Slunečný den30

Rozběhl se k ní. Syndy stála kousek od něho. Udýchaně vykřikl: "Syndy!!" a srdce se mu zastavilo. Otočila se přímo na něj. Hleděla na něj černýma očima. V jejích očích byla jen tma, a velký smutek. Takový, jaký ještě neviděl.

"Syndy," zašeptal a šel k ní blíž. Nevnímala ho, ale natáhla před sebe ruce, jako by se chtěla bránit a couvla o krok dozadu. William viděl, že stojí úplně na okraji a další krok by ji zabil. Chtěl ji obejmout, přitisknout k sobě. Chtěl ji zachránit. "Syndy," šeptal, "Syndy, drahoušku." Uvědomoval si její strach. "Syndy, promiň za všechno, co jsem ti řek."

Stála až na okraji a William neustále musel myslet na to, co by dělal, kdyby udělala ten osudný krok. Dal by za ni život. Sám by skočil, kdyby si to přála a kdyby ona žila. "Syndy, prosím, mám o tebe strach. Prosím." Hleděla na něj dál nechápavě. Možná, že ani nevěděla, kdo je.

Pak promluvila. Sotva slyšitelně.

"Jsem tím vším vinna. Je to moje chyba." Nevěděl, jak ji toho zbavit. A tak zakřičel: "Syndy, poslouchej mě. Syndy, není to tvoje vina." Nepřestával křičet: "Syndy, miluji tě."

A najednou se v Syndy něco zlomilo. On byl ten, komu mohla věřit. Komu chtěla věřit. Komu věřila a vždy věřit bude. "Syndy, to co jsem zažil s tebou, bylo to nejkrásnější v mém životě." William ucítil v sobě obrovskou něhu. Chtěl ji chránit. A musel jí to říct. "Syndy,… Syndy, miluji tě."

A Syndy popošla k němu: "také tě miluji, Williame," Pohladil ji po tváři, a Syndy se hlasitě rozplakala. Tím pláčem jako by ze sebe smývala všechnu minulost, všechnu bolest. Ta žena, která tolik skrývala před okolními své skutečné city. Rozplakala se opět u muže, kterého tolik milovala. Nemusela nic říkat. Už nemusela nic vysvětlovat. Jak kdyby vše vysvětleno už bylo.

"Syndy," hladil ji, teď byla už v bezpečí. V jeho náručí.

Slunečný den14

"Syndy, jsi už vzhůru?" tiše se zeptal přes dveře William.

"Ano, počkej chvilku."

"Jdu nakoupit. Nechtěla bys se mnou?"

Syndy se rychle oblékla a vyšla ven: "Už jdu. A ráda."

Dnes byla restaurace zavřená. Jediný den, kdy měli volno, ale William musel obstarat jídlo do restaurace. Procházeli se spolu po městě. William nikam nespěchal. Pomalu šli turistickým centrem města i uličkami, které Syndy neznala. William jí vše ukazoval a Syndy pozorně naslouchala vyprávění o místech, ale hlavně o lidech, které William znal, u kterých nakupoval… Bylo krásné slunné dopoledne.

William vešel do několika obchodů, promluvil krátce a s úsměvem s majiteli, některé zboží si nechal připravit, že se pro ně zastaví později, někde domluvil, aby mu jídlo dovezli do restaurace. Rád chodil do města a rád si povídal se známými. A dnešní den ho těšil ještě o trochu víc. Měl vedle sebe Syndy.

V jednom malém obchůdku si koupili něco malého k obědu a pak zamířili k přístavu.

"Počkej," obrátil se William k Syndy a skočil na malou kolébající se loďku.

"Tak co, ty mořský vlku," zavolal směrem do kajuty, "pojď nás pohostit, starý námořníku."

Z kajuty za okamžik vyšel muž ve věku Williama, jestli se to dalo poznat. Byl celý zarostlý, vousy i vlasy slepené slannou mořskou vodou, oblečený ve starém námořnickém pruhovaném triku, které jeho tělu bylo těsné.

