W: Potkávám lidi, kteří jsou na tom hůř než já. Lidé, kterým mohu pomoci i jen tak, že se s nimi zastavím a promluvím s nimi. Ale ptám se, proč je na světě tolik smutku a bolesti. Někteří lidé jsou na tom hodně špatně, mají nevyléčitelnou nemoc, hrozné příbuzné, jsou bez peněz nebo na ulici.
X: Všem těm lidem můžete dát alespoň soucit a naději.
W: Ano, říká se, že naděje umírá jako poslední. Ale kde ji brát.
X: Znáte pověst o Pandořině skříňce? Pandora byla stvořena bohy, kteří se chtěli pomstít lidem. Vytvořili nádhernou dívku, dali ji krásnou skříňku a poslali ji mezi lidi. Lidé skříňku otevřeli, byli zvědaví, co v ní je, a ze skříňky se na svět dostaly bolest, smutek, utrpení. Úplně dole, utlačovaná byla naděje. Pandora když viděla, že ze skříňky jde jen nářek a bolest rychle skříňku zavřela. Tak se i naděje dostalo mezi lidi málo.
W: Naděje je to poslední, co lidem zbývá, když už nemůžou bolestí dál. Ale mám vůbec živit falešnou naději, když všechno vypadá bezvýchodně?
X: A kdybyste si měla vybrat prožít den v beznadějné situaci nebo prožít den v naději, co byste si vybrala? V některých případech se stávají i zázraky. Někdo se zázračně uzdraví, získá bydlení, pomůžou mu kamarádi nebo i neznámí lidé... Nikdo by neměl trpět víc než je nutné. Na bolest těla pomůžou léky, a na bolest duše pomůže naděje. Věřit, že bude lépe, nebo věřit, že se dá den prožít s trochou radosti. I kdyby to měl být poslední den. Nikdy bychom neměli ztrácet naději. I když v některých situacích je to hodně těžké. Vidět skutečnost realisticky a přitom si uchovávat naději. A i když něco špatně skončí mít v sobě pochopení, že to tak mělo být, a naději, že život půjde dál.
