Citlivost

Jsem citlivý. Hned se rozpláču. Hned se naštvu. Hned zčervenám. Je to špatné?

Špatné? Co je špatné? A pro koho špatné? Pro vás nebo pro okolí?

Nemám přátele. Proto musím být takový a takový.

Potřebuji rodinu. Proto musím být takový a takový.

Jsem rebel. Nechci se zapojit do této strašné společnosti.

Někdo se snaží meditovat. Někdo nachází únik ve psaní. Někdo maluje.

Ale co dělat s tím vším? S tím naším okolím? Které je tak jiné než jak bychom potřebovali...

Jenže my potřebujeme právě toto okolí. Je to hloupé. Mě samotné se to někdy nelíbí. Proč? Proč se mi sakra děje tohle? Vždyť nikomu nic nedělám? Proč sakra musím poslouchat tohle? Jenže to potřebujeme. Pro to životní poučení. Uvědomění si. Pro tu cestu, kterou jdeme, a na které si říkáme - jak a kudy?

Někdy mám chuť brečet, jindy křičet, někdy absolutně vypnu s pocitem, že je mi to prostě jedno. Co je to správné? Rozebírat situace, pocity, hledat proč se nám něco děje? Snažit se měnit okolí? Přijímat vše, tak jak je?

A co když není ani to dobré ani špatné. Pro koho? Pro nás, pro okolí? Co když prostě je. Právě teď. V tuto chvíli. Píši, cítím, jsem. Možná už za minutku se zvednu a půjdu někomu pomoci. Nebo někdo udělá něco, co mě naštve. Nebo někdo povzbudí mě.

Nevím. Mám sny, přání, naděje. A když něco přijde do mého života, co se mi nelíbí, tak si říkám - asi si ten život myslí, že to zvládnu. Jinak by mi to nedával... Najdu to nejlepší řešení. Teď. V této situaci. S tím, co vím, a co jsem se už naučila.

Protože na životě je nejúžasnější to, že je stále co se učit .-) A jestli nám něco v tom "učení" může pomoci, tak jsou to právě naše pocity. Je ti dobře? Cítíš se fajn? Tak jdeš tou správnou cestou .-)