeme něco nového, protože to, co jsme si koupili včera, je už zastaralé. Vůbec se nedivím, že tomu mladá generace nedokáže odolat. A ta stará z důvodu předchozího nedostatku si dělá přemrštělé zásoby a kupuje i věci, které v životě nevyužije, jen protože mají dobrou reklamu. A té střední generace se týká oboje. (Nikoho neurážím, samotné se mi nedaří odolat výhodným nabídkám) .-)
Vím, že potřebujeme, aby se vyrábělo, abychom měli peníze, a ty mohli utratit za zboží, a tak pořád dokola - no, nevím, jestli je to schůdná cesta. Jestli to nezačalo jít do prčic už tím, že lidská práce neměla žádnou hodnotu - ale to bych se vrátila do doby a k názorům, ke kterým nechci.
Ano, technika nám hodně usnadňuje život. Můžeme druhému kdykoliv zavolat a zeptat se ho, jak se má, jestli je v pořádku. Můžeme strčit nádobí do myčky a jít se dívat na televizi... 
Elektřina, počítač, noťas, mobil, pračka, myčka, mikrovlnka, sušička, televize, tepelné čerpadlo - to všechno mě neminulo. A stejně bych kolikrát raději do té chaloupky. Doba to byla těžká, ale člověk byl alespoň blíž té přírodě a dál od vší té techniky. Já vím, zdravím vás od notebooku - přes internet .-)



sobota 19. září 2020

ZOO Praha-prázdninový výlet

Děti zahájily sice školní rok, ale bojí se zakašlat nebo kýchnout, aby nebyly poslány domů (kupodivu málokteré toho využije a chce být doma, lepší je to mezi spolužáky), sedět ve třídě musí v rouškách a zavření školy očekáváme každým dnem...

I tato lemuří rodinka je ode dneška chráněna uzavřením expozice. Návštěvníci by je mohli nakazit virem a ohrozit, když se k nim přiblíží a zdraví opic je tak jistě důležitější. 

My jsme ale naštěstí mohly do všech expozicí. Na konci prázdnin jsme se vypravily do ZOO Praha. Každý rok o prázdninách navštívíme s dcerou ZOO Praha. Je to tradice. A i když to letos nevypadalo a snad všechno bylo tyto prázdniny proti, nakonec jsme si řekly, tradice je tradice a musí se dodržovat. 

Patříme mezi návštěvníky, kteří si přivstanou, aby tam byli ještě před otevřením (cestujeme zdaleka) a necháváme se vyhodit, až když už ZOO zavírá. Je to naše cesta "mezi známé." Za těch x let máme už tolik zážitků a tolik známých mezi zvířaty, viděly jsme tolik různých podob této zoo,... Už víme, která zvířata prostě "musíme" navštívit, vždy si vybereme jinou cestu a vidíme něco nového. Se známými zvířaty se přivítáme, z nově narozených přírůstků máme radost, z těch, co za ten rok opustili zoo, je nám smutno nebo jim přejeme hodně radosti jinde.

Snažíme se toho dozvědět o zvířatech co nejvíc. Nenecháme si ujít nějaké komentované krmení. Přečteme si informační cedulky. Fotíme, vnímáme přirozenost zvířat, pak zas fotíme... a přitom i vzpomínáme... prostě si to skutečně užíváme.

To, co určitě musíme navštívit úplně vždy, i kdyby nevím co, jsou žirafy. Tato majestátní zvířata s vysokýma nohama, dlouhým krkem a dlouhým jazykem nás fascinují. Jejich velikost není tak patrná na otevřeném prostoru, jako když je pak vidíte v zimě v Africkém domě a pomalu se jim díváte do očí - tedy kdybyste měřili tak 4-5 metrů. První zástupce žirafy Rotchildovy přišel do ZOO Praha téměř před 70 lety a od té doby se tu narodilo 84 žirafích mláďat. 

Blízko žiraf jsou malá (tak 30cm dlouhá) stvoření, která bych ale řekla, že jsou stejně populární. Většinu času tráví pod zemí, ale vždy se najde nějaký ten "hlídač" venku, který pak varuje ostatní před nebezpečím. Jsou to společenská zvířata, ale kolonii vévodí dominantní pár, který se jako jediný může rozmnožovat. A jak jsme si přečetly, tak rozhodování o tom, kdo je silnější, právě ve skupince probíhalo. Žádnou rvačku jsme ale u surikat naštěstí neviděly.

