Uzlíky

Nebolí mě tvé slzy, tvé řeči, tvůj dech.

Necítím k tobě lítost, vinu, obdiv.

Jsi ztraceným moudrem a troškou pohanění.

Pár vět, činů, které mi zůstaly v paměti,

"To Tys mi ublížila!" nikdy jsi neřekl.

A přece. Měl jsi. Místo, jsi fajn holka, najdeš muže...

Láska je silná a věčná...

Opravdová láska, která nebere a nechce.

Kolik je však takových lásek,

a kolik lidí je schopno takto cítit?

Milovala jsem Tě.

Asi sobecky.

Chtěla jsem Tě mít a chtěla být s Tebou.

Pak jsem Tě hledala.

Mnoho měsíců.

V myšlenkách.

Chtěla Tě pochopit.

Nenašla jsem Tě.

Nepoznala.

Přesto jsem Tě chtěla mít

a chtěla jsem být stále s Tebou.

Pro mě jsi byl ten pravý!

Jak málo stačí pro dívčí sny.

A kolik je toho nutného pro život!

A kolik vlastně?

Hodili jsme se k sobě, nehodili?

Láska. Čím kratší dobu trvá,

tím snadněji skončí.

Když se však podaří navázat,

je mnohem silnější a hlubší.

A uzlíky nezůstávají v lásce.

Ty jsou v nás.

Nerozvázané bolístky,

které nám ten druhý způsobil

a které nebyly vysvětleny a zapomenuty.

Víš, není dobré si v sobě udělat příliš mnoho uzlů.

Škoda, že jsem nevěděla to, co vím teď.

Neměl jsi to se mnou lehké.

A i teď dělám chyby...

Štěstí nejen v lásce

Já