Byl to ten slavný den... elektřina

Zvykli jsme si na pohodlí. Nejen na teplo (kdo zapínal v létě klimatizaci místo aby si teplo nabral do zásoby?), ale na to, že všechno za nás udělají přístroje - pračka, myčka, vysavač, kuchyňský robot, bavíme se u televize, mobilu, počítače, jídlo spotřebováváme později díky ledničkám, mrazničkám, mikrovlnkám, a nesmím zapomenout na sporáky a trouby, topení, kdy nemusíme nejdřív do lesa, ale otočíme jen knoflíkem. A samozřejmě jsou tu fény, kávovary, automobily,... Od vynálezu elektřiny vzniklo tolik přístrojů a nyní jsme postaveni před rozhodnutí, kterého přístroje se dokážeme vzdát a tak za elektřinu ušetřit.

 
Takže mých pár rad 
Mikrovlnka - kdykoliv máme rychle ohřáté jídlo. Ve spoustě případů se však jedná o jídlo, které se dříve uvařilo a bylo horké. Tedy šetření vede k tomu, aby zas členové rodiny usedli společně ke stolu a najedli se hned po uvaření jídla. Tím se ušetří nejen za mikrovlnku, ale i za lednici, v které by se jídlo uchovávalo. 
Televize - také toto šetření v rámci využívání televize vede ke stmelování rodiny. Takový ten výmysl, kdy každý člen domácnosti má ve svém pokoji vlastní přehrávač, je nyní nesmysl. Takže domluvit se na tom, na co se budeme dívat a pak sledovat pořad společně. Zkrátka se jednou podíváme na pohádku, jindy na sportovní přenos nebo na romantický film. 
Sušička - tak hezky s prádlem na šňůru a ven. Jen si vyberte dobré počasí. Ne jako já, které prádlo zmoklo, tak jsem ho dva dny marně sušila doma, protože venku pršelo, a pak ho dofoukávala fénem, aby nesplesnivělo.
Žehlička - hodně mužů a žen už přišlo na to, že když se prádlo vyklepe, pověsí a následně dobře složí, žehlička není potřeba. 
Mrazák - nevím, jak to předci dělali. Nyní nakoupíme se slevou a strčíme potraviny do mrazáku. Kdo je matematik, může si spočítat, jestli se mu to vyplatí. A pro nás ostatní, co lze, tak místo zmrazování usušit - hezky na sluníčku, ne v sušičce na ovoce. A kdo má chladný sklep, má vyhráno.
Topení - pro nás bude největší položka za topení. Ale už také vím, jak na to. Budeme se k sobě tisknout na jedné pohovce. A možná bych přizvala i slepice, i když lepší by byla kráva...

Ještě mě napadá 

• vařit s pokličkou, 
• do konvice dávat jen tolik vody, kolik je potřeba na čaj,
• přístroje a baterie nenabíjet přes noc, ale jen po dobu, kdy je potřeba...
• chodit a vstávat se slepicemi (tedy, když je světlo),...

Mě osobně to šetření moc nejde, jak jste mohli poznat z článku. Takže asi hlavně si ušetřit nervy a šetřit na tom, kde mě to nejméně bolí. Třeba já zapínám noťas až večer, až když je tma a nemusím si tak rozsvěcet k dělání jiných činností. Vzhledem k prodlužujícím se nocím to vypadá, že budu mít teď konečně čas na vaše blogy.

Znáte ten vtip? Vzhledem ke zvyšujícím cenám energie jsem zhasl světlo na konci tunelu. Bůh.

Tak se nedejme .-) Pořád ještě máme slunce na nebi (a i v duši). 

