Upřímnost

Co je to vlastně upřímnost? Někteří z nás si myslí, že to znamená, že druhým dokážeme říci úplně všechno. A přímo. Do očí. Jsi tlustý. Pokazil jsi to. Udělal jsi to špatně. Nesluší ti to...

Já si myslím, že ta pravá upřímnost začíná u nás samých. Upřímnost k sobě. Sami sobě si pojmenovat správnými slovy, co se stalo.

Jednoduchý příklad. Zakopneme. Chceme říci. Ty pitomé boty, ten blbý chodník, ten praštěný kámen, kterej blbec ho tam dal... Když budeme upřímný, dáme stranou všechno naštvání, vztek, pláč, a zhodnotíme situaci - zakopl jsem. Nekoukal jsem pod sebe. Nezvedl jsem nohu. Tak fajn, příště si dám pozor.

Nebo jiný příklad. Výčitky rodičům. Proč jste mě nevedli víc k učení. Kde já mohla dnes být. Upřímnost? Nebo jen říkáme - pořád opakuji stejnou chybu a nejsem schopna se z ní poučit. Kdyby byl člověk upřímný, tak si řekne. Měl jsem rodiče, kteří mi dávali volnost. Možná mi věřili, že toho nezneužiji. Možná měli jiné dětství a snažili se mi to vynahradit. Ať to bylo jakkoliv, teď jsem já tím, kdo převzal zodpovědnost za svůj život. Chci to někam dotáhnout? Tak se prostě budu učit. Dnes. Protože nikdy není pozdě.

Obviňovat donekonečna druhé mi přijde jen zveličování své vlastní chyby, kterou si prostě nechceme přiznat.

Upřímnost v citech... Já tě tak miluji, já tě nenávidím... Skutečně? Jak moc? Moc, ale v tomto okamžiku! A jak moc to může druhého překvapit, rozhodit, zabolet... Ani netušíme. Protože pocity a zkušenosti jsou nepřenosné.

Já sama jsem člověk, který reaguje impulzivně - dávám výpověď, odcházím, obviňuji druhé. Ale čím jsem starší, tím spíš si uvědomuji, že po tom prvotním šoku ze situace a chuti všechno zničit a od všeho odejít, přijde i to prozření. To já jsem ten hlupák, který stále dělá stejnou chybu.

Také jsem vyčítala rodičům. Kdybyste si se mnou povídali, nemusela jsem dělat v životě takové ptákoviny... Musela. Protože se se mnou povídat nedalo. A protože i kdyby si povídali, tak jim nevěřím a prostě si to zkusím na vlastní kůži.

Vyčítala a obviňovala jsem druhé, protože je to to nejjednodušší. A dělám to někdy i dnes. On se tomu člověk někdy neubrání. Ale už to nenazývám upřímností, když druhému řeknu něco od plic. Už si myslím - někde jsem dělala chybu, že to došlo až do takové fáze, že chci všechno zabalit, utýct anebo druhému pořádně vynadat. Kdybych ji totiž neudělala, ten druhý by si ke mně netroufl tolik nebo bych problém dokázala vyřešit dříve.

Upřímnost pro mě znamená jediné - upřímnost k sobě. Lze být upřímný a zároveň ohleduplný k druhým. Stačí si uvědomit, že za své chyby si můžu sama. A že druzí jsou na tom podobně.