Chvíli se mračil, kdo mě to budí, ale pak mu zajiskřily oči. Pohlédl na Syndy, která stála na břehu a dívala se na něj s rozpaky: "Já hledám v moři... a ony jsou krásné panny na suchu. Nebo se mi to jen zdá?"

William se na něj smál. "Žádné mámení, žádné sny…Akorát, že tuhle krásnou mořskou pannu jsem objevil já jako první." A podával Syndy ruku, aby mohla k nim na vratkou loďku.

Ta se chvíli zdráhala, kvůli muži, který vypadal spíš jako mrož než člověk a kvůli loďce, která se kolébala a ona nedůvěřovala, že by unesla víc lidí.

"No, jen se nebojte, já vás neukousnu," smál se námořník.

"Pojď, Syndy," pobízel ji William. Ta se chytla ruky Williama a ten ji pevně podržel. Její ruku nepustil, ale nechal ji ve své dlani.

"To je Jim, nejlepší námořník, jakého znám, a to je Syndy," představoval je William, a Syndy stála před Williamem a byla moc ráda, že ho má za zády. A svoji ruku v jeho dlani a nemusí si proto potřásat s tím cizím mužem.

Ten ale nebyl na nějaké zdvořilostní představování, vrátil se zpět do kajuty a začal štrachat ve skříňkách.

Přitom se ozývalo: "No jo, hlavně že těch námořníků znáš tolik... jen abys nechtěl zas ryby zadarmo... tak kdepak je ta nejlepší láhev..."

William Syndy vybídl, aby šla za ním. Kdyby neměla Williama za zády, asi by ani nevstoupila dovnitř. "Sedni si," vybídl jí gestem William a ona se posadila na tvrdou lavici. William vedle ní a její ruku ve své si položil na svoje stehna.

Jim vítězně vytáhl jednu zazátkovanou láhev bez etikety.

"No, sklenice nemám," nabídl Jim Williamovi láhev. Ten se napil, a pak ji podával Syndy. Zavrtěla hlavou.

"Tak... a teď s pravdou ven. Kde jsi tu vílu našel?" zeptal se Jim přímo, když se také napil.

"To bys rád věděl, viď?" smál se William.

"No, že na moři to nebylo," odpověděl Jim.

"To jako že ho máš prozkoumané?" smál se William.

"Ne, to jako že se moře bojíš," rozesmál se Jim.

"No tak, Jime, to přece není pravda. Syndy, nevěř mu," odpovídal William.

"Jo, bojíš, a zvlášť jedné zátoky," odpovídal dál Jim.

"To tak není," odpovídal William a Syndy nerozuměla.

"Ne, tak ukaž," hecoval Jim.

"Jak ukaž?"

"No, tak ukaž, že se nebojíš." A Jim se zvedl.

"Ale Jime," zvedl se i William. Jim šel ven a vyskočil na břeh. Syndy se nechápavě dívala: "Co jako chce dělat?" zeptala se potichu.

"Asi nás poslat na moře," odpověděl klidně William.

"Proč?" hlesla Syndy, "Williame, já mám strach."

Jim skutečně chtěl odvázat provaz, ale William ho zadržel.

"Někdy jindy, Jime. Už půjdeme."

Ten hned ustal v činnosti.

"Syndy..." William mu chtěl něco říct, ale nedopověděl. Syndy stála za ním. Raději sama vystoupila na břeh než by zůstala na té vratké loďce. A ještě sama. Když oba muži jsou na pevné zemi.

"Počkej, dám ti ryby," vrátil se Jim zpět na loď a za chvíli podával Williamovi tašku. Pak poplácal Williama po zádech a Syndy nečekaně chytl oběma rukama za její ramena. Nedržel pevně, ale věděla, že kdyby chtěl, dokázal by jí bolestně sevřít. Ani se nehnula, podívala se mu do očí a v tom Jim tiše zašeptal: "Willi si tě vybral dobře. Ty mu srdce nezlomíš. Ty ho máš sama zlomené."

