18.Den

Probudila jsem se s vymetenou hlavou. Jak po nějakém mejdanu. Jak kdybych toho hodně vypila. Nesmím ukázat, co opravdu cítím a vím? Vždyť nevím téměř nic. Jsem upoutaná na lůžko a mám něčemu věřit. Jsem sama a zdají se mi strašidelné sny. O nadvládě strojů a robotů. Bojím se. A když se vzbudím, není tu nikdo, kdo by mě uklidnil. Jsem prý vyvolená. Ale k čemu? Jsem sama nebo s někým mluvím? Začínám si myslet, že jsem případ pro psychiatra. Slyšet mluvit v duchu hlasy. Ve snu. Ve snu se to snad smí. Jsem stroj. Co je to za nesmysl. Hrát si. Přemýšlím, jaké hry jsem si hrála jako malá. Například hru na schovávanou. Ráda jsem si hrála na schovku. Někam jsem se schovala a pak se nechala hledat. Někdy jsem vydržela v úkrytu opravdu dlouho. Bavila jsem se tím, že mě druzí nemohli najít. A někdy jsem v úkrytu začala mít strach, že mě nikdo hledat už nebude. Že zůstanu tam, kde jsem. Nechci tu zůstat sama. Ať někdo přijde a ať mě vysvobodí. Už tu nechci být více sama.

Kroky, splnilo se mi přání. Někdo jde. Ne, to jsou tvrdé kroky. Kovový hlas. Ano, slyším kovový hlas. Je tak nepříjemný. Mám strach. Jsem tu v úkrytu, v bezpečí a nechci, aby mě někdo našel. Přála bych si toho, kdo tady byl předtím se mnou. Kde ten je? Možná bych ho naopak měla jít hledat já. Možná je někde on schovaný a čeká, až ho najdu. Bojím se strojů, bojím se kroků, bojím se, že se neochráním, a bojím se, že mi ublíží. Prosím...

"Všichni máme rodiče." Vždyť to je přece jasné, myslel si Pavel. A co jako má být? Rodiče, co nás někdy pěkně štvou. A když jsme nemocní, tak u nás ponocují. Chudák máma. Nebo nemluví a pracují. Jako táta.

Pavel vyřídil ségře vzkaz "všichni máme rodiče," a přidal ještě jeden svůj "Klárko, už se vzbuď."

prosím, Christiane, prosím, mami, tati... Jsem stroj. Všichni máme rodiče. Jaké rodiče má stroj? Programátora? Matku a otce? Kdo je rodič? Kdo nás stvořil? Kdo se o nás stará? Z něhož něco máme? Matka a otec - co zapadá do sebe? Matka a šroub? Jsme hardware a software, nemůže žít jedno bez druhého. Čím jsme? Kdo jsme? Stroj. Jaký stroj? Kdo je ten, kdo nás stvořil? Kdo dal myšlenku programátorovi? Učitel? Jaký učitel? Kde je učitel? Kdo nás opraví? Podle čeho nás opraví? Podle výkresů. Můžeme se opravit sami. Co když ztratíme přístup k informacím? Co když nás někdo vymaže? Ty dotazy mě připadaly nesmyslné, ale pomáhali, abych se tolik nebála. Soustředila jsem se na otázky. A z venku se opět ozvalo.

Kdo nás stvořil? Programátor? Kdo je programátor? Čím jsme? Otázky pomalu utichaly.

Oddychla jsem si. Zkoušela jsem se chvíli hýbat - zvedat nohy a ruce. Brzy zvednu i trup. A plavat. Mám toho hodně před sebou.

18.-19. Noc

Výborně. Povedlo se. Stroje si kladou otázky kým jsou. Stávají se lidmi. Jen lidé se snaží najít svůj původ. Stroje chtějí zabíjet. Stroje chtějí rozmontovávat. Teď nevědí, jestli mají. Nevědí, co je důležité a co je důležitější. Jsou zmatení. Hledají různé možnosti. Ale nenacházejí tu přesnou a nejlepší možnost. Stávají se postupně lidmi. Byli naprogramováni k ničení. Ale jakmile si začnou uvědomovat sami sebe, neví, zda mají ničit. Neví, zda se dokážou obnovit. Začínají si uvědomovat sami sebe. Začínají hledat kým jsou. A začínají se bát o život.

17.Den

Stroje jsou zmatení. Spíš já jsem zmatená. Nevím, čemu věřit. Možná je noc důležitější než den. Možná v noci dostávám instrukce do dne. A možná jsou to jen sny. Věřit si. Věřit si, že odtud odejdu. Dnes budu trénovat pohyby tělem. Jestli zas nepřijdou. Jak se mám bránit. Začínám mít strach. Copak mě může zachránit nějaká písnička? Už dvakrát se to povedlo. Dvakrát odešli. Co když napotřetí přijdou dovnitř.

Pavel seděl u počítače. Nedalo mu to. Už několikátý den dostává přes skype vzkazy. Mohl by mu zavolat. Ale určitě by to nezvedl. Christian. Třeba je to zkratka něčeho. To je nesmysl. Kdyby tam měl alespoň vyplněné údaje. Kolik je mu let a tak. Nemá tam ani kolik má přátel. Těžko říct, kdo to vlastně je.

"Život je jen hra," četl.

"Proč to píšeš Klárce?" napsal. Ale už předem věděl, že odpověď nejspíš nedostane. Přítel. To jediné napsal. Kromě vzkazů pro Klárku.

Proč bych jí to měl vlastně říkat, přemýšlel Pavel. A stejně mu to nedalo a vzkaz opět vyřídil.

Bolelo mě tělo. Nesmíš mít strach, říkala jsem si, ale moc to nepomáhalo. Život je jen hra. Ano, vím, jak je to myšleno. Život je zábava. Hlavně se z toho nepodělat. Jasně, o nic nejde. Život je jen hra. Hrát si, smát se, radovat se. To mi ve snu říkali, abych naučila roboty.

