Stopy zvířat

Za tento článek může beallara se svou výzvou. I když jsem se snažila, nevymyslela jsem žádnou básničku ani báchorku, zato jsem si celý týden všímala zvířat. A to, co jsem zjistila pozorným zkoumáním vám předkládám.

Jak jinak začít, než jízdou vlakem. Člověk nenuceně kouká z okna a za sklem se odvíjí krajina, domy, lesy, louky, pole... a spoustu těch obrázků doprovází zvířata. Děti by byly nadšené. Nejdříve se objeví bílé kozy s malými kůzlátky, pak huňaté ovečky s jehňátky, a nakonec dva koníci. A za vesnicí zajíci, bažanti, srnky a tento týden z houštiny u trati vylezla i liška. To že na nádraží vítají vtíraví holubi ani nezmiňuji.

Jsem zahrádkář. Sice začínající, zato se těším z každého překvapení, které mi zahrada přichystá. A ne vždy jsou to jen kytičky. Tento týden se mi ukázali dva slepýši - asi máma s dítětem (řekla by dcera) a přiběhla zrzavá veverka obhlídnout, jestli nemám na zahradě nějaké oříšky. Nemám.

Jako každý zahrádkář, bojuji i já s plevelem. I když někdy tím plevelem jsou třeba zářivě žlutá sluníčka - pampelišky. Jednu z pampelišek si oblíbila včelka. Nic divného, kdyby to nebyla zrovna pampeliška, kterou jsem se chystala vyrýpnout. Dobrá, naber si pyl, já počkám, říkala jsem si. Jenže včelka si lebedila v pampelišce a nehodlala ulétnout. Tak dlouho, až jsem to vzdala. Téhle pampelišce prodloužila včelka život.

Když jsem sázela gladioly, tak se z hlíny začala soukat žížala. Být rybář, tak na tuhle žížalu chytím velrybu. A po rybářsku, byl to macek, měřila snad metr. Pořád se soukala ven a nebrala konce. Až jsem ji podezírala, jestli není náhodou kanadskou žížalou, jak víte, v Kanadě mají větší zimu, borůvky i žížaly...

Pak jsem šla se psem na procházku. Smutně kňučeli dva psi sousedů. Pročpak asi? Že by jim chyběla taky procházka? Vyndala jsem pamlsky, které jsem měla připravené pro našeho psa a ty dva jsem řádně podělila (našemu jsem samozřejmě také něco nechala).

Na rybníce je také živo. Spousta kačen, lysek i labutí. Viděla jsem přistávat jednu labuť, a že to bylo dlouhé přistání, kdy nohama za letu čeřila vodu. Pak jsem uviděla druhou labuť u hráze. První labuť načechrala peří, křídla od sebe a chystala se na druhou labuť. Druhá labuť nečekala a vyšla na hráz do sucha. Buď to bylo namlouvání labutí a jejich "dá mi nedá mi", nebo sok, kterého chtěla druhá labuť vypudit z rybníka. Jindy na rybníku člověk napočítá téměř dvacet labutí, které si nevadí a žijí spolu. Teď jedna labuť nebyla vítaná. Jak se to vyvíjelo nevím, bála jsem se kousnutí, první labuť byla dost nabroušená a pes byl bez vodítka. Šli jsme dál, ale když jsme se vraceli, byla na rybníce už jen jedna labuť. Ale snad se najde druhá do páru a podaří se mi stejná fotografie jako loni v létě.

Když tu píši o zvířatech, nesmím zapomenout na ptáky, kteří mi zpříjemňují den svým zpěvem. A přitom ani nevědí, že mě potěší, když nejspíše chtějí zaujmout své partnerky. Je jaro.