Syndy se zachvěla. Pustil ji. Slyšel to William? Nebo to bylo jen mezi nimi dvěma? Jak jí mohl vidět tak hluboko? Až do srdce. Jak to mohl vědět?

Syndy a William se vraceli domů městem. Syndy mlčela. Byla zaujata svými pocity. Zaskočena tím, co slyšela od Jima. Tím, co se stalo na lodi. Nedávalo jí to smysl, chtěla se zeptat Williama. Celá ta návštěva byla tak podivná.

Byl večer a v ulicích největší ruch. Ulice se probudily z ospalého dnu. Krámky a restaurace byly nasvícené, všude se procházeli turisté i místní. William občas hlasitě křikl pozdrav na nějakého známého. Syndy se usmála. Pomalu z ní opadávala ta divná nálada z Jima.

Když už vyzvedli všechno objednané zboží a vraceli se s taškami domů, zeptala se Williama:

"Jak to Jim myslel? S tím mořem?"

"To je dlouhá historie, nudila by tě."

"Naopak, zajímá mě," pobízela Syndy Williama, protože byla zvědavá.

"To máš tak, měl jsem být také námořníkem."

"Hmm," řekla Syndy, aby ho přiměla vyprávět dál.

"Jenže na moři mám mořskou nemoc," dopověděl William.

"A?" zeptala se Syndy. "To je ta dlouhá historie?" rozesmála se.

"Nesměj se, to je vážná věc. Člověk přece nemůže bydlet na Ostrovech, když má mořskou nemoc. Nemůžu jít nikam, nedokážu se odtud dostat. Jsem tu uvězněný..."

Syndy se nepřestávala smát.

"A ta zátoka?" zeptala se Syndy.

"To až jindy," odpověděl William.

"To je také dlouhá historie?" smála se Syndy.

Najednou si všimla, že procházejí kolem restaurace, kde pracovala a ve které poprvé potkala Williama. William jí tudy automaticky vedl, a Syndy si dřív nevšimla. Určitě by se jí vyhnula.

Zdálo se jí, že ji někdo pozoruje. Pátrala ve tvářích hostů, kteří seděli na zahrádce, ale nezdálo se jí, že by někoho znala. Ani nikdo nesklonil prudce hlavu, tak jak to člověk dělá, když se na někoho dívá a pak nechce, aby ho ten někdo poznal.

Přitiskla se k Williamovi, který šel vedle ní, a ten ji objal jednou rukou kolem pasu. Když byli za restaurací, s uvolněním si oddechla. "Děje se něco?" tiše se zeptal William. Zavrtěla jen hlavou.

Nechtěla se ohlédnout, ale opět jí to nedalo. A v dálce uviděla muže, který ji najímal. Aspoň se jí to zdálo. Stál v rohu, kam dopadal stín. A vedle něho stál jiný muž. Zamrazilo jí. Zdálo se jí, že ho zná, ale byli už příliš daleko, aby si byla jistá.

Zbytek cesty do restaurace šla mlčky, přesvědčovala se, že to není možné, ale nepomáhalo jí to. Ani Williamova bezstarostnost a pohodovost jí nepřiměla, aby se začala opět usmívat.

Úvod-Slunečný den

Na blogu je jen "ochutnávka" ze Slunečného dnu. Jen pár kapitol. Love story. O romantice, citech, snech... ale i o bolesti a poznání, kterým si prošla hlavní hrdinka. 

Kdo by měl zájem o přečtení celé knížky, napište do komentáře nebo do zprávy. Nějak to vymyslíme .-) Dokončena je knížka celá, jen zatím nevydána.

Slunečný den7

Když dívky povlíkaly čistým bílým prostěradlem postel, opět začaly hovořit o muži, který seděl dole u stolu.

"Víš, co by nebylo špatné?" začala Karla.

"Jestli mi zase řekneš, kdybychom se braly ve stejný den, tak uvidíš," Syndy zamávala výhružně polštářem.

"To taky. Ale kdybychom mu napsaly třeba milostný dopis."

Syndy, která měla špatný den, rozhodně nepřišlo nějak legrační psát milostný dopis neznámému muži "Tak to tedy nevím, proč bychom to dělaly."

