Kdo z nás je normální?

Četla jsem názor, že genialita a psychické choroby mají k sobě blízko. Myslím si to samé. O kolika geniálních umělcích se dá říci, že jsou opravdu normální? A co je to vlastně normální? A je to špatné být nenormální?

Litujeme lidi, kteří jsou nemocní, obdivujeme lidi, kteří dokážou navázat spojení s duchy a anděly, ale bojíme se lidí, kteří mají nějakou psychickou poruchu. Bojíme se, že nám ublíží, že si sobě ublíží, přitom jsou úplně stejně bezbranní jako kdokoliv jiný, mají v sobě zmatek a jejich choroba je podporována naším strachem - místo důvěrou - to zvládneš, pomůžeme ti se z toho dostat.

Tvrdím, že spoustu z nás, kdyby prošlo rukama odborníka, by bylo zařazeno (v některé části svého života) jako duševně nenormální - deprese, nespavost, mánie, nějaká forma nutkavého chování... Myslím, že chodit do práce, o tu práci se bát, vychovávat děti, o ty děti se bát, poslouchat všechny možné věci okolo - od stěžování si druhých, jak něco nefunguje, přes televizní zprávy, nátlak okolních lidí, není zrovna tou správnou půdou pro duševní zdraví.

Na druhé straně podporuje společnost tzv. "sebevědomé" lidi, kteří jsou ochotni se hádat a rvát jen aby dostali to, co k životu potřebují. Takovým pro jistotu ustoupíme, protože víme, že nemáme dostatek sil se jim postavit. A jejich "sebevědomí" dále roste. Ale jsou oni skutečně ti normální?

Chci tím říct, zamysleme se nad tím, co je normální. Je normální nemoc, ale nenormální vzít si dovolenou? Je normální agresivita? A za jakých podmínek? Je normální brát dávky od státu, když jsem schopen pracovat? Je normální být duševně nemocný? Je normální sedět u internetu a psát tento blog nebo je normální pít alkohol s přáteli v hospodě?

Normální je to, co společnost toleruje?

Jsem proto, aby psychicky nemocní lidé měli možnost najít opět sami sebe, ale nejsem si jistá, že pokud se jim to podaří v podmínkách izolace od všedních skutečností, že se jim pak podaří opět zařadit do společnosti. Jestli ta společnost je skutečně ta normální a zdravá...