Rakovina

Hledala jsem na internetu, abych věděla, jak se chovat k člověku s rakovinou. Abych našla nějaké rady, jak nemocnému člověku ulevit. Hledala jsem i zázračná uzdravení, organizace, které pomáhají lidem s touto nemocí. Zdálo se mi, že je těch informací málo, na to, kolik lidí touto nemocí onemocní.

A sestavila jsem si svoje způsoby, jak se chovat k člověku s touto nemocí. Jako přítel.

1) Ať je jakákoliv diagnóza, nemocný je pořád na světě. Takže i když přítel neví, jak se chovat a co říct, je důležité, aby s nemocným byl v kontaktu. Aby se mu ozval. Nemocný zažívá strašně moc různých stavů, různých emocí, někdy nechce druhé obtěžovat, někdy se straní světa. Přítel se nemá vnucovat, ale snažit se dotyčnému ukázat, že tady pro něj je. Četla jsem, že přítel se nemá ptát, jak se nemocný cítí. Já nevěděla jinou otázku. A myslím, že nemocný byl rád, že se může vypovídat.

2) Nabízet pomoc, ale chápat, že druhý pomoc odmítá. Zkoušela jsem nabídnout finanční pomoc prostřednictvím dobrého anděla, zkoušela jsem najít psychologa, zkoušela jsem nabídnout organizaci mamma help, zkoušela jsem háčkovat čepičky... zkoušela jsem toho hodně. A nezlobím se, když nemocný se na tuto pomoc necítil. Je to jeho rozhodnutí. Myslím, že nemocný sám má tolik svých starostí, že zjišťovat některé věci je pro něj strašně náročné. Předkládala jsem tedy návrhy... někdy se některý uchytí a pomůže. Třeba ten uvařit...

3) Vyhnout se větám "to nic není, to v pohodě zvládneš"... Vím, jak je tento boj s nemocí těžký. Někdo má štěstí, že se i při chemoterapii cítí (i díky lékům) dobře, a vypadají mu "jen" vlasy. Ale někdo jiný omdlívá, přidají se další zdravotní komplikace... Někdo může pokračovat v tom, co dělal předtím, jen si odskočí na léčbu, ale někdo jiný to snáší hodně špatně a ztrácí se před očima. Přítel by měl tedy doufat a věřit v to lepší, ale být připravený i nato, že nemocný nebude moci dělat věci, na které byl zvyklý. Přítel, který si tohle uvědomí, může být nemocnému oporou.

4) Přemluvit nemocného k jídlu a pití. Ve všem jsem pro respektování rozhodnutí nemocného, ale v tomhle jediném jsem pro trochu nucení. Ještě před léčbou by se přítel měl snažit nemocného přemluvit třeba k tomu, aby nemocný přibral (i když nemocní s rakovinou spíš naopak hubnou), aby měl sílu s nemocí bojovat. Nemocní můžou mít problém se zvracením, problém se zácpou, bolesti, a tak se může stát, že jíst a pít odmítají. Existují nutriční drinky. A přítel by se mohl starat o zjištění diety. A podporovat nemocného, aby něco snědl.

5) Nebrat naději, i když ji doktoři vzali. Našla jsem články, kde se nemocní uzdravili, když se smířili se smrtí, uspořádali si věci v životě,... Viděla jsem uzdravení, kdy to vypadalo špatně. Ale viděla jsem i opak. Když je už všechno v háji, a nejde už říkat, zlepší se to, uzdravíš se, pak raději o tom nemluvit a prostě druhého držet za ruku.

6) Udělalo se všechno. Nemocný se sám ptá, jestli něco neměl udělat jinak. Myslím, že tyhle trýznivé myšlenky není potřeba prohlubovat. A říkat, že doktoři něco zanedbali, nebo ta nemocnice je špatná,... Myslím, že je přirozené, že při rakovině se hledá alternativní léčba. Člověk zkouší bylinky, léčitele,... Někdy se i nemocný rozhodne, že neprojde klasickou léčbou... Myslím, že nikdy nevyčítat, že to měl nemocný udělat jinak a kdyby to jinak udělal, dopadlo by to dobře. V téhle nemoci člověk nikdy neví, jak je to správně.

7) Respektovat rozhodnutí, ať je jakékoliv. I když se nemocný rozhodne už nepokračovat v léčbě. Nebo se naopak rozhodne prodloužit o chvíli život chemoterapií, která ho ale strašně ubíjí - je to jeho rozhodnutí. A je to těžké rozhodnutí. Proto si myslím, že je dobré ho v rozhodnutí podpořit.

8) Chápat, že i když se nemocný dostane z této nemoci, strach, z této nemoci přetrvává. Tato nemoc se hodně často vrací, a proto je přirozené, že se člověk bojí. Více se kontroluje. Má strach, jakmile se objeví něco trochu jiného s tělem. Někdy tohle větší sledování se pomůže k rychlejšímu podchycení nemoci. Proto určitě neříkat, "jsi hloupý, vždyť to nic není." Ale stát při něm a raději i navštívit lékaře zbytečně než něco podcenit.

9) Přítel by měl být nemocnému oporou. Ale je to někdy hodně těžké. Je dobré tedy spojit se s ostatními, třeba s ostatními přáteli nemocného. Rodina nemocného je ve strašném stresu a sama potřebuje pomoci... Ale i přítel potřebuje probrat s někým, jak to vypadá, co zjistil, svoje pocity, nebo rozložit pomoc. Je dobré spojit se a nebýt na všechno sám.

10) Dovolit si plakat a nadávat. Dovolit si říkat modlitby, i když člověk není věřící. Dovolit si odpočívat. A dovolit si věřit v zázraky.