Cítila jsem naději. Nevím, jak to bylo možné, ale bylo mi lépe než včera. Možná jsem si to jen vsugerovala. Plavala jsem. Cítila jsem se nadnášená vodou. Bála jsem se potopit, ale pocit nadlehčení vodou mi pomáhal k tomu, že mě nebolelo moje tělo a přitom jsem ho cítila.
"Klárko," byl tam. Nebo tedy u mě. Ale proč jsem jen slyšela jeho hlas? Proč se mi nikdy neukázal? Ani svoji ruku ani tvář. Napadlo mě, že možná nesedí u mé postele, že je to jen hlas, který ke mně mluví. Že mě pozoruje odněkud jinud. Reaguje na moje mrknutí. A někdy se mi i zdálo, že zná moje myšlenky. I když říkal, že to tak není. Ale možná mi lhal. Abych se nebála. Ale čeho bych se měla bát?
"Klárko, jde ti to skvěle. Dívám se na tvoje výsledky. Jsi trpělivá a to je správně. Nepřemýšlej nad tím, co bylo. Ani nad tím, co bude. Jsi právě teď. Nesmíš se ale přepínat. Budeme pokračovat zítra. Buď trpělivá. Tak jako dosud."
Jeho ruka na mém hrudníku (věřila jsem, že je to jeho ruka) a pak teplo, spánek. Jak kdybych byla nadnášena i ve spánku. Jak kdybych neležela na posteli, ale na nějaké madraci, koberci, který se nadnáší, a který neovládám. A nese mě do krásných snů.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)