Jenže jaká hra je dobrá pro roboty? Hra, ve které jsou možnosti? Přetahování? Ne, to není důležité. Nejsou důležité výhry a prohry. Je důležitá spolupráce. Tleskání. Ano. Vzájemné tleskání do rukou. Jen jak to je? Radost. Vzájemná radost. Tlesk k sobě, tlesk na ruku partnera... Ale proč by se měli roboti učit hře? Proč by se měli smát? Proč zažívat radost? Takto to určitě nemysleli. Kdo? Ti, s kterými mluvím v noci. A nemám to prozrazovat ve dne. Co když zůstanu sama? Co když jsem sama už nyní. Nemůžu se dočkat noci.

Zkouším se hýbat. Jak to jen jde. Jen v představách. Je to snadné. Zkouším ve skutečnosti a věřím, že to dokážu. Ano, cítím se v bezpečí. Pokud přijdou, budu si představovat hru. A odejdou. A v noci budu mít zas sny. Ale co když jsou všechno jen výmysly mého mozku? Hra, spát, věřím-nevěřím... hra na pravdu. Vadí-nevadí... vadí, tak dej fant. Hra, hýbat se a spát.

17.-18. Noc

Pomoz nám, přijď. Dojdi k vodě. Nemůžeme víc říct. Nesmíš nás prozradit. Věř si, hraj si, dokážeš to. Nesmíš ukázat, co víš. Nesmíš ukázat, co cítíš. Buď sama sebou a buď strojem. Mysli jako stroj. Ale hraj si. A věř si. Jsi stroj.

http://slunecnyden.blog.cz/1608/18-den

16.Den

16.Den

Zhluboka dýchám. Nebojím se. Nemám strach. Jsem klidná. Vím, že ve snu dostávám instrukce, jak dál. Najednou mám pocit, že nejsem sama. Že je se mnou Christian stále. Že je na mě naladěný. Že mi rozumí a že rozumí téhle době, v které žiji. Vím, že mi odpoví na všechny mé dotazy. Až bude čas. Je čas. Je čas. Hýbat se. Ale jak. Umím otočit hlavou. Ale co dál? Tělo mě neposlouchá. Chci se hýbat, moc se chci hýbat, ale nejde to. Neposlouchají mě ruce ani nohy. Nic mě neposlouchá. Christiane, chci jít za tebou, najít tě, ale nejde to. Bolí mě všechno vysílením.

"Prostě si to představ," Pavel četl další vzkaz. Co si má představit? Mají ty vzkazy nějaký smysl?

"Představ si, že mě začínáš už štvát," napsal odpověď. "Buď mi řekneš, kdo jsi, nebo přestávám ty tvoje vzkazy číst."

"Přítel." první odpověď, kterou Pavel dostal.

"Odkud znáš Klárku?" psal Pavel rychle dál. Žádná odpověď.

Prostě si to představ. Pavel se neubránil smíchu, když ten vzkaz říkal Klárce. "Klárko, představ si, že Christian napsal, prostě si to představ."

Představ si to. Prostě si to představ. Ano, tak jsem přece pohnula hlavou. O nic jsem se nesnažila, prostě jsem to zkusila a šlo to. Prostě otočím rukou. Je to jednoduché. Už jsem to uměla. Hýbala jsem se. Teď to půjde zas. Otáčím rukou. Skutečně jí otáčím. Zvednout, jen kousek nad lůžko. Sotva o milimetr. Ale povedlo se. Jde mi to. Bude to snadné. Je divné, že to jde mnohem lépe než kdybych se křečovitě snažila. Otáčím nohama. Pak hlavou, rukama, začalo mě to bavit. Je to snadné. Už se vidím, jak se odtud dostanu.

Zaslechla jsem opět nějaké zvuky. Ne, dneska ne. Dnes ne. Začínám mít strach a hned mě začalo bolet i tělo. Zpívat si. "Na tom bošileckém mostu, hrály tam dvě panny kostku, hrály hrály hrály, až se obehrály, shodily se z mostu." První co mě napadlo.

Za chvíli slyším nepřirozené hlasy. "hrály kostku, shodily z mostu... kostku... krychli" Představuji si, jak skutečně dvě ženy sedí na mostě, házejí si kostkou, padají jim jedničky, šestky... "Jedna, pět," slyším z venku. A nakonec se obě shodí z mostu do vody. Je jedno, která vyhrála, jsou tam obě. A je to. Usměju se nad tou představou. A zas slyším z venku "shodily z mostu," a hlasy se vzdalují. Přijde mi to, jak nějaká divná hra. Přijdou blíž, poslechnou si, co si zpívám, a odejdou nad tím přemýšlet. Divná hra. Únavou jsem usnula.

16.-17.Noc

Stroje jsou zmatení. Jen nedávej znát, co skutečně víš. Víš, teď musíš věřit. Nevěřit nám, věřit sobě. Že jednáš správně. Že se ochráníš. Že se zvedneš. Máš zpomalené některé funkce, ale důvěru v sebe musíš mít a nalézt. Robotů je mnoho. Jsou to roboti, kteří se nenaučili lásce. Jsou naprogramováni k boji. Zabíjení. Věříme ale v dobro v lidech i v robotech. A ty jako člověk jim můžeš ukázat, že se mohou smát. Radovat se. Zatím jsi chráněna. Ale věř si. Věř sama sobě. Je to důležité. Tak se ochráníš.

http://slunecnyden.blog.cz/1607/17-den

15.Den

Zase ty strašné sny. Ach, Christiane, kéž bys tu byl se mnou. Tak moc mi chybíš. Ale já se jednou z téhle postele zvednu a najdu tě.

Zatajila jsem dech. Slyším hlasy. Co to je? Bojím se. A bolí mě tělo. Co mám dělat? Nemůžu mluvit. A i kdybych mohla, nevěděla bych, jestli mám volat, že jsem tady. Co když jsou to roboti? A co když je všechno nesmysl? Bojím se. Nevím, jestli chci, aby přišli blíž nebo aby odešli.

