Chvilkové známosti

Znáte to také? S někým chvíli jste, perfektně si rozumíte, a pak to vyšumí do ztracena. Nemyslím tím teď vztahy na jednu noc, ale něco úplně jiného.

Jednou jsem jela na výlet. Sama se spoustou zamilovaných mladých párů, většinou studentů, do města lásky Benátek. Ani chvíli jsem si nepřipadala otráveně, naopak. Byla jsem nadšená. Splnil se mi můj sen. Moc jsem chtěla Benátky vidět a tak mě neodradilo nic od mého úmyslu pořádně si to užít. Jen jediná věc mě mohla mrzet, že nebudu mít klasickou fotku mě v Benátkách jako důkaz, že jsem tam skutečně byla. Tak jsem alespoň fotila ostošest památky. A možná kvůli tomu se na mě obrátila jedna holka, jestli bych ji také necvakla. Jo, jasně, a na oplátku ona vyfotila mě. (Dělat obě selfíčka, tak se ani neseznámíme). A pak jsme si začali povídat, také byla v Benátkách sama, také byla z Benátek nadšená, a když jsme si večer dávali kafe se zákuskem, byli jsme rozhodnuté, že se určitě, ale určitě musíme ještě někdy vidět. Vyměnili jsme si telefony a e-malové adresy, a... a tím to skončilo. Možná jsme si napsali jeden nebo dva e-maily, ale zůstalo jen u vzpomínek na nádherně prožitý den v Benátkách.

Nebo jiný případ. Jste v nemocnici, v léčebně, v lázních - na nějakých nepříjemných nebo příjemných procedurách. Je vám smutno, ale máte štěstí, že na vedlejší posteli, ve vedlejším pokoji, nebo na procházce potkáte někoho stejně smýšlejícího, nebo někoho, komu se můžete svěřit se vším tím trápením. A tak si povídáte, pořád máte nová a nová témata, a samozřejmě se těšíte na to, jak pojedete domů, a samozřejmě si dáte kontakty a pak... Jste doma, možná si zavoláte, ale jsou to čím dál kratší telefonní hovory. Do nemoci se nechcete pořád vracet, a už si nemáte co říct, a prostě to tak nějak vyšumí.

Jak často se nám stane, že někoho náhodně potkáme ve vlaku, v autobuse, s někým se dáme do řeči v metru, nebo ho potkáme na nějakém srazu, párty. Lístek s adresou putuje někam do kapsy, kde ho najdete před nebo po vyprání. Uložené číslo v mobilu za chvíli nevíte, komu patřilo - jo ten Kája, aha, a odkud ho vlastně znám.

Stalo se vám to také? Nemám teď na mysli ty známosti, od kterých si berete číslo s tím, ať mám teda pokoj, když mi ho tak vnucuje. Ale známosti, kdy je vám druhý sympatický, máte pocit, že by setkání mohlo pokračovat, ale už se s dotyčným nevidíte. Maximálně si ho dáte do přátel na facebook, ale probíhá mezi vámi minimum vzkazů a žádné další setkání.

Na závěr bych chtěla tímto pozdravit všechny lidičky, které jsem potkala, kteří doufali, že to telefonní číslo neztratím a určitě se ozvu. I ty, kteří se neozvali mě, protože jim to třeba přišlo trapný, nevhodný, nebo já sama nezábavná. Vím, že některá setkání tak končí. Možná proto, že bychom pak měli až příliš mnoho přátel :-) Ale někdy to člověku přijde líto.