Psí pohled

I.
Ach jo, kdy už skončí to pitomý léto. Ještě že nemám silnější srst. Kam bych sebou plácl. Tady pod ten keř. Ale ne, páníček jde sekat. To zas abych se kryl před tím podivným strojem. Dělá randál a hnusně smrdí. A děti se jdou koupat. To zas mě budou lákat, abych přišel blíž. Ale kdepak, já je znám. Stříkaly by na mě vodu. Kdepak, já se jdu raději někam schovat… Proč tady nemůže být chvíli klid.
II.
Pusťte mě dovnitř, ale honem, honem. Copak nevíte, co se bude dít? Já venku nebudu, ani za nic. A jestli si tam chcete být vy, tak si buďte. Mě tam nikdo nepřinutí. I když mě chlácholíte, přemlouváte, ať jdu ven, ale kdepak. Ani za nic… A už je to tady. Slyšíte ty hrozné rány? Fuj tajfl. A zase. A ten déšť a blesky, dejte mi pokoj. Já se tu schoulím pod sedačku a počkám, až to přejde.
III.
Panečku, to se to líp dýchá. Mám pocit, že jsem jak znovuzrozený. To je paráda. Konečně se ochladilo. A já mám tolik energie. Hurá, hurá, panička vyšla ven. Nu, radši bych měl pána, ale co se dá dělat. Vezmu za vděk i paničkou. Jestlipak má u sebe zas něco dobrého. Čichám, čichám,… nejraději bych rozkousal tu látku na kapse. Určitě tam zas něco schovává… Ale ne, ona dává pamlsek sousedovu psu přes plot. Tak tohle si nezasloužím. Mě taky, mě taky… vyskakuji na ní. To je nespravedlnost. Vždyť já jsem váš, já mám přednost. Mňam.
IV.
Miluji procházky. A je mi jedno, kdo mě na procházku vezme. Páníček, panička, děti, sousedi… Tolik je tam nového. Tolik toho musím zjistit. Jestli tu šla Ťapka, a co je s Benym. Já bych se tak kamarádil a běžel s větrem o závod, až by mi vlály uši… Jenže nesmím. Musím vždy počkat, až řeknou "volno". A poslouchat musím. Jinak se mračí a i vyhrožují, že už mě na procházku nevezmou. A co já bych pak dělal, když je toho na procházce tolik zajímavého. A kontakty se musí udržovat.
V.
Počkej, počkej, my jdeme jinudy? Ale to je podraz. Tam já nejdu. Vždyť je ta trasa jasná. Ty si to nepamatuješ? Ne, tam já nejdu, tady máme zahnout doprava, abychom se vrátili domů. Tak to teda ne. Co? Zastav se, otoč se… No, tak dobrá, tak já jdu s tebou. Už se na mě nezlob, já se taky nezlobím. Podívej, jak vrtím ocasem. Vždyť víš, jak já jsem s tebou rád. Tak buď i ty se mnou. Co nejvíc času můžeš. Vždyť my dva jsme kámoši! I když ty umíš lépe panáčkovat .-)

Úklid

V mém chápání neexistuje nepotřebná věc. Každá splňuje jednu z těchto tří možností:
Mohlo by se to někdy hodit
Někdo to pro mě vytvořil, má to nějakou cenu
Vyhozením zatěžuju přírodu

Když už tedy nebylo vyhnutí (a hnutí v té spoustě věcí), vytvořila jsem si při úklidu soubor rad, které se vám také mohou hodit (kdyžtak je jako nepotřebné můžete vyhodit).

