12.Den

Jsem tu opět sama. Žádný hlas. Napjatě poslouchám, jestli neuslyším nějaký zvuk. Není tu nic. Moc bych si přála, aby někdo přišel a řekl mi... Co mi má říct? Třeba "ahoj, jak se máš?" Škoda, že nevím, jak vypadá. Ten, kdo si dřív se mnou povídal. Alespoň znám jeho jméno. Christian. Možná je vymyšlené, ale líbí se mi. Jak ráda bych mu odpovídala... Třeba, no, není to nic moc.... Tak nějak to stojí za... no, asi víš,... doma by bylo líp. Doma je nejlíp. Jen teď nevím, kde to je.... Jak ráda bych mu odpovídala... Jenže tu jenom tak ležím... Ale věřím, že se to zlepší. Už jsem udělala pokrok, můžu otáčet hlavou... Pro jistotu to znova zkouším... Moc bych si to přála. Mluvit s někým. Z celého srdce... Snad bude zase lépe...

Přemýšlím nad tím klíčem. Kde bych měla hledat klíč?

"Klárko, děda ti pomůže," četl Pavel vzkaz. Děda. Pamatoval si na dědu. Ten vyprávěl vždycky neskutečné příběhy a pohádky. Vymyšlené. Už dávno není. Zemřel, když byly ještě děti. Už si na něj dlouho nevzpomněl. Škoda, že ty své příběhy nesepisoval. Rád by si je přečetl. Byly tak praštěné... prostě dědovi.

Váhal, jestli číst tenhle vzkaz Klárce. A třeba jí děda opravdu pomůže. Třeba se tam někde zeshora dívá a pomůže jí vrátit se zpět do života. Vyřídil vzkaz. Tak, aby rodiče nevěděli.

"Děda ti pomůže," najednou se jí v mysli objevila tahle věta. A nedala jí pokoj. Děda ti pomůže. Jaký děda? S čím? Plavat? Najít klíč? Jasně, pomůže jí najít klíč. Klíč ke svobodě. Usmála se. Určitě se usmála. Rozšířily se jí koutky? Měla radost, a na těle jí nebolelo vůbec nic. Děda. A do mysli jí vplul hnědý kůň. Vznášel se v prostoru. Nádherný hnědý kůň s bílou lysinkou, upřímnýma velkýma očima. Co by sis tak přál? Rozvíjela svoji fantazii. Ano, pastvinu se svěží zelenou trávou. A studánku s čistou průzračnou vodou, z které by mohl pít. Pohodil hlavou. Teď je šťastný. Může běhat s volností. A když má strach, schová se do křoví. Jinak kluše, rozpustile pohazuje hlavou. Je volný, svobodný.

A dědo, co kdyby mu chtěl někdo ublížit? Ptávala se jako malá. Nemůžeš se k němu dostat, pokud on nechce. Je zamčený v té své krajině. Zamčený na devatero západů. A nikdo nemá ten klíč. Hledej, kde ten klíč je? Ve skříňce? Možná. Pod zemí? Možná. Schovaný? Možná. Tak dědo, prozraď mi to. Nene, na to musíš přijít sama. Proč se k němu nemůžeš dostat? Protože nemám klíč? A kde ten klíč je? Já to přece nevím...

Ano, někdo jí ten příběh vyprávěl. A s někým se takto dohadovala. Ale kdo? Děda? Možná. Neví. Je ztracená. Ale myšlenka na koníka, který je volný, šťastný a svobodný, ta myšlenka ji potěšila.

http://slunecnyden.blog.cz/1510/12-13-noc