"Syndy, a to sis nevšimla, jak se po nás díval?"

"Ne. To jsem si tedy nevšimla. Já jsem si všimla, jak jsme se po něm dívaly my. A jestli zase začneš s něčím takovým, tak si mě nepřej. Ty jsi už skoro vdaná, a já se tedy rozhodně vdávat nechci."

"Copak tady jde o svatbu?" řekla Karla, ale když viděla, že to Syndy přestala brát z legrace, tak jen na její zakaboněný obličej odvětila: "Vždyť jsem tolik neřekla? Pojď, a teď připravíme tvoji postel. Budeš u nás spát, viď?"

"Děkuji, že mě nevyženete ven," usmála se Syndy.

"No, já bych tě i vyhnala. Ale bojím se mojí mamky."

"Tedy ty jsi," a Syndy hodila polštářem, který měla v ruce.

Když urovnaly opět postel, a povlékly i Syndiinu postel v pokoji Karly, vyšly ven. Syndy se chtěla jít podívat ještě na koně. Poděkovat muži, u kterého si koně nechávala a poprosit ho, aby zítra koně odvedl domů. Byla si ale jistá, že její Princezna trefí domů i sama. Také musela zjistit, v kolik jí zítra jede vlak do města. Karla šla s ní.

Než se vrátily opět domů, bylo už hodně pozdě. Snažily se jít potichu po schodech, ale ty občas zavrzaly. Když byly v prvním patře, otevřely se před nimi dveře, a z nich vyšel mladý muž.

"Promiňte, že jsme vás vzbudily," zašeptaly obě dvě.

"Ale ne. Ještě jsem nespal. Slyšel jsem kroky na schodech, tak jsem vyšel ven. Vy jste návštěvnice, nebo tady bydlíte?"

"Jedno i druhé," usmály se. "Potřeboval jste něco?" zeptala se Karla.

"Ano. Přineste mi prosím sklenici vody. Moc se omlouvám, že vás takto obtěžuji, ale nemám čím zapít prášek." Byl tak zdvořilý a milý a měl tak krásné tmavé oči. Nedokázaly by nesplnit, co si přál.

Karla potichu šla pro sklenici vody a Syndy zůstala s ním sama nahoře. Když Karla odcházela stiskla významně Syndy ruku. Ta se usmála a muž si jejího úsměvu všiml i ve špatném světle, které sem dopadalo z otevřených dveří mužova pokoje, kde svítila lampička.

"Ještě jednou se omlouvám. Jsem směšný, viďte?" Měl oblečeny jen kalhoty, ale rozhodně nevypadal směšně. Spíš mužně.

"Ne, proč byste měl být? " zavrtěla Syndy hlavou. "Ten úsměv patřil Karle."

"A, tak. Ale pak je to škoda."

"Proč?"

"Je škoda, že se tak krásná dívka nesměje na mě," usmál se muž.

Syndy si myslela, kéž by se už Karla vrátila. Neměla náladu na flirtování.

"Vy tady nebydlíte, viďte?" zeptal se muž.

"Já ne. Jsem tady u kamarádky."

"Často k ní chodíte?"

"Ne, ani ne…"

"Pak mám štěstí, že jsem vás tu dneska potkal. Už dlouho jsem nepotkal tak hezkou a sympatickou dívku."

Syndy sledovala schodiště. "Už je tu Karla," oddechla si.

Muž poděkoval a vzal si od Karly sklenici minerálky: "Omlouvám se, že jsem vás vyrušil, ale bez prášku na spaní prostě neusnu."

"Jestli chcete, udělám vám ještě čaj z jedněch bylinek, nebo skočím pro polštářek," Karla se mohla přetrhnout a Syndy jen chtěla už být v posteli.

"Ano, jsem unavený a přepracovaný. Myslel jsem, že mi výlet udělá dobře a přitom jsem zabloudil. Možná by mi pomohlo, kdybyste mi chvíli dělali společnost."

V přízemí vrzly dveře.

