Jedna láska...

Není to tak dlouho, co jsme stáli na náměstí,

slova se zadrhávala a nešla vyslovit.

Přáli jsme si navzájem hodně štěstí,

jako by to mohlo ledy v nás prolomit.

Možná bylo příliš horkosti a ohně,

spáleni žárem nekončících nocí,

kolikrát vzrušený vstupoval jsi do mě

oba pohybujíce se v bocích.

Dva cizinci stojící na náměstí v davu,

své tělo znali jsme to všech tajných míst,

kolikrát ztratila jsem kvůli tobě hlavu,

kolikrát chtěla v tobě tenkrát číst.

Nikdy jsi nedal mi ani jednu stránku,

zato jsi měl spoustu slovních obratů,

čechral jsi myšlenky v mírném vánku,

teď už jsou marná všechna slova tu.

Naše těla žily z těch krásných chvil,

hltaly jsme tyhle chvíle zaslíbení.

prohřešek z našich tužeb zbyl,

pravdivost v lásce už v nás není.

Není to tak dávno, naše rozloučení,

trhané kvítí časem vždy uvadá,

už nepláču, není proč, vše se mění,

tak proč dnes tak teskná nálada?