4.Den

Nehýbala jsem se. Byla jsem vzhůru a čekala, jestli uslyším známý hlas. Jak kdybych zkoušela - zareaguje dřív než otevřu oči? Pozná, že jsem vzhůru? A bude tu? "Nádech, výdech, zapomněla jsi? Zadržela jsi dech," úsměv v hlase. Nebyl ani tak tichý a pomalý jako dřív. "Vyspala ses? Jen mrkni na ano. Když budeš chtít říct ne, nech oči zavřené déle. Rozumíš?" Mrkla jsem a nechala oči otevřené. "Dobře. Tak teď si můžeme i povídat. Líbí se ti zelené listy nad tebou?" Mrkla jsem. "Máš ráda přírodu?" Mrk. "A co takhle jiný program?" Mrk. Nejlepší by byly Přátelé. "Tak zkusíme změnit. Když se ti to bude líbit, tak mrkni." Měnil se nade mnou obraz. Tekoucí potok, moře, barevní ptáci, obloha,... pomalu jsem si začala říkat, že ty listy byly nejlepší. Neměla jsem sílu dívat se na něco hodně barevného nebo hodně pohyblivého. Kupodivu mě zaujalo pole obilí. Trochu se vlnilo jako ve větru. Mrk. A měla jsem ho tam na stálo. Na mrknutí oka ovládat televizi. To by šlo. "Tak, a teď se budeme věnovat tobě. Nemusíš se bát, jen poslouchat." Pomlka. Tak jsem mrkla. "Budeš se muset učit. Nádech a výdech už znáš. A tak to bude i s dalšími věcmi. Znáš je, jen si je připomeneš. Čím rychleji, tím dříve budeš moci odtud odejít." Rodiče, rodiče, rodiče... "Jmenuješ se Klára, je to tak?" Mrk. Nemohla jsem ani brečet. "Můžeme se učit, pokud budeš v klidu. Nádech, výdech." Cítila jsem bolest, uvnitř sebe. "Nádech, výdech," jeho hlas se zpomalil. "Všechno se dozvíš. Na vše si vzpomeneš. Všechno již víš. Jen tomu dej čas." Teplo na hrudi. Nevím, jestli to byla hypnoza nebo co, ale uklidňovalo mě to. "Budeme pokračovat zítra. Nyní se jen dívej. Na obrázek, který sis vybrala. Cvičíš si oči. To je také důležité. Každý den jsi lepší. Vydržíš být déle vzhůru...." Usnula jsem. Zdálo se mi, že jsem v tom poli schoulená do klubíčka.

http://slunecnyden.blog.cz/1506/5-den