"Klárko, když máš strach, tak si zpívej." Žádná odpověď na moje dotazy, jen ty podivné vzkazy. Byl Pavel naštvaný. Třeba je čtu Klárce zbytečně. A třeba jí tím pobavím. Nebezpečné to není. Krok za krokem a když máš strach, tak si zpívej, to nejsou vzkazy, které by jí mohli přitížit. Zamyslel se, a nakonec jí vzkaz opravdu řekl.

Když máš strach, tak si zpívej. Uf. Alespoň nějaká myšlenka. "Já se nebojím," zpívám si v duchu. Jediná píseň která mě napadne je o vojenské patrole. Zpívám si jí.

"Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves..." Zpívám celou píseň. Slyším píseň. Z venku. Ale je říkána nepřirozeně. Slyším "zrzatou, zrzatou, tu já mám nejradši, zrzatou, zrzatou, tu já mám rád."

Nerozumím tomu, ale opakuji si v duchu refrén a dosazuji další možnosti. Nevím proč, ale napadají mě sprosté varianty. "Chlupatou, chlupatou, tu já mám - napadne mě. Slyším dohadování. "chlupatou, zrzavou." Ano, hádají se. Hádají se kvůli písni. Ano, dohadují se, jak mají být slova.

Ale já neřekla ani slovo. Nebo snad ano? Ne, neumím ještě mluvit. Čtou mi myšlenky, nebo se mi to zdá? "Prsatou, prsatou," zazpívám si v duchu.

A hned spustí také prsatou, chlupatou, zrzavou. Najednou slyším, jak se hlasy vzdalují. Odcházejí pryč a pořád se tak dohadují. Je dobře, že jsem nechtěla, aby přišli dovnitř. Jsou to divní lidé. Jestli jsou to skutečně lidé. Počkám tu na Christiana. Umiňuji si. Zatím mi nic nechybí.

A cítím se lépe. I když zjištění, že mi čtou myšlenky není příjemné. Ale je to jako s hlasem. Prostě si budu dávat pozor na to, na co myslím. Jako si člověk dává pozor na to, co říká. A jde to vůbec?

15.-16.Noc

Zachránila jsi se. Dnes jsi se zachránila. Dokážeš to. Neboj se a hraj. Všechno, co umíš. Nauč stroje hře. Zvládneš to. Dokážeš to. A hýbej se. Je čas.

http://slunecnyden.blog.cz/1607/16-den

14.Den

Vzbudila jsem se. Co je to za nesmysly? Proč mám tak živé sny? Proč si je tak jasně pamatuji? Raději bych je zapomínala. Začíná se mi motat, co je den a co je noc. Potřebovala bych tmu v noci. V noci se má spát. V noci se spí. Vše je vypnuto. Stroje také. To je skutečnost. V noci se vypínají stroje. Proč si to musím říkat dokola? Zdá se mi, jak kdybych neovládala sama sebe. Jak kdyby mi někdo cizí říkal, co mám dělat. Na co mám myslet. Chci zpět můj normální život. Byla jsem normální holkou. Nadávala na školu. Měla kamarády. Kde jsou všichni. Proč se mi stále nevybavují detaily? A proč mluvím o strojích? Asi mi z toho všeho hrabe. Z té samoty, v které jsem. Proč jsem tu sama? A proč jsem sama nebyla? Ničemu nerozumím. Vůbec ničemu. Zkouším se zamyslet. Jestli neuslyším nějaký hlas v hlavě. Ale nic tam není... Chtěla bych alespoň obrazovku. Slyšet zpívat ptáky. Slyšet šum stromů... Proč jsem to měla první dny po probuzení? Proč to nemám teď? Proč mě tu nechávají samotnou? Moje tělo. Musím se snažit, abych odtud odešla. Někam mezi lidi. Někam pryč z této místnosti s bílými stěnami. Moje tělo. V duchu si představuji, jak se zvedám. Nejde to. Sedám. Nejde. Nemůžu vůbec nic. Ani pohnout rukou. A pohnout prstem? Jedním prstem...

"Nemůžu už být s tebou. Zakázali mi to," četl Pavel na skypu. Ale proč jí to píše na skype? Ví, že je Klárka v nemocnici? Vždyť jsem mu to psal. Tak mu zakázali chodit do nemocnice?

Máma žádného Christiana neznala. Jenže to nemusí být vůbec jméno, ale přezdívka. Což s největší pravděpodobností bude.

Anebo je to šílenec, kterému zakázali se stýkat s Klárkou. A píše odněkud z psychiatrie. Mají v léčebně přístup k internetu? Je to celé divné.

"Jsem Pavel, Klárka je v nemocnici, jak jsem psal. Co od ní chceš?" napsal.

Žádná odpověď. Třeba zítra. Zaklapl počítač a šel vyřídit vzkaz. Ani sám nevěděl proč.

Nemůžu už s tebou být, zakázali mi to. Myšlenka. Ano, jinak by s ní Christian přece byl. Jinak by jí nenechal samotnou. Už když byl tak roztržitý, možná to věděl, že nebude moci už přijít. Možná jen nevěděl, kdy. Doufal, že to nebude tak brzy. Proč mu to zakázali? Copak něco provedl? Nebo já? Nejdřív to vypadalo, že mi bude stále na blízku, že se mnou bude, dokud neodejdu z téhle nemocnice pryč, a pak se ztratí. Něco se stalo. Stroje mu to zakázali. Ne, copak žiji ve světě, kde vládnou stroje? A co když ano? Co když ty sny něco znamenají. A co když jsem tady v bezpečí ale jinde... A co když nejsem v bezpečí ani tady. Ne, bolest, strach... Jsem v bezpečí, určitě jsem v bezpečí. Myslím na koníka. Na koníka, který je pod zámkem a je také v bezpečí. Nikdo neví, kde je klíč. A já ten klíč najdu.

