Vždycky jsem měla moc ráda jídlo. Hodně jídel mi chutnalo... A přesto jsem byla štíhlá nebo spíš hubená a kamarádky mi radily "měla bys přibrat". Mě to nešlo a nechápala jsem diety, které občas některá z kamarádek držela. Říkala jsem si, že je to prostě hloupost. Stačí jíst tak, aby si člověk připadal dobře (ne přejeděný), trochu se hýbat a váha je pořád stejná... Dokonce jsem ani nevěřila takovému, "počkej po třicítce, čtyřicítce, padesátce..."
Jenže pak jsem četla jeden článek o pokusu. Lidem v tom pokusu byla nabídnuta polévka a sledovalo se, kdy řeknou dost, už jsem plný. Háček byl v tom, že polévka byla stále dolévána, aniž by o tom pokusná osoba věděla. A snědla jí tedy opravdu hodně, jak se snažila vyprázdnit talíř (což nešlo).
A teď přišlo období, kdy jsem si na vlastní kůži zkusila, že je to tak. Mám ráda jídlo, vše mi chutná, a neumím si říci dost. Nedokážu projít kolem jídla, aniž by mi neříkalo "sněz mě, jsem dobrý, okus mě,..." prostě neodolám a nemám tu svoji dřívější záklopku - já jsem ale už plná, schovám si tě na ráno. Ne, teď si říkám, ráno je daleko.
Takže přibírám. Na takových těch partiích, kde se nevejdu do kalhot a sukní. Na hořejších partiích bohužel ne. Takže jsem si předepsala dietu. Jíst menší porce a pětkrát denně (to bude kruté, nyní jím celý den) :-) Utěšuje mě, že pokud dietu nezvládnu, tak Věstonická Venuše je slavná mnohem déle než panenka Barbie. I když Barbie má svůj dream house a mnohem více fanoušků :-( :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)