Jednou jsme na surikaty zapomněly. Dcera si vzpomněla až po dlouhé době, až když jsme byly v Africe (stále v zoo). Odmítla jsem se kvůli surikatám vracet. A od pláče a trucování mě zachránila veverka kapská. Velikostí stejná, žije také ve skupině, hloubí si nory i v tvrdé půdě, staví se na zadní končetiny, aby měla lepší rozhled, a hlavně je stejně roztomilá. Od té doby jsme nezapomněly navštívit ani surikaty, ani veverky.
Ještě na skok k žirafám. Musela jsem si vyfotit i výstavbu nového pavilonu goril v pozadí. A nezdá se to tak dávno, kdy jsem si fotila výstavbu pavilonu slonů. Ale asi to už nějaká chvíle bude, protože ta fotka je schovaná někde v archivu. 
Sloni jsou už zabydlení v Údolí slonů a o tom, jak se jim tu dobře daří, svědčí i to, že v roce 2016 se narodil Max a Rudi a nyní Amalee a Lakuna. Člověk je skutečně nadšený, že se daří v zoo odchovávat slona indického. A mláďata tu rychle rostou a učí se. Dívaly jsme se na znaky slonů a snažily se poznat, který je který, jsou napsány i krátce vlastnosti, ale i tak není snadné pro nás poznat, kdo je kdo. Ale díky za to, že je tu taková skupinka slonů, kteří dělají radost nejen návštěvníkům. Fotka z roku 2019 a 2020.

A když jsem u odchovu, musím sem dát další fotografii toho, co se daří. Návrat koně převalského do přírody. Byly jsme i na povídání o tom, jak taková příprava (i příprava koňů) probíhá, jak se koně převáží, vypouští do Mongolska, a jaká je radost, když v krajině přežijí a užívají si volnost. Kůň převalského tedy není kůň domácí, ale skutečně divoký kůň, který byl v přírodě vyhuben, žijící koně pochází ze 13 předků (70 % žijících koňů má tedy pražského předka). Fotka je z loňského roku, ale snad se bude dařit i nadále a člověk si uvědomí, že zoo zahrady nejsou o chování zvířat v zajetí, ale o pozorování zvířat z blízka a hlavně záchraně, odchovu a návratu zvířat do přírody. 
Jak jsem psala, tak každou návštěvu si nenecháme ujít nějaké komentované krmení. U některých zvířat je narváno (krmení šelem je sice zážitek, ale přes lidi ani nevidíte a skoro neslyšíte), zato jinde je jen pár lidí, je prostor na dotazy a člověk se dozví toho spoustu o zvířatech, která pomalu ani nevěděl, že existují. A takové zvíře se pak stane vaším známým. 
V roce 2018 jsme poslouchaly o chápenech. Opice, u které je na první pohled vidět, jak svůj ocas dokáže použít jako další ruku.
V roce 2019 jsme se seznámily s pekari Wagnerův. Jihoamerický sudokopytník. Připomíná prase, ale není. Všechny rozdíly proti praseti si nepamatuji, zato vím, že mám na fotografii z toho roku nově narozená "selátka" a Zoo Praha je 3. v Evropě, které se odchov podařil.
Letos jsme si poslechly o fenkovi a sledovaly, jak chytá cvrčky. Malá liška s velkýma ušima, to abych tě lépe slyšela .-) A také, aby mi nebylo takové vedro. A jak jsme je pozorovaly, chvilku nepostojí. Ve výběhu měli samce a samici, ale už starší - na dožití, ne na rozmnožování.
Další s kým jsme se seznámily, byl Nestor Kea z Nového Zélandu. Chytrý, učenlivý, mazaný papoušek. Tak mazaný, že zjistil, že může vykusovat tuk přímo z těla živých ovcí, ale kvůli tomu byl zabíjen a stal se ohroženým druhem. Bylo zajímavé ho pozorovat, ale nesnadné vyfotit, zvlášť kvůli pletivu a úhlu (schválně dávám tuto fotku). O to víc si cením té druhé fotky, kdy jsem ho zachytila, jak si skočil na míč ve vodě. Hravý, inteligentní papoušek s ostrým zobákem.