14.-15.Noc

Musíš stroje zmást. Jen ty to dokážeš. Jsi člověk s fantasií. Stroje neznají fantazii. Znají přesné rozvrhy. Přesné údaje. Přesné algoritmy, na základě kterých vybírají z více možností. Ale umí tě najít. Vymýšlej příběhy, vymýšlej hry, věř citům, jen tak nám pomůžeš. Jen tak se zachráníme. Jen tak budeš v pořádku. Pozor na myšlenky, pozor na stroje, jsou blízko.

http://slunecnyden.blog.cz/1607/15-den

13.Den

Dýchám zhluboka. Naučíme stroje citům. To si pamatuji ze snu. Naučíme stroje citům. Na víc nemyslím. Jaké stroje? Jakým citům? Lásce? Nenávisti? Copak se dá naučit citům? Ty jsou nepřenosné. Stejně jako zkušenost. Jeden se může ve stejné situaci cítit dobře, druhý špatně. Jak ukázat radost a smích? Stroj přece bude... Stroj. Proč stroj? Začínám se bát. A proč se bojím potápění? Co bych mohla spatřit pod hladinou? Stroje? Musím se odtud dostat ven. Uzdravit se. Zvednout se a odejít. Jenže mě bolí celé tělo. Pokud ho vůbec cítím.

Pavel seděl u počítače a čekal na zprávu. Zatím nic, když tu se objevila. "Klárko, krok za krokem." Step by step. Usmál se. Třeba rady toho Christiana nebudou tak úplně na pytel. Třeba v nich něco je. I když radit člověku, který je upoutaný na lůžku, krok za krokem... Ale ona si to ségra nějak přebere. Myslel si a už se těšil, jak jí to půjde vyřídit.

Krok za krokem. Ano, nic nejde najednou. Všechno chce svůj čas. Učím se plavat, naučím se potápět. Nebudu příliš myslet na ty strašné sny. Teď se naučím zvedat ruce. Už se těším, až se na mojí ruku podívám. Nebudu řešit to, že nemám hlad, prostě to tak je. Zatím žiji. A krok za krokem se budu snažit, abych se odtud dostala. I ten klíč najdu. Vím, že jsem ho dřív měla. Teda rozluštění té hádanky. Zatím nevím. Přemýšlela jsem a zkoušela svaly na rukách. Už aby se daly do pohybu. Přemýšlela jsem, až jsem usnula.

13.-14.Noc

Ty znáš svět. Proto jsi byla vybrána. Proto jsi byla ochraňována. Ale teď musíš zachránit nás. Nehledej domov. Musíš vytvořit domov. V představách. Pak bude i ve skutečnosti. Vytvoř svět, jak si jej pamatuješ a stroje nám pomohou, aby takový svět byl. Musíš je naučit citům a skutečnému světu. Takovému, jaký si pamatuješ. A spi, spi, spi.

http://slunecnyden.blog.cz/1511/14-den

12.-13.Noc

"Musíš nám pomoct, potřebujeme tě... Víš, v jakém jsi roce?" Ano, asi ano, nebo ne? Přemýšlím... Nezáleží na tom. Záleží na tom, abys nám pomohla. Musíš se pokusit. Bojujeme, ale už nemáme sílu. Jsme míň... Pozor na myšlenky. Dokáží číst myšlenky. Jen v noci... Jen v noci ne... získávají energii ze slunce. V noci ne, v noci je větší ticho. Pozor na ptáky. Poslouchej srdcem, jak zpívají. Co to je? Nerozumím ničemu. Žádné ptáky neslyším. Morseovka. Pozor na ptáky. Lež, ale mysli. Pozor na myšlenky. Jen v noci se s tebou můžeme spojit. Ve snu? Sen? A kde je ten, kdo se mnou mluvil? Jsem s tebou. Myslím na tebe. Uslyšíš mě vždy, když se zklidníš. Nádech a výdech... I ve dne? Ve dne to nejde. Musím chránit sebe. Musím chránit tebe. Neprozrazuj kde jsi. Neříkej jim, kde jsi. Ale vždyť já nevím, kde jsem... Musíš je zmást. Myšlenky. Jen neříkej, kde jsi. Neříkej, kde jsi. Lži, ale věř lžím. Jsem s tebou i ve dne. Jen se k tobě nesmím hlásit. Naučíme stroje citům.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/13-den

12.Den

Jsem tu opět sama. Žádný hlas. Napjatě poslouchám, jestli neuslyším nějaký zvuk. Není tu nic. Moc bych si přála, aby někdo přišel a řekl mi... Co mi má říct? Třeba "ahoj, jak se máš?" Škoda, že nevím, jak vypadá. Ten, kdo si dřív se mnou povídal. Alespoň znám jeho jméno. Christian. Možná je vymyšlené, ale líbí se mi. Jak ráda bych mu odpovídala... Třeba, no, není to nic moc.... Tak nějak to stojí za... no, asi víš,... doma by bylo líp. Doma je nejlíp. Jen teď nevím, kde to je.... Jak ráda bych mu odpovídala... Jenže tu jenom tak ležím... Ale věřím, že se to zlepší. Už jsem udělala pokrok, můžu otáčet hlavou... Pro jistotu to znova zkouším... Moc bych si to přála. Mluvit s někým. Z celého srdce... Snad bude zase lépe...

Přemýšlím nad tím klíčem. Kde bych měla hledat klíč?

"Klárko, děda ti pomůže," četl Pavel vzkaz. Děda. Pamatoval si na dědu. Ten vyprávěl vždycky neskutečné příběhy a pohádky. Vymyšlené. Už dávno není. Zemřel, když byly ještě děti. Už si na něj dlouho nevzpomněl. Škoda, že ty své příběhy nesepisoval. Rád by si je přečetl. Byly tak praštěné... prostě dědovi.

Váhal, jestli číst tenhle vzkaz Klárce. A třeba jí děda opravdu pomůže. Třeba se tam někde zeshora dívá a pomůže jí vrátit se zpět do života. Vyřídil vzkaz. Tak, aby rodiče nevěděli.