"Chtěl bych si na zítra naplánovat cestu, abych mohl brzy ráno vyjet, ale neznám to tu. Byl bych vám vděčný, kdybyste mi poradily," zašeptal.

Syndy zavrtěla hlavou. "Jdeme taky spát." Karla ale k Syndiinýmu překvapení už vstoupila do dveří pokoje muže a k Syndy jen řekla, že přijde později. "Mohl by tady zabloudit. Silnice nejsou příliš dobře značené."

Syndy pokrčila rameny a vydala se do pokoje Karly, kde měla připravenou postel. Trápilo ji stále tolik věcí a chtěla je s Karlou probrat. Byla rozhodnutá vrátit se zpět do města. Ale nevěděla, co pak. Nepřipouštěla si strach a obavy, jak se sama uživí, kde bude bydlet a pracovat. S pomocí od svého otce nemohla počítat. To věděla. Ale nebyla z těch, které se vzdávají snadno, ani z těch, které se bojí. Snad proto, že téměř vždy dostala to, co si přála, že neznala odříkání, že byla chráněna a neznala strach. Věřila si. A nebylo nic, na co by si netroufla a předem vzdala. Byla hrdá a pyšná. Ani prohry se nedotkly její osobnosti. Byla dcerou šlechtice. A i když dávno šlechtický titul nebyl tím nejdůležitějším a tím, co by hýbalo okolním světem, ona patřila do rodiny, kde se opatrovaly podobizny předků a vyprávěly se jejich příběhy.

Každý, kdo pocházel z rodu Colleů se snažil neučinit nic, co by pošpinilo tento rod. Drobné aférky se vyřizovaly u domácího krbu a nikdy neměly přijít na přetřes lidem z vesnice. Bohužel často se stával opak, ale přesto, každý, kdo pocházel z tohoto rodu, každý byl hrdý, že nesl toto jméno Colley, a dřív nebo později chránil toto jméno od špíny. Byli jedni z mála, kteří si zakládali na své cti. A z ní pramenila i hrdost a nezlomnost. A Syndy Colleyová byla právě taková pokračovatelka svého rodu. I když svou matku nepoznala, otec se více věnoval koním než Syndy, a dávní předci i sláva rodu byla mrtvá, Syndy si uvědomovala, odkud pochází. A v žilách měla studentskou, bezstarostnou, rozpustilou a prudkou krev, ale zároveň i odvážnou, hrdou, nezlomnou i čestnou.

Syndy byla unavená. Brzy usnula.

Když se probudila, Karla nebyla v posteli. Syndy vstala, umyla se a sešla dolů. Tam ji uvítala paní hostinská a podala jí hrnek mléka a namazaný chleba. Hospoda byla prázdná, bylo zavřeno. Jen u okna seděl muž, který včera přijel a v hospodě přespal.

Kývl na Syndy. Ta mu oplatila úsměvem. Ráda by si přisedla k němu, ale když viděla nepřátelský pohled paní hostinské, který mu patřil, zastavila se Syndy u vedlejšího stolu. Když pak paní hostinská odešla ven, Syndy se zeptala:

"Už víte, kudy pojedete? Poradila vám, Karla?"

"Ano. Dobře to tady zná. Ale probírali jsme i jiné věci. Mluvili jsme i o vás."

"O mě?"

Muž se zvedl a přisedl si k ní.

"O vašem odchodu z domova."

"Co vám Karla řekla?"

"Že dnes půjdete nejspíš na vlak a odjedete…"

"Nu, ano…" Syndy vlastně už ani nevěděla, jestli chce skutečně takto utéct. Přece jen se jí to přes noc rozleželo v hlavě a připadalo jí to všechno tak nějak zvláštní. Otec ji přece nemůže chtít jen tak za někoho provdat. Měla by se nejspíše vrátit a všechno probrat a vyřešit.

"Víte, napadlo mě, jestli byste se neurazila, nechtěla byste místo vlakem jet se mnou?"

Jenže dostala tuto nabídku...