Další fotografie toho, co mě zaujalo (některé i z minulého roku).
Romantika
Po setmění
Pohodička (Jen na chvíli jsem si odskočila)
Zkuste se hýbat, když máte tolik kilo...
Proč zrovna já jsem zavřená?
Na slovíčko
Návštěva Blue z Ria
19. září - světový den tučňáků
A kdo vydržel až do konce, může si za odměnu spočítat, kolik je na fotografii želviček, myšiček nebo plameňáků  .-)



Děkuji za přečtení a krásný den všem a přeji možnost výletů a poznávání .-)

Informace čerpány z návštěvy a stránek Zoo Praha, wikipedia 


neděle 13. září 2020

Zrcátko

Článek, který tu původně byl jsem smazala. Nestalo se mi ještě, abych v jeden den něco publikovala a smazala. Prozradím toho na sebe hodně. Ale když se jedná ještě o někoho dalšího, dávám si obvykle pozor. Tohle byl pro mě tak zajímavý příběh, že jsem ho napsat musela. Ale když jsem se zamyslela, mohlo by to být špatně pochopeno... A raději jsem ho smázla. 
Některé věci patří do šuplíku (možná zatím). 
Abych úplně neochudila ty, co si článek přečíst nestihli, nechávám fotografie k článku. Zrcátko jsem dostala ze zdravotního klauna, který rozesmává děti v nemocnicích i babičky a dědy v domovech důchodců. 
Myslím, že takové zrcátko by si zasloužilo hodně lidí .-)


PS: Kdo chce, může do komentáře napsat, komu by takové zrcátko daroval. Já bych znala takové lidi s dobrým srdcem v mém okolí i tady na blogu .-)


pátek 11. září 2020

Čtvrtletí

Červen
Když chybí pohlazení
a dny se dlouhé zdají
ke smutku důvod není,
vždyť stromy už rozkvétají.
Zakryto spoustu tváří,
nač hledat, co už víš,
že s láskou se vše daří,
i když s ní občas bývá kříž.
A někdy důvod k pláči,
a jindy by ses smál,
vždyť tobě přece stačí,
aby při tobě někdo stál.


Červenec
Kapka za kapkou smývá stará přání,
někde se otvírají nové dveře.
Snad strach nám ještě brání
a vzpomínka na prožité hoře.
Jít cestou, kde mraky mají,
schopnost očistit, co špatné zdá se,
zamlklé fráze usínají
a probouzí se štěstí ve své kráse.


Srpen
Začíná být chlad,
sedíme stále spolu,
(z nesmyslných zrad
vede jen cesta dolů).
Prsty už netočí si vlas,
zapomněls dát mi ruku,
uběhl jen krátký čas
zlé ticho místo zvuků.
Úsměv ti hněv skryl,
mé oči jiskří slzy,
z lásky příběh zbyl
a omluva – to mrzí.





středa 2. září 2020

Srpen

Posečeno, zoráno. Stejný pocit i ze srpna. Sklizeno, co člověk zasil (a možná i v daleké minulosti), zoráno (všechno změněno) a nově zaseto. A zas život běží dál…

Mám pocit, že srpen byl hodně o strašení. Velká radost, pak všechno v háji a pak zas velká radost. O to větší, že vše dobře dopadlo. Mám pocit, jak kdyby ten srpen zkoušel, tak jak se zachováš, když tě trošku postraším? No, nicmoc, když mám ten strach.

Třeba i ten blog, podařil se přenos, pak většina fotek zmizela, pak se objevila. Ju, hloupost. Jenom blog .-) Ale i v tom skutečném životě to byl mazec a opravdu to vypadalo, že jde o hodně… O zdraví, o bezpečí, o peníze, o vztahy i o ten život… prostě jak kdyby srpen prověřoval naše nervy (u nás doma) a dával zabrat.