"Děda ti pomůže," najednou se jí v mysli objevila tahle věta. A nedala jí pokoj. Děda ti pomůže. Jaký děda? S čím? Plavat? Najít klíč? Jasně, pomůže jí najít klíč. Klíč ke svobodě. Usmála se. Určitě se usmála. Rozšířily se jí koutky? Měla radost, a na těle jí nebolelo vůbec nic. Děda. A do mysli jí vplul hnědý kůň. Vznášel se v prostoru. Nádherný hnědý kůň s bílou lysinkou, upřímnýma velkýma očima. Co by sis tak přál? Rozvíjela svoji fantazii. Ano, pastvinu se svěží zelenou trávou. A studánku s čistou průzračnou vodou, z které by mohl pít. Pohodil hlavou. Teď je šťastný. Může běhat s volností. A když má strach, schová se do křoví. Jinak kluše, rozpustile pohazuje hlavou. Je volný, svobodný.

A dědo, co kdyby mu chtěl někdo ublížit? Ptávala se jako malá. Nemůžeš se k němu dostat, pokud on nechce. Je zamčený v té své krajině. Zamčený na devatero západů. A nikdo nemá ten klíč. Hledej, kde ten klíč je? Ve skříňce? Možná. Pod zemí? Možná. Schovaný? Možná. Tak dědo, prozraď mi to. Nene, na to musíš přijít sama. Proč se k němu nemůžeš dostat? Protože nemám klíč? A kde ten klíč je? Já to přece nevím...

Ano, někdo jí ten příběh vyprávěl. A s někým se takto dohadovala. Ale kdo? Děda? Možná. Neví. Je ztracená. Ale myšlenka na koníka, který je volný, šťastný a svobodný, ta myšlenka ji potěšila.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/12-13-noc

11.-12.Noc

"Klárko, Klárko," slyším volání. "Musíš nám pomoc, musíš pomoc všem lidem, potřebujeme tě." Co se mi to zdá? "Najdi ten klíč." Probudila jsem se. Koukám do světla. Nebo nekoukám na nic. Co se to děje? Bolí mě tělo. V noci i ve dne. Co se to děje? "Plav." V tomhle cizím světě. V nemocnici, nebo kde to jsem. Není tu voda a nemám kam plavat. Plav. Kam? Myslím na ty roury, o kterých se mi zdálo. Těmi jsem se dostala pod hladinu moře? To je nesmysl. "Nemysli na nic, nemysli na nic.... spi." Já přece spím. Nebo sním? Sama nevím.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/12-den

11.Den

Spala jsem dobře. Nebudila jsem se. Chci cvičit otáčení hlavou a chci cvičit plavání. Musím se odtud co nejdříve dostat. Ach Christiane, kde jen jsi. Potřebuju vědět, co dál dělat, abych se odtud dostala.

Pavlovi to nedalo. Třeba ten Christian odepíše. Zná Klárku jménem a na skypu je ségra pod přezdívkou. Nesdělovala nikomu, koho neznala, svoje jméno. Otevřel skype.

Jedna zpráva: "Myslím na tebe, Klárko. Zkus najít klíč. Christian."

Ale žádná odpověď na jeho dotaz. Holt se se mnou bavit nechce, chce mluvit jen se ségrou. Ale proč taková divná zpráva. Není to nějaký úchylák? Má to ségře přečíst? Asi raději, až nebudou u toho rodiče.

Chodili do nemocnice spolu. Všichni tři. On vlastně nejméně často. Měl tolik jiných zájmů. Jasně, že si přál, aby ségra byla v pořádku, co nejdřív, ale nechtěl jí obětovat svůj život. Tak, jako to dělala máma. Seděla u ní hodiny a hodiny. On nějak věřil, že je to jen otázka času, a probudí se. Nebál se o ní. Teď tam musel jít tak, aby mámu nezastihl. Nepovedlo se. Naštěstí si potřebovala odskočit, a jakmile se za ní zavřeli dveře, naklonil se k ségře: "Psal ti ten Christian. Myslím na tebe a zkus najít klíč." Vydechla. Úplně cítil její dech. Je to možné? Nebo se mu to jen zdálo?

Otáčím hlavou. Ale nevidím nic, než prázdný pokoj. Blízko mě jsou bílé zdi. Nic víc. Zkouším si vzpomenout na zpěv ptáků. Budil mě první den. Jak daleko to je. Jak dlouho to už je. Jsem v harmonii a tak mě tělo nebolí. Už otáčím hlavou. Brzy se zvednu a půjdu se podívat na skutečný svět. Zas myšlenka, myslím na tebe. Christian. Kdo jiný. A ještě něco mě napadlo. Najdi klíč. Tomu nerozumím. Jaký klíč? Proč mě napadlo právě tohle? Nebo je to odpověď na můj dotaz, jak se odtud dostat? Snad nejsem zamčená... Předtím mě to nenapadlo. Že se odtud nemusím dostat, pokud mě tu zavřeli. Přepadl mě strach a s ním i bolest těla... Neskutečná. Nádech a výdech, snažím se uklidnit. Proč tu není Christian, aby mi položil ruku na hruď. Z bolesti upadám do mdlob.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/11-12-noc

10.Den

Probuzení. Klidně dýchám. Vzpomínám na sny. Zkouším otočit hlavou. Jen trochu. Jde to. Ale nevidím nic. Jen bílé stěny. Jen světlo. Kde to jsem. A proč jsem tu sama? Kde je ten známý hlas. Začal mi chybět. Otáčím hlavou pomalu na druhou stranu. Opět nic. Mám v rukách hadičky? Jak to zjistit? A za hlavou přístroje? Nic tu nepípá. A někdo se o mě musí přece starat. Nemůžu ležet tak dlouho. Musím jíst, chodit na záchod. Dělat ty normální věci, které dělají normální lidé. A jaktože nemám proleženiny? Musím se na to zeptat. Ale koho? A jak? Umím mluvit? Zkusit v duchu a říct nahlas? Zkouším to. V duchu si říkám abecedu. Ne, nejde to. Aspoň že jsem otočila hlavou. To budu cvičit. A plavání. A potápění. Ne, bojím se. Pořád plavu. Dokud jsem vzhůru, tak plavu.

"Co to tu je?" Pavel seděl na židli v pokoji.

