"Když člověk neví, jak dál, měl by se zeptat kamarádů," napadlo najednou růžovou vílu.
Ostatní víly na ni nechápavě koukaly.
Víla se sehnula k jedné škvíře: "Žížaličko, žížaličko, polez rychle na sluníčko, pošimrá tě, zahřeje tě, dnes je krásně jako v létě."
Ale z díry ani ň. Nic se v ní nehnulo. "Tak nevím, zdálo se mi, jako by tam byla žížala."
"Byla? Je tam žížala," ušklíbl se vílák bouřky. "Ale tu z domku nedostaneš. V noci určitě musela vylézt ven, protože déšť jí zaplavil domeček, tak teď vyspává."
"Tak vyspává, a zrovna byla venku a mohla by vědět, co se tu dělo, však já jí dám," říká si dešťová víla. Však já jí ukážu!
"Pošlu kapičku na tvoji hlavičku, jestli nevylezeš ihned ven," zlobila se dešťová víla, ale z díry se neozvalo nic. Ani ocásek nevykoukl ven.
Má dešťová víla použít prášek na trochu deště? Nebo mají kamarádi hledat někoho jiného, kdo jim poradí?
V knížce se rozhodneš, zda déšť na žížalu nebo hledání rady jinde.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)