Musím tedy říci, že jako pozorovatel jsem viděla i sílu lásky – mezi dvěma lidmi, k dítěti a vlastně dětem. A jsem moc ráda, že jsem právě tohle mohla zažít – i jako ten pozorovatel. I když to vůbec neměli snadné, ale projevila se právě ta jejich láska – a děkuji, že vše dobře dopadlo a společné štěstí jim přeji. A jsem z toho ještě nyní plná emocí.
V srpnu se staraly o mé zdraví České dráhy. Tedy to tělesné. Zvykla jsem si mít to kousíček do práce od nádraží. Ale díky výluce a zároveň opravě přejezdů, díky tomu, že zastávky náhradní autobusové dopravy byly mnohem a mnohem dál než zastávky vlaků - bych přišla skoro o hodinu déle do práce - snažila jsem se ten čas dohnat rychlou chůzí a během. Děkuji, zlepšila se mi kondička. Nejvíc mě ale dostalo, když jsem se dozvěděla, že bych si měla jít koupit lístek na nádraží a pak utíkat na náhradní autobus na náměstí. Nejsme sice velké městečko, ale při představě důchodců s holí a maminek s caparty, jak obíhají zbytečně kus vesnice, jsem si říkala, jestli to české dráhy nepřehání s tou starostí o náš pohyb. Naštěstí časem pochopily, že jezdit pozdě a vystupovat úplně jinde, dostatečně stačí pro naštvání lidí a s dalšími nesmysly přestali. A ony ty náhradní autobusy nakonec jezdily i bez zpoždění, zastávky přidaly a nástup do správného autobusu (protože jich bylo i 5 v jeden čas ze stejného místa) poradili milí průvodčí – takže nakonec pro dráhy palec nahoru.

O duševní zdraví se mi postarala Vendy W svou výzvou foť 30 dní, kdy jsem se dívala kolem sebe a hledala to, co by mohlo být zajímavé k focení. Kromě zajímavých pohledů jsem se naučila i spoustu věcí na mém foťáku. A téměř každý večer jsem vyrážela na procházku se psem a viděla nádherné západy slunce. Je pravda, že tedy s pepřákem a s repelentem, protože se vyrojili komáři i podivná individua a pro oboje jsem zřejmě byla snadná kořist.

Náš pes se ukázal jako báječný k dětem i ve svém pokročilém věku. Hlídali jsme jedno malé dítě, které se zdálo zakřiknuté, vyděšené a smutné, ale vždy se rozzářilo, když uvidělo našeho psa. A náš pes se nechal od toho špuntíka hladit. Trpělivě držel a ani se nehnul, i když velikostí byl tak stejný. V mládí se náš pes vyřádil s mojí dcerou - vyrůstali spolu - a užili si spoustu legraci. Teď už je na odpočinku. Ale i tak má v sobě tu terapeutickou schopnost léčit srdce dětí.

K lásce se vyjadřovat nebudu, protože s tím mužem, s kterým jsme se znali snad z minulých životů nebo jen z dětství, jsme si asi jen navzájem popletli hlavu, aniž bychom si dali třeba pusu. Ale i tak to někdy bývá.
Napsala jsem si tu článek o penězích, asi pod vlivem tlaku nového pokojíku pro dceru. Ten starý nábytek (ne)úspěšně prodávám, ale inzeruji všude, kde se dá. Tak snad se prodej podaří a na nový nábytek bude. Už jsme se po něm dívaly. Skříň se nám líbila v xxxlutz, židle v möbelix, stůl v asku, postel ve scontu… nevím, jestli ten výběr není někdy na škodu. Dcera má vyklizený a vymalovaný pokoj (díky šikovnému dědovi), má koberec, nanosila si tam oblečení, matraci a učení, a já se v těch zbývajících krámech, po kterých netouží, nehnu. A po tom vyklízení se mi ani do nějaké další probírky nechce. Ale kdybyste věděli o někom, kdo by bral nábytek do dětského pokojíku, je připravený k odběru. .-)

Myslím, že na jeden měsíc toho bylo až dost. Ještě jsme si tedy udělaly radost a na konci prázdnin daly jeden výlet do ZOO. Nějak jsem potřebovala zas vypnout a načerpat síly. Až proberu fotky, nějaký článek snad dám i sem.

A naposled pochvala pro úřednice i doktory a sestřičky. Vystála jsem si sice frontu hodinu a půl, ale na konci usměvavá úřednice (ne, nepila si kafíčko, makala opravdu jak fretka a to i po úředních hodinách), další úřednice vyřešila náš problém, i když se zdál skutečně zapeklitý, doktor nic nezanedbal a sestřička je prostě ta příjemná bytost, co činí každou návštěvu o trochu lidštější a pak i při odběru krve se člověk zasměje, i když původně plánoval omdlít. Prostě Profesionálové.
Jestli jste měli klidný srpen, tak vám ho moc přeji. A jestli si s vámi také tak zahrál, tak doufám, že to dobře dopadlo, jako u mě, jako u nás.