Slunečný den30

Rozběhl se k ní. Syndy stála kousek od něho. Udýchaně vykřikl: "Syndy!!" a srdce se mu zastavilo. Otočila se přímo na něj. Hleděla na něj černýma očima. V jejích očích byla jen tma, a velký smutek. Takový, jaký ještě neviděl.

"Syndy," zašeptal a šel k ní blíž. Nevnímala ho, ale natáhla před sebe ruce, jako by se chtěla bránit a couvla o krok dozadu. William viděl, že stojí úplně na okraji a další krok by ji zabil. Chtěl ji obejmout, přitisknout k sobě. Chtěl ji zachránit. "Syndy," šeptal, "Syndy, drahoušku." Uvědomoval si její strach. "Syndy, promiň za všechno, co jsem ti řek."

Stála až na okraji a William neustále musel myslet na to, co by dělal, kdyby udělala ten osudný krok. Dal by za ni život. Sám by skočil, kdyby si to přála a kdyby ona žila. "Syndy, prosím, mám o tebe strach. Prosím." Hleděla na něj dál nechápavě. Možná, že ani nevěděla, kdo je.

Pak promluvila. Sotva slyšitelně.

"Jsem tím vším vinna. Je to moje chyba." Nevěděl, jak ji toho zbavit. A tak zakřičel: "Syndy, poslouchej mě. Syndy, není to tvoje vina." Nepřestával křičet: "Syndy, miluji tě."

A najednou se v Syndy něco zlomilo. On byl ten, komu mohla věřit. Komu chtěla věřit. Komu věřila a vždy věřit bude. "Syndy, to co jsem zažil s tebou, bylo to nejkrásnější v mém životě." William ucítil v sobě obrovskou něhu. Chtěl ji chránit. A musel jí to říct. "Syndy,… Syndy, miluji tě."

A Syndy popošla k němu: "také tě miluji, Williame," Pohladil ji po tváři, a Syndy se hlasitě rozplakala. Tím pláčem jako by ze sebe smývala všechnu minulost, všechnu bolest. Ta žena, která tolik skrývala před okolními své skutečné city. Rozplakala se opět u muže, kterého tolik milovala. Nemusela nic říkat. Už nemusela nic vysvětlovat. Jak kdyby vše vysvětleno už bylo.

"Syndy," hladil ji, teď byla už v bezpečí. V jeho náručí.