Slunečný den1

Syndy stála na skále nad mořem. Štíhlé tělo v těsných ošoupaných riflích a sepraném tričku. Vítr si pohrával s jejími havraními vlasy a občas odkryl šedivý vlas. Zapadající rudé slunce se odráželo v jejich očích, které bloudily po nekonečné hladině oceánu. Uši vnímaly šum pěnící vody, narážející do skal pod ní. Nechávala se hýčkat slabým větrem, vychutnávala okamžiky klidu. Milovala západy slunce. Den končil. Další den byl za ní... A ona... přežila. Zvládla to.

Nevěděla, co bude. Nehleděla do budoucnosti. Nevěděla, kde zítra sežene peníze. Kde se nají, ani kde bude. Ale věděla, že nyní je zde. Loučila se s prožitým dnem. Její mysl byla nyní klidná, celé tělo uvolněné, duše vyrovnaná.

Přesto se mořem nebo myslí přehnala neklidná vlnka. Nebo byl na vině vítr, který jí do tmavých očí nahnal písek a ona jeho zrnka chtěla vyplavit slzami. Možná jen temné moře skrývalo víc než si chtěla připustit.

Nebo snad... tam za obzorem... Ano, tam za obzorem byly země plné zeleně, stromů, květů… Plné radosti, štěstí a lásky… Země, kde byl člověk šťasten. Kde žil uprostřed svěžích luk, modrých ok jezer. Kde žil uprostřed milujících blízkých.

Otočila se na pustinu za sebou. Písek, pár stromů, křoví, pustina. Jak blízko k ní nyní mívá. Pustina, prázdnota. Stejně jako v jejím srdci. Sny jsou luxusem. A každá vzpomínka zabolí.

Bezstarostnost a smutek. Jak tenká je hranice mezi nimi. Tak, jak tenká hranice je mezi minulostí, přítomností a sny.