Dost bylo snů

"To mi teda řekni, co bys rád dělal."

"Chtěl bych být právníkem."

"Ty, s tvými známkami, dyť neumíš ani mluvit a nenaučíš se zákony... Už se konečně probuď z těch svých snů."

"Co ti je?"

"Víš, mám takový sen. O velké rodině."

"O dětech? Vždyť víš, že nechci děti."

"Já vím, proto je to sen."

"Neměla bys tolik snít. Já děti nechci."

"Můžete mi přidat?"

"Hahaha, to jste mě pobavil. Doufám, že to byl žert."

"Ne, sen, o jednom autě. Už jsem to pochopil. Dost bylo snů."

Jak smutné příběhy o našich snech, kterých se vzdáváme. Jak smutné a bez fantazie přestat snít a vrátit se zpátky na zem. Jak smutné neudělat nic pro uskutečnění našich snů, protože si myslíme, že neuskutečnitelné jsou. Jenže na začátku je vždy myšlenka. Na začátku je nějaký sen, kterému dáme sílu, který uvedeme v život.

Snů není a nebude nikdy dost. Snad jen těch, které jsou našimi nočními můrami, těch bylo už dost. U těch si přejeme, aby se neopakovaly a ony se kolikrát vrací zpět.

Pamatuji na několik mých snů, z kterých jsem se vzbudila hrůzou. Z takových je příjemné probuzení, kdy si člověk uvědomí, že to byl sen.

Někdy jsou sny krásné, ani se nám nechce probudit se. Naladí nás do nového dne radostí a úsměvem. Takový sen chceme, aby se nám stal i v životě. A co si vysníme, to se nám také může přihodit. Jen v životě musíme udělat nějaký první krok. A někdy i další, aby bylo jastné, že to vysněné skutečně chceme. Že si za tím naším snem jdeme i v životě a není jen snem na uchlácholení našich životů. Že není jen představou.

A takových snů nikdy není dost. Ať už sníme třeba o novém stolu, že se naučíme vařit nebo potkáme vysněného partnera. Pokud snu věříme a máme dostatek motivace, pak je i naděje, že se sen stane skutečností.

Tak proč bychom měli přestat snít? A přestat svým snům věřit? Vždyť sen je něco kouzelného, co jsme dostali do našeho života. Aby byl život snesitelnější, ale také proto, abychom věděli, kam v tom životě dále jít.