Upřímnost

Co je to vlastně upřímnost? Někteří z nás si myslí, že to znamená, že druhým dokážeme říci úplně všechno. A přímo. Do očí. Jsi tlustý. Pokazil jsi to. Udělal jsi to špatně. Nesluší ti to...

Já si myslím, že ta pravá upřímnost začíná u nás samých. Upřímnost k sobě. Sami sobě si pojmenovat správnými slovy, co se stalo.

Jednoduchý příklad. Zakopneme. Chceme říci. Ty pitomé boty, ten blbý chodník, ten praštěný kámen, kterej blbec ho tam dal... Když budeme upřímný, dáme stranou všechno naštvání, vztek, pláč, a zhodnotíme situaci - zakopl jsem. Nekoukal jsem pod sebe. Nezvedl jsem nohu. Tak fajn, příště si dám pozor.

Nebo jiný příklad. Výčitky rodičům. Proč jste mě nevedli víc k učení. Kde já mohla dnes být. Upřímnost? Nebo jen říkáme - pořád opakuji stejnou chybu a nejsem schopna se z ní poučit. Kdyby byl člověk upřímný, tak si řekne. Měl jsem rodiče, kteří mi dávali volnost. Možná mi věřili, že toho nezneužiji. Možná měli jiné dětství a snažili se mi to vynahradit. Ať to bylo jakkoliv, teď jsem já tím, kdo převzal zodpovědnost za svůj život. Chci to někam dotáhnout? Tak se prostě budu učit. Dnes. Protože nikdy není pozdě.

Obviňovat donekonečna druhé mi přijde jen zveličování své vlastní chyby, kterou si prostě nechceme přiznat.

Upřímnost pro mě znamená jediné - upřímnost k sobě. Lze být upřímný a zároveň ohleduplný k druhým. Stačí si uvědomit, že za své chyby si můžu sama. A že druzí jsou na tom podobně.