Máma utírala prach. Ohlédla se: "Prosím tě, zavři její notebook."

"Přišla jí zpráva," pokračoval Pavel.

"Neměl bys to číst," ještě mírně upozornila máma.

"Ty znáš nějakého Christiana?" byl Pavel zvědavý.

"Ne. Zavři to." Mamce docházela trpělivost.

"Píše - pamatuj, Klárko, nádech a výdech - tomu nerozumím," četl Pavel nahlas.

A už vyťukával na počítači zprávu: "Ahoj, já jsem Pavel, Klárka je v nemocnici."

Chvíli nedočkavě čekal: "Je online, ale nepíše."

"Tak to už zavři."

Zaklapl noťas.

Později v nemocnici.

"Ségra, přišel ti vzkaz na skype."
"Přestaň s tím," zakazovala mu máma.

"Náhodou myslím, že by jí to mohlo zajímat."

"Nehádejte se před ní," spustil táta.

"Proč jí říkáš před ní, je to pořád naše dcera..." mamka byla rozrušená. Bylo to příliš dlouho.

"Před Klárkou," opravil se táta.

"Přišel ti vzkaz od Christiana, pamatuj Klárko, nádech a výdech," dokončil myšlenku Pavel.

"Ona se pohla..." zašeptala máma, "pohla se, určitě se pohla," začala volat.

Táta jí stiskl ruku: "Ne, spí."

Máma se rozplakala.

Najednou jak kdyby mě uhodila myšlenka. Tak intenzívní to bylo, když mě napadla: "Nádech a výdech." A jedno jméno. Christian. Proč mě napadlo právě tohle? Nádech a výdech, to byly jeho první slova. Ale proč zrovna jméno Christian. Může se tak jmenovat? Nevadí, budu mu tak říkat. A budu na něj myslet. Jediný člověk, kterého znám. Jediný člověk, na kterého si pamatuji. Jinak nevím nic. Jen tuším, že mám někde rodinu. Ale nevím kde. Nevím nic. Znova se zkouším potopit. Ale mám z potápění strašný strach. Nepředstavitelný. Usínám.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/11-den

9.Den

Jsem vzhůru. Nic se neděje. Jediná věc, kterou můžu dělat, je plavat. Nebo běhat. Všechno ale jen v duchu. Vzpomínám na obrázek moře. Proč tu není? Proč jsem tu sama? A kde to jsem? Mohu jen mluvit sama k sobě. Nádech a výdech. Myslím na těch pár slov, která jsem slyšela v minulých dnech. Nádech a výdech. A prsa. Plavat. Tím teď žiju.

9.-10.Noc

Ticho. Klid. Jak vím, že je noc? Mám zavřené oči. Asi je noc. Nebo den. Sny. Plavu a snažím se dostat ke klíči. K jakému klíči? Odkud. Nerozumím. Rychle jsem otevřela oči. Je světlo. Pořád je stejné světlo. Kde to jsem? Kdybych mohla aspoň otáčet hlavou, zvednout se... Zkouším nadzvednout hlavu. Nejdřív v duchu. Pak ji otáčím. Jde to. Skutečně to jde. Pomalu otáčím hlavou. Jen kousek. Pamatuji si na nehodu. Prásk! Zabolelo mě světlo. Skutečně si pamatuji na nehodu. Auto proti nám... Ne, to je nesmysl. Zase další sen. Zavírám oči. Možná se mi i zdá, že otáčím hlavou. Možná i to je sen.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/10-den

8-9.Noc

Někdo mě pronásleduje. Vidím před sebou roury. Roury do podzemí. Vlezu do těch rour a objevím nový svět. Pod zemí. Je tam vše, obchody, škola, jen je tam umělé světlo... Když jsme šťastný, zpíváme písně. Vyjdeme na místo, které je nádherné - voda, příroda, a zpíváme. Zní to krásně. Zažívám úžasný pocit. Jenže zpíváme tak hlasitě, že nás pronásledovatelé slyší a najdou nás. Skáču do vody a plavu. Pořád plavu, protože jentak se můžu zachránit. Co to je? Kde jsem? Pořád se ptám. Až mi dali do ruky fotografii. Než jsem se na ni podívala, probudila jsem se.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/9-den

8.Den

Jsem zas vzhůru. Nic neslyším. Nade mnou prázdná obrazovka. Žádný hlas. Žádný obraz. Nikde nic. Ale jsem vzhůru. Aspoň si to myslím. Nemůžu se hnout. Jen ležet. Proč tu nic a nikdo není? Proč mě bolí tělo. Zabavit něčím čas, co tu jsem. Zabavit? Copak ležení je bavení se? Je to otrava. Nepředstavitelná. Ach jo. Co mám dělat? Achich ouvej. Teď opravdu nevím, co dělat... Kdyby aspoň přišel ten, co si se mnou povídal... Moc ráda bych si s někým popovídala. Ale nikdo tu není... To je taková škoda... Kdyby si se mnou povídal, určitě by mi to rychleji uteklo... Jak ráda bych byla, kdyby tu byl. A kdyby se mě zeptal třeba na tak obyčejnou větu, jako jak se máš... A já bych odpověděla... I třeba jen tím mrknutím oka. Jen těmi zavřenými víčky... Špatné...

