Jsem zas vzhůru. Nic neslyším. Nade mnou prázdná obrazovka. Žádný hlas. Žádný obraz. Nikde nic. Ale jsem vzhůru. Aspoň si to myslím. Nemůžu se hnout. Jen ležet. Proč tu nic a nikdo není? Proč mě bolí tělo. Zabavit něčím čas, co tu jsem. Zabavit? Copak ležení je bavení se? Je to otrava. Nepředstavitelná. Ach jo. Co mám dělat? Achich ouvej. Teď opravdu nevím, co dělat... Kdyby aspoň přišel ten, co si se mnou povídal... Moc ráda bych si s někým popovídala. Ale nikdo tu není... To je taková škoda... Kdyby si se mnou povídal, určitě by mi to rychleji uteklo... Jak ráda bych byla, kdyby tu byl. A kdyby se mě zeptal třeba na tak obyčejnou větu, jako jak se máš... A já bych odpověděla... I třeba jen tím mrknutím oka. Jen těmi zavřenými víčky... Špatné...
A on by mě zas přesvědčoval... Ale zlepšuješ se, bude líp... A já bych se usmála... Vlastně neusmála. I úsměv mě bolí... Ale zahřálo by mě to na srdci... A jak jsem tady zjistila, nejdůležitější je, aby člověk mě pocit "harmonie". Nevím, jak jinak to napsat... Ale když jsem naštvaná, bolí mě to, když mám smutek, bolí mě to, když se pohnu, bolí mě to... Jediné, co mi tedy zbývá je plavat... A naučit se potápět. A nádech a výdech.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)