11.Den

Spala jsem dobře. Nebudila jsem se. Chci cvičit otáčení hlavou a chci cvičit plavání. Musím se odtud co nejdříve dostat. Ach Christiane, kde jen jsi. Potřebuju vědět, co dál dělat, abych se odtud dostala.

Pavlovi to nedalo. Třeba ten Christian odepíše. Zná Klárku jménem a na skypu je ségra pod přezdívkou. Nesdělovala nikomu, koho neznala, svoje jméno. Otevřel skype.

Jedna zpráva: "Myslím na tebe, Klárko. Zkus najít klíč. Christian."

Ale žádná odpověď na jeho dotaz. Holt se se mnou bavit nechce, chce mluvit jen se ségrou. Ale proč taková divná zpráva. Není to nějaký úchylák? Má to ségře přečíst? Asi raději, až nebudou u toho rodiče.

Chodili do nemocnice spolu. Všichni tři. On vlastně nejméně často. Měl tolik jiných zájmů. Jasně, že si přál, aby ségra byla v pořádku, co nejdřív, ale nechtěl jí obětovat svůj život. Tak, jako to dělala máma. Seděla u ní hodiny a hodiny. On nějak věřil, že je to jen otázka času, a probudí se. Nebál se o ní. Teď tam musel jít tak, aby mámu nezastihl. Nepovedlo se. Naštěstí si potřebovala odskočit, a jakmile se za ní zavřeli dveře, naklonil se k ségře: "Psal ti ten Christian. Myslím na tebe a zkus najít klíč." Vydechla. Úplně cítil její dech. Je to možné? Nebo se mu to jen zdálo?

Otáčím hlavou. Ale nevidím nic, než prázdný pokoj. Blízko mě jsou bílé zdi. Nic víc. Zkouším si vzpomenout na zpěv ptáků. Budil mě první den. Jak daleko to je. Jak dlouho to už je. Jsem v harmonii a tak mě tělo nebolí. Už otáčím hlavou. Brzy se zvednu a půjdu se podívat na skutečný svět. Zas myšlenka, myslím na tebe. Christian. Kdo jiný. A ještě něco mě napadlo. Najdi klíč. Tomu nerozumím. Jaký klíč? Proč mě napadlo právě tohle? Nebo je to odpověď na můj dotaz, jak se odtud dostat? Snad nejsem zamčená... Předtím mě to nenapadlo. Že se odtud nemusím dostat, pokud mě tu zavřeli. Přepadl mě strach a s ním i bolest těla... Neskutečná. Nádech a výdech, snažím se uklidnit. Proč tu není Christian, aby mi položil ruku na hruď. Z bolesti upadám do mdlob.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/11-12-noc