Zrada2

Zrada... Napsala jsem tu o zradě... Že nejde odpustit druhému, pokud on nepřijde sám a neřekne o odpuštění... Je to divné, ale prošla jsem takovým obdobím a mluvila s tolika lidmi, kteří nedokázali odpustit druhému, že jsem dospěla k závěru - odpuštění je nutné. Jen odpuštění a poučení se z chyb je to, co nás posune dál do dalšího života. I když chceme hrabat se v minulosti, vrtat stále do těch starých ran, rozebírat situace a hledat chyby... Tak to ale nejde.

Poučit se, poplakat, vybít bolest do polštáře a jít dál... A když se znova objeví ta stará bolest, to "neodpuštění", znova to zvládnout. Znova si třeba poplakat, nebo se tomu zasmát (pokud to lze). Nebo si jít zaběhat, malovat, zazpívat... Dostat ze sebe to neodpuštění. Je to divné, ale jen tímto můžeme jít dál. A jen tehdy opravdu chybu najdeme - když ji vlastně nehledáme :-)

Příklad: Ženu jednou nechal nějaký muž (klidně si to obraťte na muže nechala žena), a zůstane viset v tom, že ji nechal a bude stále nadávat na všechny chlapy, a bude si říkat, že tamten jí to prostě udělat neměl, a říkat si, že ona je ta oběť, a že je vlastně všechno příšerné a že to nemá žádné řešení... atd.

Jenže řešení je. A je hned několik řešení. Řešení dalšího života. Jak dál? A to je ta správná otázka. A tak musíme občas zabrzdit a rozhlédnout se kolem sebe, abychom se nedostali do slepé uličky, z které cesta už nevede, a kde je jen ta zeď, kterou se snažíme bořit. Ono je totiž neuvěřitelně vysilující bořit zdi. Snažší je podívat se, jestli některá jiná cesta nevede dál.

Lze odpustit i nevěru (a řekla bych, že je to nutné), i když ten druhý nepřijde a nepožádá o odpuštění... Odpustit pro nás znamená, že víme, že se stalo něco, co jsme si nepřáli, ale že tento partner to má takto nastavené, a my si odpustíme, že jsme si ho vybrali. A odpustíme "náhodě", že jsme se potkali, a odpustíme jemu, že prostě se chce chovat tak, jak se chová... Ale my chceme jít jinam (s někým jiným).

Ale jdeme dál. A dál víme, že chceme věrného partnera. A možná najdeme i odpověď (časem, uvnitř sebe) "vždyť já jsem sám nevěřil v ten vztah", nebo "vždyť já jsem si přál takového partnera, protože mě zajímalo, jak to bude"... Prostě a jednoduše, neutápět se ve starých křivdách a jít dál.

A chtěla bych poděkovat příteli. Nevím, jak ten přítel bere naše přátelství. Nevím, jestli by se nezlobil, že to sem píši, ale stejně mu děkuji! Protože mě učí vidět věci jednoduše. A ukazuje mi cestu z těch slepých uliček, do kterých se občas dostanu .-)