Potřebuji pomoc

Nejsem škrt, co se týká přispívání na dobrou věc. Baví mě přispívat tam, kde pomoc posune obdarované dál a ukáže jim cestu, jak lépe žít. Nevadí mi přispět na nákup kozy, slepice nebo tkalcovského stavu do rozvojových zemích. Pomoc lidem, kterým zlepší jejich život. Nebo přispět dítěti na vzdělání, které usnadní jeho budoucnost. V tomto duchu občas přispěji na Děti ulice. Koupím si ručně smontovanou propisku nebo ozdobenou voskovou svíčku.

Jenže když nad tím tak přemýšlím, tak i přispění na nákup invalidního vozíku, na vycvičení vodícího psa nebo finanční pomoc při léčbě onkologicky nemocných zlepší těmto obdarovaným jejich život. A co teprve Zdravotní klaun, který rozesmává děti v nemocnicích i babičky a dědečky v domovech důchodců. Také to potřebují. A copak jde odmítnout podvyživené a nemocné děti v rozvojových a často válkou zbídačených zemích?

Přispěla jsem už na různé věci. Na návrat koně převalského do přírody a když jsem pak byla na besedě s tímto tématem byla jsem ráda, že jsem přispěla na dobrou věc. Přispěla jsem na lokomotivu. A v útulku na psy a kočky. Přispěla jsem s Bílou pastelkou, s Dobrým andělem i s Kuřetem.

Jenže když vám v jeden den přijdou do schránky tři dopisy, na ulici vás zastaví další člověk se stejnou prosbou, pak si začnete říkat, jestli je v našem světě vše v pořádku. Jak je možné, že je tolik lidí, kteří potřebují pomoc. Jak je možné, že jim nedokáže pomoci stát a zaplatit potřebným z daní. Jak je možné, že i když je tolik lidí, kteří přispívají, stále je to málo. Tolik organizací je závislých na pomoci od druhých lidí a tolik věcí by se neuskutečnilo, kdyby právě druzí nepřispěli. I když si třeba někdy - stejně jako já - říkají, že těch natažených rukou mají už plné zuby.

A také se ptám, jestli bych já osobně šla někdy někoho prosit o finanční pomoc. A protože si říkám, že může nastat taková situace, tak i přispěju. Jednou já tobě, jednou ty mě. I když doufám, že si jen vylepšuji karmu a finanční pomoc druhých potřebovat nebudu.