Právě jsem si přečetla blog o sebevražednici. Zjistila, že nenajdu způsob, jak se přihlásit do autorského klubu. A padla na mě únava z práce, kde se mi nedařilo řešit problémy. Jela jsem v hromadném dopravním prostředku s dalšími lidmi unavenými z horka, kteří se navzájem neznali a zamyšleně mysleli na své problémy.
Malá bezvýznamná kapka v tom obrovském oceánu. Tichá, mlčenlivá kapka, kterou celý ten oceán pohltil. Nic víc a nic míň. Kap. Tsss a je po ní.
Opravdu? Práce. Problém jedné kapky. Jedna kapka osloví druhou kapku. "Prosím tě, mohl bys mi pomoct..." A další rozhovor, telefon, e-mail... A věci se pomalu dají do pohybu. Aha, a takto, a tuhle informaci a ještě toto potřebuji a prosím... a ani nemusím vědět jak, ani nemusím vědět, kdo všechno pomohl jedné věci... A radost. Ne jeden, ale všichni kolem, každý svými schopnostmi a znalostmi, přispívá k něčemu. Prosím tě, mohl bys mi pomoct?
A zamyšlení v hromadném prostředku. A jeden nepatrný úsměv. Pohled do očí. Připomenutí. Jen jemné. Jako kruhy na vodě po dopadu jediné kapky. Postupně mizí, ale rozvlní další a další a další...
A tiché vypaření. Tiché? Ten, kdo klikl na odkaz na blog jedné holky, která chtěla něco říct a nevěděla jak a zda vůbec má, ten možná ví. Vybrala si svůj způsob, kterým říká - "Jsem to já a nikdo nebude rozhodovat o mém životě. A možná nevím si sama se sebou rady. A chci žít, ale chci žít jinak. A chci pochopit a nevím co a nevím jak. A..." A já si představuji, že my všichni, kteří jsme mohli něco tušit, kteří jsme mohli kliknout dřív... stojíme rozestoupeni a ona se prostě jentak "vypaří". Vypaří, i když ne tak úplně docela. Jedna malá kapka, která rozvlnila oceán. Jedna malá kapka, která bude v oceánu chybět. A možná i přesto dosáhne toho, co tak chtěla. "Jsem to já. Teď to víte. A vaše hodnocení mě už nebolí." Možná.
Jedna malá kapka. Jenže bez těch malých kapek by nikdy nemohl vzniknout oceán...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)