Mám pravdu!

Já mám pravdu! A tobě rozbiju hubu!

Jasně, že máš pravdu. Jenže jestli si tu svoji pravdu prosazuješ takovýmhle způsobem, tak nikdo skutečně té tvé pravdě neuvěří. Pravda není o strachu. Pravda není o vzbuzování falešného respektu. Pravda je o respektování názoru druhých. Je to jako sklenice s půlkou vody. Někdo ji vidí poloprázdnou, někdo poloplnou. Je to jako věc, na kterou se díváme z různých úhlů. Někdo si všimne barvy, někdo tvaru.

Je to jako ta nejlepší svíčková, ten nejlepší způsob mytí nádobí, ta nejkrásnější žena, ten nejúžasnější film... Tolik různých pohledů na tolik různých věcí.

Jenže někdy si myslíme, že jen ta naše pravda je ta pravda, která musí být důležitá a platná i pro ostatní. A ostatní to prostě musí vidět, a musí uznat, a musí pochopit... Protože ta moje pravda je ta nejdůležitější. Protože já chci být ten nejdůležitější...

Ach jo, tolik věcí by se dokázalo vyřešit v klidu, kdyby lidé spolu mluvili a dokázali uznat, že pravda je jen jedna - ale zároveň ji mohou mít obě strany .-) Protože "pravda" ta nemá zapotřebí násilí. Ta by se klidně dokázala obhájit sama. Jen ti lidé tím neporozuměním si, si v té pravdě dělají strašný binec :-) A někdy ji chtějí mít i tam, kde vlastně vůbec není, protože kdyby uznali, že "ta jejich pravda" má nějaké trhliny (není tak úplná), bojí se, že by zjistili, že vlastně lžou sami sobě .-)

Jak fotky na papíře,

co nikdo neprohlíží,

jak osel v díře

co ho náklad tíží.

Jak jedna tečka,

na obloze přání,

pod stolem dečka,

co sama sebe chrání.