1. Jarní úklid zahajte v lednu. (Letos to už nestihnete, ale to je tím, že jsem tuze dlouho dokončovala tento článek kvůli zaneprázdněnosti úklidem a tak publikuji až na konci února. Ale nevadí, leden je každý rok). Začít v lednu má několik výhod. Jednak jste ještě v opojení (někdo i alkoholovém) a máte na mysli předsevzetí, do kterých se s vervou pustíte. Není nic snazšího dát si do předsevzetí - konečně vyhodím ty dopisy bývalého přítele, nebo ten starý svetr, v kterém vypadám příšerně, i když je tak úžasně pohodlný. Navíc v lednu máte i hodně času. Počasí ven moc neláká, na zahradě není potřeba dělat, jste odpočatí po vánocích (já vím, jak kdo). A v neposlední řadě v lednu ještě nesvítí tolik slunce a tak nejsou tolik vidět šmouhy, prach a špína, a vy jste s úklidem o hodně spokojenější.
2. Pořiďte si malé skříně. Když má člověk malé skříně, nemá kam věci dávat (pokud nechce stále překračovat nějaké hromady na zemi), a tím pádem si pořídí i málo věcí. Tento fígl jsem vyzkoušela u dcery. Je pravda, že stále od ní slyším "nemám, co na sebe", ale uklidňuje mě, že právě tuhle větu by říkala i u velké skříně plné slušivého oblečení.
3. Účastněte se dobrovolnických činností. Na tuto radu se můžete podívat také ze dvou úhlů. Jednak přijdete na to, že jsou lidé, kteří mají ještě méně než vy, a také žijí. A za druhé se můžete některých věcí šikovně zbavit tak, že je darujete těmto druhým, kterým udělají radost. Zvlášť doporučuji dobrovolnickou činnost věnovat dětem. Pak jim můžete za "odměnu" dávat cokoliv, co nepotřebujete. Je jen důležité správně jim důležitost tohoto předmětu zdůvodnit. (Ze starých novin uděláte čepici, ze zbytků dřevěného nábytku loď, plastová láhev je vlastně konvička, a takto můžete pokračovat). Hlavně věci nechávejte dětem, ať udělají radost i jejich rodičům.
4. Nepouštějte děti na kroužek keramiky nebo modelářství. Zde se jedná naopak o vaše děti. Pokud je máte, tak zásadně nedovolte, aby navštěvovaly některý kroužek, z kterého si můžou něco odnést domů (viz. bod 3). A nejhorší, co může být, jsou jejich vlastní výrobky. Zvlášť, pokud je dítě šikovné nebo citlivé, nedokážete výtvor vyhodit. A bude se vám hromadit vystavené na policích a budete utírat prach a nadávat, ale nedovolíte si nic vyhodit.
5. Sbírejte jen malé věci. Pokud vy samy musíte něco hromadit, rozhodně si nevybírejte velké věci. Encyklopedie, auta, pánvičky... a jiné nesmysly. Vyberte si něco malého, třeba odznáčky, nebo něco, co nabývá dokonce časem hodnoty - jako mince a známky. (Jednou možná prodáte a pořídíte si větší byt, ať máte kam věci dávat).
6. Neberte si slevové letáky s výhodnými cenami. Děláme to všichni. Ale obchodníci vědí, jak na nás. Díky slevám nakoupíme "výhodně" věci, které buď nepotřebujeme, nebo doma skladujeme větší množství. Například koupíte mouku, mysli (nejde mi přehláska u, a sem se hodí i takto), když si přinesete v mouce breberky, s radostí se v zásobách rozmnoží a zlikvidují vám ostatní věci dokonale. Pokud zrovna neholdujete broučkům, budete muset všechno "levně nakoupené" vyhodit.
7. Nedívejte se dozadu. Nikdy, ale skutečně nikdy, nelitujte, že jste něco vyhodit neměli. Ono to totiž opravdu tak funguje, že v okamžiku, kdy něco konečně vyhodíte, budete to potřebovat. Takže takto ne. Je to jednou pryč, naordinuji si alzheimera a prostě na věc zapomenu. Je z domu, je pryč. Jako by nebyla. Smutnit, plakat, nadávat, nemá cenu.
8. Podívejte se na to, co vyhazujete. Toto je bonusová rada. Když už vyhazujete tu nechutnou kabelku po babičce, podívejte se, jestli v ní náhodou nejsou peníze. Nebo v té igelitce starožitná váza... Prostě s odvahou, ale rozmyslem.

Jdu přerovnat krabice, protože máme ty malé skříně, šikovnou dceru a sleduji slevové letáky,.. a také drahé přátele, kteří vědí, co se nám určitě hodí.

