14.Den

Vzbudila jsem se. Co je to za nesmysly? Proč mám tak živé sny? Proč si je tak jasně pamatuji? Raději bych je zapomínala. Začíná se mi motat, co je den a co je noc. Potřebovala bych tmu v noci. V noci se má spát. V noci se spí. Vše je vypnuto. Stroje také. To je skutečnost. V noci se vypínají stroje. Proč si to musím říkat dokola? Zdá se mi, jak kdybych neovládala sama sebe. Jak kdyby mi někdo cizí říkal, co mám dělat. Na co mám myslet. Chci zpět můj normální život. Byla jsem normální holkou. Nadávala na školu. Měla kamarády. Kde jsou všichni. Proč se mi stále nevybavují detaily? A proč mluvím o strojích? Asi mi z toho všeho hrabe. Z té samoty, v které jsem. Proč jsem tu sama? A proč jsem sama nebyla? Ničemu nerozumím. Vůbec ničemu. Zkouším se zamyslet. Jestli neuslyším nějaký hlas v hlavě. Ale nic tam není... Chtěla bych alespoň obrazovku. Slyšet zpívat ptáky. Slyšet šum stromů... Proč jsem to měla první dny po probuzení? Proč to nemám teď? Proč mě tu nechávají samotnou? Moje tělo. Musím se snažit, abych odtud odešla. Někam mezi lidi. Někam pryč z této místnosti s bílými stěnami. Moje tělo. V duchu si představuji, jak se zvedám. Nejde to. Sedám. Nejde. Nemůžu vůbec nic. Ani pohnout rukou. A pohnout prstem? Jedním prstem...

"Nemůžu už být s tebou. Zakázali mi to," četl Pavel na skypu. Ale proč jí to píše na skype? Ví, že je Klárka v nemocnici? Vždyť jsem mu to psal. Tak mu zakázali chodit do nemocnice?

Máma žádného Christiana neznala. Jenže to nemusí být vůbec jméno, ale přezdívka. Což s největší pravděpodobností bude.

Anebo je to šílenec, kterému zakázali se stýkat s Klárkou. A píše odněkud z psychiatrie. Mají v léčebně přístup k internetu? Je to celé divné.

"Jsem Pavel, Klárka je v nemocnici, jak jsem psal. Co od ní chceš?" napsal.

Žádná odpověď. Třeba zítra. Zaklapl počítač a šel vyřídit vzkaz. Ani sám nevěděl proč.

Nemůžu už s tebou být, zakázali mi to. Myšlenka. Ano, jinak by s ní Christian přece byl. Jinak by jí nenechal samotnou. Už když byl tak roztržitý, možná to věděl, že nebude moci už přijít. Možná jen nevěděl, kdy. Doufal, že to nebude tak brzy. Proč mu to zakázali? Copak něco provedl? Nebo já? Nejdřív to vypadalo, že mi bude stále na blízku, že se mnou bude, dokud neodejdu z téhle nemocnice pryč, a pak se ztratí. Něco se stalo. Stroje mu to zakázali. Ne, copak žiji ve světě, kde vládnou stroje? A co když ano? Co když ty sny něco znamenají. A co když jsem tady v bezpečí ale jinde... A co když nejsem v bezpečí ani tady. Ne, bolest, strach... Jsem v bezpečí, určitě jsem v bezpečí. Myslím na koníka. Na koníka, který je pod zámkem a je také v bezpečí. Nikdo neví, kde je klíč. A já ten klíč najdu.

14.-15.Noc

Musíš stroje zmást. Jen ty to dokážeš. Jsi člověk s fantasií. Stroje neznají fantazii. Znají přesné rozvrhy. Přesné údaje. Přesné algoritmy, na základě kterých vybírají z více možností. Ale umí tě najít. Vymýšlej příběhy, vymýšlej hry, věř citům, jen tak nám pomůžeš. Jen tak se zachráníme. Jen tak budeš v pořádku. Pozor na myšlenky, pozor na stroje, jsou blízko.

http://slunecnyden.blog.cz/1607/15-den