"A mohla byste mi poradit, kdybych tu někde zas špatně odbočil. Není to krásná náhoda, že jsem vás tu tak potkal, že chcete jet do města, a já vám můžu pomoci? Navíc se můžeme během cesty i lépe seznámit."

"Já nevím…"

"Vy už si nestojíte za tím, co chcete udělat? To tak často měníte názory a rozhodnutí? Nu, jak chcete. Já dopiji kafe a odjíždím. Sám, nebo s vámi. Ale byl bych raději, kdyby to bylo to druhé."

Syndy se musela rychle rozhodnout. 

Slunečný den3

Následující dny strávila stejně jako dřív, než odjela studovat do města. Ale přitom všechno bylo jiné a i se jinak cítila. Jezdila na svém koni po známých místech, ale zdála se jí příliš tichá, neznámá, jiná. Divila se, jak mohla být dřív z těch míst nadšená. Zkoušela skákat přes překážky na cvičišti, ale nešlo jí to. Chyběl jí dřívější denní trénink. A její kůň, Princezna, jako by ji vůbec neposlouchal. Připadala si trapná, když se na ní ostatní dívali, a její kůň se před překážkou zastavil. Nakonec toho nechala. Začínala číst různé knížky z velké rodinné knihovny a opět je odkládala. Šklebila se na podobizny předků, kteří visely na stěnách a připadala si stejně jako oni - jen namalovaný obraz. Jako by všichni předpokládali, že se bude chovat nějakým způsobem, ale ona už byla jiná. Nerozuměla si s lidmi, kteří zde pracovali. Často myslela na život ve městě. Moc se těšila, až přijedou její spolužáci, a konečně se trochu pobaví.

Otce viděla jen na snídaních a při večeřích, ale téměř spolu nemluvili a když, tak pro Syndy o nezajímavých věcech. O koních, počasí…

Přišlo jí, že ji nic nemůže vytrhnout z nudy a nepochopení, které tady zažívala. Jako by měla v sobě energii, chuť k humoru, ale ostatním nevyhovovala taková, jaká byla. A oni zas nevyhovovali jí svými myšlenkami, svým přesvědčením o neměnnosti. Moc si chtěla promluvit s někým, kdo by jí rozuměl.

"Můžu vám pomoc?" přišla Syndy do kuchyně.

Dvě kuchařky připravovaly oběd. Usmály se. Znaly Syndy. U práce, a obzvlášť práce v kuchyni, nikdy dlouho nevydržela.

"Děláme pečenou husu. Můžeš nám pomoc udělat salát."

"Nu, já bych raději pomáhala s ochutnáváním,..."

"Tak to jsi tu brzy," smály se kuchařky.

"Ne, tak dobře. Můžu si vzít tenhle nůž?" pustila se Syndy do práce.

"Stýská se ti po městě, Syndy?" na tuhle otázku Syndy čekala.

"Hm..," usmála se. Konečně někomu může vyprávět o městě. Byla tak plná dojmů, které chtěla někomu vypovědět, ale kluci od koní se jí vždycky začali smát, když spustila o životě ve městě.

A i teď, než stihla začít vyprávět, ji předběhla druhá z kuchařek: "Já bych ve městě žít nemohla, a ty, Markéto?"

"Já také ne. Tolik lidí, kteří se vzájemně neznají, nezdraví se,... vše je tam cizí a všechno rychlejší. I tu zeleninu a husu kupují a neví od koho,..."

"Máš pravdu, Markéto. Nejlepší je, když si to člověk sám vypěstuje, zná lidi, od který nakupuje,…"

".... ale pohodlnější je přece si vše koupit a vybrat na jednom místě, koupit už naporcované maso, a vybrat si kousek, který potřebujete," vstoupila do rozhovoru dvou kuchařek Syndy.

"Od někoho neznámého? Copak vím, co mi prodá za maso? Jestli bude dobré? Jak je staré? Kdepak, není nad to, když nakupuji přímo od toho, koho znám."

Syndy nechápala kuchařky a ony zase jí.