Přeji vám hodně úspěchů, ať už při zimním nebo jarním úklidu. A když už se vám nic vyhodit nepodaří, tak alespoň můžete pociťovat radost a vděčnost, kolik jste si toho už nasyslili (moje útěcha) :-)

Zahradník

Už nějaký ten pátek (rozuměj 3 roky) mám zahradu. A stále si s ní nějak nevím moc rady. Už si říkám, že je na čase tam zasadit něco dlouhodobějšího, nějaký ten keř nebo strom. A ne pěstovat jen zeleninu, která se sklidí ten rok, nebo pár květin.

Ale stále mi chybí ta odvaha. A tak jsem si domluvila schůzku se zahradníkem.

Představu jsem měla jasnou:

Já chci přírodní zahradu. Jsem si jistá, i když mě trošku zaráží, že snad každá zahrada je přírodní, jakmile je v ní trochu trávy, kytek, keřů nebo strom. Vždyť všechno je součástí přírody.

A mám tam slepýše, žížaly, ptáky, motýly, brouky, včely, veverku, a chci, aby se jim u mě líbilo. Žádná chemie. Ani na mravence a ty hnusné rezavé slizouny.

A každá květina je pěkná a většina bylin léčivá. A to platí i o plevelu. Takže proč ne kopřivy nebo bezinky.

A chci jezírko. Stačí jen malé. Napajedlo pro ptáčky.

A nehodlám se na zahradě udřít. Maximálně hodinku denně.

A výhled ze zahradního domku na celou zahradu.

A ten malý modřín, a planou jabloň, co nerodí, ty tam chci nechat.

A mám přesnou představu, i když vůbec nevím, jak ji provést, jak budu obsekávat ty vymyšlené záhonky, a jestli jeden keř nebude stínit ostatním, jedna kytka nezaroste druhé.

A rozpočet samozřejmě omezený.

Vychrlila jsem moje požadavky na zahradníka, přidala plánek a čekala. Na jeho potutelný úsměv. Vyvrátil mi snad každý můj požadavek, o kterém jsem si do té doby myslela, že rozhodně neustoupím (jsem přece býk a už tři roky zahradničím).

Copak zvířata. Pýr tam máte? Tak toho se bez chemie nezbavíte. A co škůdci?

Plevel, a bylinky? A jak chcete udržet třeba mátu, aby vám rostla přesně a tvořila bludiště? A bezinky chcete z jakého důvodu? Na bezové víno?

Tak jezírko jedině velké, aby fungovalo. A za velké jezírko zas dáte tolik, co za malý rodinný dům.

Hodinka denně je dobrá. Většinou lidi chtějí zahradu úplně bez práce.

Výhled jako na dlani. To na vás bude ale taky odevšad vidět. To si chcete chatku postavit doprostřed zahrady?

Malý modřín - tak ten vám hodně rychle vyroste. Tak jedině ho pár let nechat a pak pokácet. Nebo z něj udělat bonsaj... Jabloň bez jablek?

Plánek pěkný, ale já bych to tady udělal takhle, a tady tak, tohle prohodil, sem dodal tajemství, tady zvýšil, sem dal cestičku a tohle propojil...

A rozpočet? Tak ten máte leda tak na ten plevel, ten vám tam přinesou i ti vaši ptáci.

Musím říci, že pan zahradník byl milý, i když jinak moc nepřikrašluji :-)

Malý Víťa

Už jsem článek nestihla přiřadit k tématu týdne Z pohledu malého človíčka.

Víťa jel na výlet s maminkou. Možná to byl jen přesun z bodu A do bodu B, ale pro Víťu to výlet byl. Jako každá cesta odněkud někam - za babičkou, za nákupy, za kamarádkou. Tentokrát to bylo vlakem.

Maminka položila zabalené plenky na sedadlo, Víťa si vylezl na druhé. Maminka zůstávala stát. Aha, nemá si kam sednout. Vzal plenky a přesunul je na druhé sedadlo vedle sebe. A že to byla práce. Vždyť ty plenky byly velké skoro jak on. Maminka položila na uvolněné sedadlo svoji tašku. Ale mami, nééé. Tak zas vzal plenky a položil je na sedadlo k tašce. "Mamí, tady, hačííí", ukazoval na volné sedadlo vedle něj. Maminka dál stála. Ach né. Být dospělým, už mám hlavu v dlaních. Takhle poslušně seděl a čekal, až se maminka rozhodne sama se posadit.

