Dnes mě v práci přepadla deprese. Skutečná. Prostě si jentak něco čárám na papíře, a najednou hláška. "Tak tu novou kolegyni prý už máme." "Aha, a kdo?" "Známá šéfové." "Aha."
Tak si čárám dál a jedním uchem poslouchám nějaké tlachání a stěžování a nadávání - na ty vedoucí i kolegy z jiných oddělení i politiky... A do toho povídání o rautu v jedné bance, kam se já nedostanu...
A jak tak zjišťuji, že jde všechno mimo mě - řeč, lidé, společenské postavení... tak mě napadlo - mít tak známého někoho bohatého. Vyšplhat se pomocí něho na společenském žebříčku. To by bylo. To auto, a ta vila s bazénem a lodičky a kabelka a náušnice a rauty a vouchery... a žádný povinný firemní šedivý plášť... to by bylo.
Jenže pak jsem se podívala na poznámky na papíře, na kalendář, kde jsou napsané termíny, na fotku mojí dcery... a řekla si, no a co... vzala si šedivý plášť a šla s úsměvem pozdravit naši uklízečku. Však je to také člověk, ne? :-)
Ve vodním zrcadle těžko se hledá,
to, co je pod vodou, to co je nad.
Ten, kdo se stále výš a hloupě zvedá,
uvidí jen odraz svých vlastních vad.
Když vodu rozčeříš, zachytíš snění,
skloníš se, napiješ, poznáš chuť,
život se nad vodou i pod ní mění,
jenom ty sám sebou nadále buď .-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)