"Přece záleží na zboží, které kupujete, a ne na tom, jestli dotyčného znáte. A že ve městě nikoho neznáte a s nikým se nezdravíte taky není pravda. Znáte sousedy, lidi ze školy, z práce,... Můžete jít kamkoliv do divadla, na koncerty, ... a tady? Dá se jen projet po louce, nebo si přečíst knížku."

Kuchařky se po sobě jen chápavě podívali - když má na to člověk čas.

"Ale koně ti tam přece jen chyběli, viď?"

Proč si všichni myslí, že jsem na těch koních tak závislá? Můj otec je. Já ne!

"Proč by mi tam měli chybět? Dostihy přece jsou kousek za městem. Vždyť je to blíž než od nás."

"Ale můžeš se tam na koních i projet?"

"Proč bych nemohla?"

"Syndy, pojď ochutnat zálivku... Máš na to ten správný jazýček." Snažila se rozhovor, který se vyostřoval, zachránit jedna z kuchařek.

Ale už bylo pozdě. Druhá kuchařka už těžko skrývala, že se jí nelíbí, jak je Syndy vychovávána a potichu pro sebe řekla: "Jistě, když to pan hrabě zaplatí." Ale Syndy slyšela, popadla ji zlost na všechny, kdo pracovali v tomto domě.

"Nic ochutnávat nebudu, nechci být tlustá. A nejsem už malé dítě!"

Ráno se jí smáli podkoní: Syndy, je vidět, že ti to tu svědčí. Proč? Kuchařky tě pěkně vykrmují. To není pravda. Nu, ale jestli přibereš, nebude z tebe moct být joker? Já žádným jokrem být nechci! Nu, ty chceš vlastně bydlet ve městě. A i kdyby? A Princeznu necháš tady? Já na ní jezdím, když tu nejsi a moc si rozumíme. Tak to si ji radši vezmu. A kam ji ve městě dáš? Přivážeš si ji před dům, nebo ji vezmeš do prvního patra?" Všichni se jí smáli. Hlupáci. A teď i kuchařky. Myslí si, že ničemu nerozumím, že všechno platí jen můj otec. Dokázala bych žít bez nich i bez otcovy pomoci!

"Abyste věděli, tak se nemůžu dočkat, až zas odjedu do města!"

Zlostně položila nůž a odešla z kuchyně.

Slunečný den1

Syndy stála na skále nad mořem. Štíhlé tělo v těsných ošoupaných riflích a sepraném tričku. Vítr si pohrával s jejími havraními vlasy a občas odkryl šedivý vlas. Zapadající rudé slunce se odráželo v jejich očích, které bloudily po nekonečné hladině oceánu. Uši vnímaly šum pěnící vody, narážející do skal pod ní. Nechávala se hýčkat slabým větrem, vychutnávala okamžiky klidu. Milovala západy slunce. Den končil. Další den byl za ní... A ona... přežila. Zvládla to.

Nevěděla, co bude. Nehleděla do budoucnosti. Nevěděla, kde zítra sežene peníze. Kde se nají, ani kde bude. Ale věděla, že nyní je zde. Loučila se s prožitým dnem. Její mysl byla nyní klidná, celé tělo uvolněné, duše vyrovnaná.

Přesto se mořem nebo myslí přehnala neklidná vlnka. Nebo byl na vině vítr, který jí do tmavých očí nahnal písek a ona jeho zrnka chtěla vyplavit slzami. Možná jen temné moře skrývalo víc než si chtěla připustit.

Nebo snad... tam za obzorem... Ano, tam za obzorem byly země plné zeleně, stromů, květů… Plné radosti, štěstí a lásky… Země, kde byl člověk šťasten. Kde žil uprostřed svěžích luk, modrých ok jezer. Kde žil uprostřed milujících blízkých.

Otočila se na pustinu za sebou. Písek, pár stromů, křoví, pustina. Jak blízko k ní nyní mívá. Pustina, prázdnota. Stejně jako v jejím srdci. Sny jsou luxusem. A každá vzpomínka zabolí.

Bezstarostnost a smutek. Jak tenká je hranice mezi nimi. Tak, jak tenká hranice je mezi minulostí, přítomností a sny.