Klinkal nožkama. Líbilo se mu klinkat nohama. To je paráda být tak vysoko nad zemí. "Víťo, nekopej nohama, někoho kopneš," maminka si ho všimla.

Posunula ho na konec sedadla. Teď měl nožky natažené. Moc se mu to nelíbilo.

Maminka vyndala croissant. "Vem si, abys neměl hlad," rozbalila a strčila Víťovi do ruky. Poslušně baštil. "Mňam, ham", pochválil jídlo. Máma: "Ach ne, Víťo, jsi špinavý, počkej, vyndám ubrousek." Jako správný chlap utřel čokoládu z pusy hřbetem ruky. A je to. Maminka pusu i ruku otírala pečlivě ubrouskem.

Koukal se po lidech. V ruce zbytek croissantu. "Papej," pobízela maminka. Ach jo, kdybych chtěl papat, tak to dojím. Už nemám hlad. Maminka mu přistrčila ruku s croissantem k puse. Jak vlak jel, mamince se klepala ruka a Víťovi se croissant klepal před pusou. Rozesmálo ho to. Začal se chechtat. I maminka se smála.

Vlak houkal, brzdil, drncal, všechny ty zvuky Víťa poslouchal. "Co to bylo?" ptal se pokaždé s maminkou. Líbila se mu ta hra na "Co to bylo?" Smál se upřímným hlasitým smíchem. Maminka se pohoršeně podívala. "Vyhodí tě z vlaku a budeš muset jít pěšky." "Co to bylo?" žvatlal a dál se smál.

Kéž by se Víťa životem prochechtal. .-)

1.září

Je tu zas 1.září a nový školní rok. Co popřát školákům? Ať...

máte stále touhu objevovat

dobrého kamaráda v lavici

skvělé učitelky a učitele

rodinu, která vás má ráda a bude stát při vás

nezažijete nic nepříjemného

chutné svačiny a obědy

a ty nejbarevnější zážitky.

Louka

Bzučící včely, poletující motýli, různorodý hmyz, rozkvetlá louka plná různých druhů kytiček... tak takovou jsem měla představu. Poslední dny trávím všechen svůj volný čas na pozemku. Ale ne, abych se kochala, ale abych vytrhávala plevel dřív než mi vykvete.

Když mě tam tak viděli někteří lidé, měli docela dobré rady. "To jste měla předtím postříkat rondapem." No jo, já vím, ale neudělala jsem. Jenže pak přišel další názor, že bych zničila jen plevel, který už vyrostl a nezničila semena. A kdybych chtěla zničit semena, tak by mi tam potom nevyrostla ani ta tráva.

Další chytrý názor byl, že bude nejlepší to posekat. Tráva-louka se má sekat jen jednou až dvakrát ročně. Po odkvětu květin, aby se stihly vysemenit a příští rok tam zase byly. Dlouho jsem to vysvětlovala, ale to plevelové pole bylo zoufalé.

A tak jsem zahájila boj s plevelem. Já měla pouze ruce, plevel měl semena, kořeny, oddenky, bodliny. Začal se ze mě stávat odborník. Ne že bych každý plevel znala jménem, ale u každého plevele jsem věděla, jak špatně nebo dobře se vytrhává. Nejlépe šla lebeda, ale ta má tolik semínek, že jedna zapomenutá rostlinka se vysemení na pozemku 3 metry daleko. Dobře jde vytrhávat kokoška pastuší tobolka, penízek rolní. Šel i svlačec, pokud najdu kořen, ale má brzy semínka, která padají na půdu, když se ho snažím vytáhnout. Nejhorší plevel je pro mě mochna a různé druhy bodláků a kopřivy. Pak jsou tu rostliny, které si na louce umím představit a nechala jsem je být, jako pampeliška a jitrocel, řebříček. Ale rozrostly se takovým způsobem, že jsem zahájila boj i proti nim.