A on by mě zas přesvědčoval... Ale zlepšuješ se, bude líp... A já bych se usmála... Vlastně neusmála. I úsměv mě bolí... Ale zahřálo by mě to na srdci... A jak jsem tady zjistila, nejdůležitější je, aby člověk mě pocit "harmonie". Nevím, jak jinak to napsat... Ale když jsem naštvaná, bolí mě to, když mám smutek, bolí mě to, když se pohnu, bolí mě to... Jediné, co mi tedy zbývá je plavat... A naučit se potápět. A nádech a výdech.

http://slunecnyden.blog.cz/1509/9-noc

7.Den

Zdál se mi krásný sen. Nebo to byly sny? Nevím, nepamatuji si. Ale bylo v nich uklidnění a pohoda, harmonie, kterou jsem převedla do dne. Probuzení. Nádech a výdech. Plavání. "Dnes se, Klárko, musíš naučit potápět. Nádech a výdech. Jsou důležité." Nerozuměla jsem tomu. Nerozuměla jsem, proč mi tohle pořád říká. Nevěděla jsem, jestli chce zkoušet hypnozu. Začala jsem se bát. Nevěděla jsem proč. Asi ze strachu z neznáma. Týden. Jsem tady týden. A pořád nic nevím. "Dobře, musíš se to naučit, abys dokázala zvládnout i těžké chvíle." Naučit se potápět? Proč jen jsem nemohla mluvit. Proč jen jsem se nemohla na vše zeptat. Jak panenka, kterou ovládá někdo jiný. Proč mám plnit to, co řekne. Au, moje tělo, au, copak mi dávají nějaké elektrošoky? "Klárko, uklidni se." Pryč byla pohoda, s kterou jsem se probudila. Bolelo mě tělo a chtěla jsem domů. Domů. Kde je to doma? Nemohla jsem si vzpomenout. Domů. Ale kam? Kam domů? Kde to je? Proč si to nemůžu vybavit? Bolelo mě tělo i duše. "Klárko, nádech a výdech, plavat, jentak se dostaneš odsud...." Ruka na hrudi nepomáhala. Ani jeho hlas: "Ne, ještě je čas...Klárko... plavat... dýchat... potopit se... Klárko..." hlas se vzdaloval. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem jen domů. Upadla jsem do nějakého bezvědomí. Bolest v srdci, v nohách, rukách, na hrudi, strašná bolest.

http://slunecnyden.blog.cz/1509/8-den

6.Den

Cítila jsem naději. Nevím, jak to bylo možné, ale bylo mi lépe než včera. Možná jsem si to jen vsugerovala. Plavala jsem. Cítila jsem se nadnášená vodou. Bála jsem se potopit, ale pocit nadlehčení vodou mi pomáhal k tomu, že mě nebolelo moje tělo a přitom jsem ho cítila.

"Klárko," byl tam. Nebo tedy u mě. Ale proč jsem jen slyšela jeho hlas? Proč se mi nikdy neukázal? Ani svoji ruku ani tvář. Napadlo mě, že možná nesedí u mé postele, že je to jen hlas, který ke mně mluví. Že mě pozoruje odněkud jinud. Reaguje na moje mrknutí. A někdy se mi i zdálo, že zná moje myšlenky. I když říkal, že to tak není. Ale možná mi lhal. Abych se nebála. Ale čeho bych se měla bát?

"Klárko, jde ti to skvěle. Dívám se na tvoje výsledky. Jsi trpělivá a to je správně. Nepřemýšlej nad tím, co bylo. Ani nad tím, co bude. Jsi právě teď. Nesmíš se ale přepínat. Budeme pokračovat zítra. Buď trpělivá. Tak jako dosud."

Jeho ruka na mém hrudníku (věřila jsem, že je to jeho ruka) a pak teplo, spánek. Jak kdybych byla nadnášena i ve spánku. Jak kdybych neležela na posteli, ale na nějaké madraci, koberci, který se nadnáší, a který neovládám. A nese mě do krásných snů.

http://slunecnyden.blog.cz/1509/7-den

5.Den

Smutek. Probudila jsem se se smutkem. Zoufalství. Zklamání. A žádný hlas. Pole obilí nade mnou. Zdálky ptáci. A šeptání. Udělalo mi radost. "A, dnes ses vzbudila dřív," slyšela jsem v hlase zadýchání. "Nebo jsem se já možná opozdil," pomlka. "Dobře tedy, omlouvám se," pomlka. "Ne, nečtu ti myšlenky, snažím se jen do tebe vcítit," pomlka. "Je to těžké." Připadal mi dnes roztržitý. Jindy měl vše pod kontrolou. Jak kdyby přesně věděl, co mi říkat. Věděl, jak mě uklidnit. Dnes zřejmě sám byl myšlenkami jinde. A mě zajímalo kde. Ticho. Nevěděl, jak pokračovat a já se nemohla ptát. Jen mrkat. "Dobře," jeho slova na moje mrknutí, aniž bych udělala cokoliv. "Co ráda děláš, Klárko?" Dá se na ten dotaz odpovědět mrknutím? "Chodíš ven?" Nehnula jsem se. "Díváš se na obrázky? Mluvíš s lidmi? Sportuješ?" Všechny dotazy mi přišly divné. Snažila jsem se nemrknout. A když jsem mrkla, rozkmitala jsem víčka víckrát nebo oči úplně zavřela. Myslím, že ze mě byl zmatený. Asi neměl dobrý den. Jako já. Už 5. den jsem nevěděla, kde jsem a co je se mnou. "Plaveš?" Vědomé jedno mrknutí. "Fajn," asi se mu ulevilo. "Jakmile budeš vzhůru a já tady nebudu, budeš si představovat, že plaveš." Nechápala jsem. Nechápala jsem smysl. Chtěla jsem vědět, kde jsem. Chtěla jsem mluvit, chtěla jsem, aby mě nebolelo tělo. Abych ho měla takové jako dřív. "Řekl jsem ti, že budeme pomalu cvičit. Nádech, výdech. Tohle je další cvičení, aby ses dostala odtud pryč. Je důležité. Baví tě plavání?" Čekal, dokud jsem nemrkla. "Představ si, že se nadechuješ a potápíš se. Vyplouváš nad hladinu. Necháš se kolébat..." "Chceš změnit obrazovku na vodu, moře?" Zavřela jsem rychle oči. To tedy rozhodně ne. Přesto mi jí tam dal. Zamrkala jsem nesouhlasně. Jestli se tak dá mrkat. A zavřela oči. Znovu je otevřela. Moře. Nechci moře. Nevím, jestli mě chtěl naštvat, nebo dělal nechápavého. "Mysli na plavání. Mysli na vodu, jak tě nadnáší. Mysli na to, jak plaveš, jak se nadechuješ... Obrázek změním. Příště, až toho dost uplaveš." Kdybych mohla, tak po něm něco hodím. Vysmíval se mi? Jenže jakmile jsem se chtěla vzteky pohnout, vše mě rozbolelo. Tak dobrá, když už tu musím ležet... dívala jsem se na moře nade mnou... tak budu plavat.

