Hrnek

Měla jsem hrnek s jedním ouškem,

kafáč na čaj a na kafe,

život upíjela plným douškem,

opitá zázrakem.

Byl to ten velký hrnek,

nyní se už snad nevyrábí,

plný drobných kávových zrnek,

a voňavé horké kávy.

Povzbudil a dodal síly,

po duši pohladil,

jak byl ten šálek v zimě milý,

vše kolem sluncem pozlatil.

Do ouška jsem šeptala mu,

svá tajná přání,

a plnila ho stále znovu,

přátelům na počkání.

Jak sladký byl ten čaj,

když nepila jsem sama,

člověk vždy mnohem více má,

když kousek sebe dává.

Pak hrnek rozbil se mi

a sbírala jsem střepy,

plačíc na studené zemi,

snad mi ho někdo slepí.

Dávno však přešel čas,

a střepy ztratily se,

snad tuší někdo z vás,

že nalévám čaj dál - z konvice.

Proto až půjdete kolem,

a ruce vám mrznout budou,

stavte se na čaj s medem,

zalitý horkou vodou.