Někdo mi sice řekl, že už není co bojovat, že plevel vyhrál, ale já to nevzdávám.

Každý podvečer trávím vytrháváním plevele a každý podvečer mě louka překvapuje. Už se začaly objevovat první kvítka a začal se objevovat i hmyz. Už chodím na pozemek nejen kvůli práci, ale i pro radost. A ještě jeden posun jsem udělala. Začala jsem zahrádce říkat louka.

Roste jako z vody

Slavím první pěstitelské úspěchy. Konečně zapršelo a konečně mi vyrostla na zahrádce tráva. Je tedy taková slabounká, větřík by jí odfoukl a víc vody vyplavilo, ale chodím se na ní dívat a povytahuji ji očima. Hurá, hurá, zadařilo se.

Jak zapršelo, všechno začalo růst bleskovou rychlostí. A samozřejmě nejlíp se daří plevelu. Včera jsem vytrhávala lebedu. Tu poznám. Je to jak kdybych ji nasázela na celý pozemek a pěkně hustě vedle sebe. Pak jsem objevila ještě jeden plevel, a pěkně narostlý. Tak jsem zarvala a dole objevila hlízy, které jsem zasadila na začátku jara. Promiň, jiřinko. Honem jsem zahrabala zpátky a doufám, že to přežije.

Jenže jsem měla za chvíli nohy jak jožin z bažin, obalené od hlíny, a protože jsem si nechtěla všechnu hlínu z pozemku odnést na botách, tak jsem vytrhávání plevele nechala na příště.

Zasadila jsem slunečnici, kterou jsme dostali loni v planetáriu v Brně. V zimě jsem ji nenasypala ptákům do krmítka, tak teď putovala do země a ptáčci se můžou těšit na úrodu. Taky jsem nakoupila nějaká semínka, která můžu zasázet ještě v červnu - ředkvičky, salát, kedlubnu.

Neodolala jsem japonské myrtě, i když nesnáší mrazy, levanduli, hortenzii a máme tam ještě vanilku. Tu dostala moje dcera. Pan prodavač byl z dcery nadšený a ptal se, co jí dávám do pití, že je tak natěšená na kytičky. Pane prodavači nic, to je jen zděděná láska k zahradě. :-)

Brrr, zima

Důvody proč zrušit zimu

1. V zimě je zima.

2. Děláme od nevidím do nevidím.

3. Všechna normální zvířata spí nebo odcestovala jinam.

4. Je potřeba mnohem více oblečení.

5. Silničáři jsou vždycky překvapení.

Důvody proč nechat zimu

1. Rozzářené oči dětí - z poprašku sněhu, ze zamrzlé louže, z vánočního stromečku :-)

Jak ztloustnout?

Vždycky jsem měla moc ráda jídlo. Hodně jídel mi chutnalo... A přesto jsem byla štíhlá nebo spíš hubená a kamarádky mi radily "měla bys přibrat". Mě to nešlo a nechápala jsem diety, které občas některá z kamarádek držela. Říkala jsem si, že je to prostě hloupost. Stačí jíst tak, aby si člověk připadal dobře (ne přejeděný), trochu se hýbat a váha je pořád stejná... Dokonce jsem ani nevěřila takovému, "počkej po třicítce, čtyřicítce, padesátce..."

Jenže pak jsem četla jeden článek o pokusu. Lidem v tom pokusu byla nabídnuta polévka a sledovalo se, kdy řeknou dost, už jsem plný. Háček byl v tom, že polévka byla stále dolévána, aniž by o tom pokusná osoba věděla. A snědla jí tedy opravdu hodně, jak se snažila vyprázdnit talíř (což nešlo).

A teď přišlo období, kdy jsem si na vlastní kůži zkusila, že je to tak. Mám ráda jídlo, vše mi chutná, a neumím si říci dost. Nedokážu projít kolem jídla, aniž by mi neříkalo "sněz mě, jsem dobrý, okus mě,..." prostě neodolám a nemám tu svoji dřívější záklopku - já jsem ale už plná, schovám si tě na ráno. Ne, teď si říkám, ráno je daleko.