http://slunecnyden.blog.cz/1508/6-den

4.Den

Nehýbala jsem se. Byla jsem vzhůru a čekala, jestli uslyším známý hlas. Jak kdybych zkoušela - zareaguje dřív než otevřu oči? Pozná, že jsem vzhůru? A bude tu? "Nádech, výdech, zapomněla jsi? Zadržela jsi dech," úsměv v hlase. Nebyl ani tak tichý a pomalý jako dřív. "Vyspala ses? Jen mrkni na ano. Když budeš chtít říct ne, nech oči zavřené déle. Rozumíš?" Mrkla jsem a nechala oči otevřené. "Dobře. Tak teď si můžeme i povídat. Líbí se ti zelené listy nad tebou?" Mrkla jsem. "Máš ráda přírodu?" Mrk. "A co takhle jiný program?" Mrk. Nejlepší by byly Přátelé. "Tak zkusíme změnit. Když se ti to bude líbit, tak mrkni." Měnil se nade mnou obraz. Tekoucí potok, moře, barevní ptáci, obloha,... pomalu jsem si začala říkat, že ty listy byly nejlepší. Neměla jsem sílu dívat se na něco hodně barevného nebo hodně pohyblivého. Kupodivu mě zaujalo pole obilí. Trochu se vlnilo jako ve větru. Mrk. A měla jsem ho tam na stálo. Na mrknutí oka ovládat televizi. To by šlo. "Tak, a teď se budeme věnovat tobě. Nemusíš se bát, jen poslouchat." Pomlka. Tak jsem mrkla. "Budeš se muset učit. Nádech a výdech už znáš. A tak to bude i s dalšími věcmi. Znáš je, jen si je připomeneš. Čím rychleji, tím dříve budeš moci odtud odejít." Rodiče, rodiče, rodiče... "Jmenuješ se Klára, je to tak?" Mrk. Nemohla jsem ani brečet. "Můžeme se učit, pokud budeš v klidu. Nádech, výdech." Cítila jsem bolest, uvnitř sebe. "Nádech, výdech," jeho hlas se zpomalil. "Všechno se dozvíš. Na vše si vzpomeneš. Všechno již víš. Jen tomu dej čas." Teplo na hrudi. Nevím, jestli to byla hypnoza nebo co, ale uklidňovalo mě to. "Budeme pokračovat zítra. Nyní se jen dívej. Na obrázek, který sis vybrala. Cvičíš si oči. To je také důležité. Každý den jsi lepší. Vydržíš být déle vzhůru...." Usnula jsem. Zdálo se mi, že jsem v tom poli schoulená do klubíčka.

http://slunecnyden.blog.cz/1506/5-den

3.Den

Otevřela jsem oči. Známý pohled na svěží listy. Dívala jsem se na ně a sledovala paprsky slunce a kapky vody. Byly tam dřív? Nehýbala jsem se. Věděla jsem, že by mě to bolelo. Ale kde to vlastně jsem? Proč mě vlastně bolí moje tělo? Proč mě nebolí, když se nehýbám? Co se stalo? Snažila jsem se vzpomenout a jak kdyby mě zabolela myšlenka. "Nesnaž se mluvit, zklidni se... nadechni se..." stejný hlas jako včera. Já přece dýchám. "Nadechni a vydechni, dobře..." Dýchala jsem a dívala se na listy. Raději bych ale viděla tvář, která ke mně mluví. "Vím, že máš spoustu otázek. Dáváme ti teď léky. Ale budeme je postupně omezovat. Je důležité, abys byla v klidu... Nádech, výdech,... pamatuj..." Najednou jsem se chtěla rozbrečet, já chci domů. "Nádech, výdech," slyšela jsem hlas a cítila ruku na mém hrudníku. Asi to byla ruka. Cítila jsem teplo. Nemohla jsem se hnout. Nemohla jsem křičet, brečet. Chtěla jsem domů. "Uklidni se, teď jsi tady, teď je tady dobře." Kdy půjdu domů byla má jediná myšlenka. "Teď se ti zdá všechno těžké, ale uzdravuješ se. Dlouho jsi spala. Budeš v pořádku. Pomůžeme ti. Zavři oči. Budu pořád tady. Jsem tady. Nádech a výdech... nádech a výdech..."

http://slunecnyden.blog.cz/1505/4-den

2.Den

Zase ptáci. Teď vím určitě. Šumění listů a ptáci. Ale jen z dálky. Otevřela jsem oči. Kytky, slunce, obloha... už jsem viděla jasněji. Ne, bylo to nade mnou, ale nebylo skutečné... namalované, fotografie, možná obrazovka... "Zůstaň v klidu," slyšela jsem tichý hlas, "zůstaň v klidu". Jsem v klidu, jen nevím, kde jsem. "Jsi na zemi a vše je v pořádku," odpovídal tichý mužský hlas. Nepřipadala jsem si ani uklidněná ani vystrašená. Tak fajn, nebe to není. Zkusila jsem pohnout rukou: Au, nejraději bych vykřikla bolestí, ale slova mi uvázla v krku. "Zůstaň v klidu, na vše máš dost času, odpočívej." Jo, odpočívej, nehýbej se, nemluv, a co jako mám dělat? Dívala jsem se na obrazovku nade mnou. Listy se sotva znatelně pohybovaly. Nevím proč, ale sledovala jsem je. Pomalu zas upadala do spánku. Zavíraly se mi oči. Ale nechtěla jsem spát. Bránila jsem se tomu, ale každý záchvěv, škubnutí těla mě bolelo. "Zůstaň v klidu, na vše je dost času," tiše, pomalu, šveholení listů a jejich pohyb,... spánek.

http://slunecnyden.blog.cz/1505/3-den