David Michie-Dalajlamova kočka

Co mě zaujalo nejdříve - kromě obálky s modrým kočičím okem - byl životopis autora. Narodil se v Zimbabwe, studoval v JAR, žil v Londýně a bydlí v Austrálii. S Tibetem tedy nemá nic společného, ale možná mu nějaká jeho kočičí přítelkyně mňoukala příběhy do ouška.

Napsal už několik těchto knih s kočkou a já si vybrala Dalajlamova kočka a umění příst. Protože to je pro mě zajímavé, proč kočky předou a jak být šťastný. To jsou otázky, které se prolínají celou knihou. Na pozadí příběhů (ne)obyčejných lidí pohybujících se v blízkosti kočky. (Nepíši dalajlámy, protože ten v první kapitole odcestoval a v poslední se vrací.)

Hlavní hrdinka ale i vypravěčka je kočka. Líbilo se mi, že kočka se chovala jako kočka a ne třeba jako pes :-) To znamená spíše uváženost, zvědavost, moudrost, nadhled, kočičí sebevědomí... Aniž by to nějak plánovala nebo chtěla, může za to, že příběh se odvíjí od napínavého začátku k šťastnému konci. A lidé, kteří jsou v knížce popsáni si štěstí určitě zaslouží. Je to například Serena, která vede kavárnu, nebo počítačový expert Sam, nebo mnich Lobsang.

Není to knížka plná rad. Spíš se číča připlete k nějaké odborné diskusi v Himalájské literární kavárně nebo třeba na hodině Školy jógy psa s hlavou dolů. Kočka se setkává ale například i s jogínem a knížka se dotýká i smrti, jako součásti života.

Podle mě knížka zaujme toho, kdo hledá nějaký návod na štěstí, je milovníkem koček nebo se prostě chce odreagovat u milého nenáročného příběhu.