Někdo mě pronásleduje. Vidím před sebou roury. Roury do podzemí. Vlezu do těch rour a objevím nový svět. Pod zemí. Je tam vše, obchody, škola, jen je tam umělé světlo... Když jsme šťastný, zpíváme písně. Vyjdeme na místo, které je nádherné - voda, příroda, a zpíváme. Zní to krásně. Zažívám úžasný pocit. Jenže zpíváme tak hlasitě, že nás pronásledovatelé slyší a najdou nás. Skáču do vody a plavu. Pořád plavu, protože jentak se můžu zachránit. Co to je? Kde jsem? Pořád se ptám. Až mi dali do ruky fotografii. Než jsem se na ni podívala, probudila jsem se.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Možná se někomu bude hodit. Objevila jsem ozdobičky dělané háčkováním z korálků na přízi - možná se tak dá i příze koupit - ale já hledala,... -
Kdo tě občas poponese, když už síly schází? Kdo uklidní tvůj strach v lese, když zašustí v mlází? Tvoje nervy rozrušené bonbony ti obalí, ... -
Ú nor bílý, pole sílí. Dočkali jsme se toho bílého února a pořádné zimy, které tady už dlouho nebyla. Děti se pořádně vyřádily na kopcích i ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)