Takže přibírám. Na takových těch partiích, kde se nevejdu do kalhot a sukní. Na hořejších partiích bohužel ne. Takže jsem si předepsala dietu. Jíst menší porce a pětkrát denně (to bude kruté, nyní jím celý den) :-) Utěšuje mě, že pokud dietu nezvládnu, tak Věstonická Venuše je slavná mnohem déle než panenka Barbie. I když Barbie má svůj dream house a mnohem více fanoušků :-( :-)

Prázdniny

Možná se vám během školního roku zdálo, že jste tááákle malinký...

možná, jste naopak byli hodně vidět a nikde nikdo jiný, kdo by mohl být vyvolaný...

snažili jste se schovat, ale moc to nepomohlo...

možná vám někdy připadalo, že ve všem plavete...

a se vším jste se museli porvat...

dejte si leháro - začaly prázdniny!!!

foceno v ZOO Praha .-)

Zachovalá

"Mami, mám průšvih..." No, nic se nejí tak horké, jak se uvaří, tak jsem se pídila po tom, jaký.

"Paní učitelka mi vynadala," cítila jsem, že je v ní malá dušička, a nechce se jí se s tím svěřovat. Ale podařilo se mi to z ní vytáhnout:

"Prý nemůžu mít napsáno v učebnici na konci roku zachovalá, když tam mám na začátku ohnuté listy."

Ach ju. Takže zase vlastně můj průšvih! Já to tam napsala.

Dostali jsme učebnice, kde byly ohnuté listy, napsané tužkou poznámky, uvolněná vazba a během roku jsme poctivě listy narovnávali, gumovali, lepili, větrali (aby nesmrděly od cigaretového kouře od původního majitele), naopak sušili, když zmokly v dešti cestou ze školy... a ke konci roku se dostali ke slovu zachovalá. Jak také jinak vystihnout stav učebnice, která téměř denně slouží pět let (a více) dětičkám (a jejich rodičům).

Pamatuji si úplně přesně na všechny moje průšvihy ve škole, kdy jsem zapomněla sešit, omylem se nepřezula, neměla něco podepsáno a další... Zato úspěšně zapomínám všechny průšvihy, které má - kvůli mě - moje dcera ve škole. Už mi ty důležité věci tak důležité nepřipadají. Tak se omlouvám.

A snad mi jednou bude prominuto. Jsem také jen "zachovalá" vzhledem k mému věku a každodennímu používání .-)

Výstaviště Louny-pohled dítěte

Anička: "Mami, já bych chtěla oříškovou oplatku?"

Prodavač: "Tu už nemáme, ale u pavilonu A na konci budou snad ještě mít."

Anička: "To jsou krásné rybky."

Maminka: "Nemáme rybník."

Anička: "Tak já vezmu prospekt, uděláme rybník, a příští rok si koupíme rybky."

Anička: "To je krásně chlupatý kaktus. To je proto, aby mu nebyla zima."

Anička: "A potřebuju tyhle masožravky, nemám ráda mouchy."

Anička: "A maminko, koupíme si tenhle domek. Nemusíme v něm ani vařit, budem chodit na záchod a na oběd k babičce."

Anička: "A mami, mami, mami?!!!"

Anička: "A mami, vzala sis vizitku? Já chci hrnek s fotkou tygra, tu malou peněženku, krabičku, polštář, korbáčiky, limonádu, knížku, klobásu, na koně, bramboru na špejli, sušený ananas,... ale tu cukrovou vatu už nechci."

Anička: "A mami, dáš mi prosím penízky? To stojí jen korunu." (a pak půl hodiny vybírá 10 barevných kolíčků)

Anička: "Mami, tady už jsme byli." (stejný typ stánku jako na začátku)

Prodavač: "Tak co si dáte?"

Anička: "Oříškovou oplatku."

Prodavač: "A teplou nebo v krabici?"

Anička: "To je jedno, hlavně, aby jich bylo hodně."