Nad propastí

Ptáme se na svoje kroky k cíli. Ale co když nám vyjde, že náš další krok vede nad propast? Co když hledíme do temné hloubky a přemítáme, jak dál. Skočit dolů po hlavě není tím pravým řešením. Slézt propast a podívat se do její hloubky je jen pro odvážné. Zastavit se nemůžeme. Vrátit se nejde. Jak překonat propast, když nemáme na to postavit přes propast most?

Představuji si, že se propastí kousek po kousku slaňujeme dolů. Každý metr otvírá nové obzory a každým metrem, kterým se blížíme na dno se mění naše pocity. Nejprve je to strach. Pak důvěra v naše schopnosti. A na dně nás čeká radost, ze zvládnutého úkolu. Představuji si adrenalin, který v nás propast vzbuzuje. Představuji si hloubku a temnotu. A představuji si, že podívat se dolů může být krásným okamžikem. Představuji si dno propasti jako dno Macochy. Na dně skrývá nádherné jezírko se zelenou trávou mezi skalami. A ten, kdo se dostane dolů a objeví ho, je odměněn úžasným světem ticha a zapomnění.

Možná že to stejné je na dně našich propastí. Na dně toho, co nás svazuje, co nám vadí, co nás bolí. Na dně toho, co vidět nechceme a čemu se vyhýbáme. Možná jde jen o to krůček po krůčku odkrýt jednotlivé slupky. Možná máme jen krůček po krůčku, tak pomalu, jak to zvládneme a se zabezpečením, které nám dodá pocit jistoty, dostat se až dolů. Abychom opět stáli na pevné zemi.

Představuji si vztah, který je téměř zničený. Představuji si propast, kterou mají dva mezi sebou. A představuji si, že oba chtějí propast prozkoumat. Projít tím zlým, co si kdy řekli. Projít tím vším, čemu se vyhýbali, a co mezi ně postavilo tak nepřekonatelnou překážku. Pak společně dojdou do propasti. Pak objevováním zažijí dobrodružství. Získají důvěru jeden v druhého... Nebo možná také ne. Možná nebudou oba dva schopni navzájem si pomáhat. Možná každý půjde dolů na své triko. A možná se i jeden nebo oba zřítí a zjistí, že propast je příliš velká. Možná vzdají a odejdou. Z propasti i od sebe navzájem.

Cítím bolest ze sedřených rukou, bolest, když to člověk musí vzdát. Když dojde třeba téměř na dno. A zalekne se, že už nebude mít síly vydrápat se nahoru. Cítím zoufalství, když se provaz zahákne a člověk nemůže dál. Zůstane viset mezi dvěma zeměmi. Mezi dvěma světy. Tím, který znal a tím, který je tam na dně. Tím neprozkoumaným. Tím tajemným.

Lézt do propasti není jako lézt do výšky. V propasti nečekáme výhled. Z propasti se musíme dostat opět ven. I když dosáhneme dna nevíme, zda se nám podaří dostat se opět nahoru. Nad propastí se rozhodnout můžeme. V propasti se rozhodnout musíme. V propasti můžeme zůstat nebo se opět vydrápat ven. I když bude dno propasti sebekouzelnější, v propasti nemůžeme zůstat. Kochat se v propasti tím vším, co nalezneme, znamená, že i zemřeme. Že se nedostaneme dál. Dál se dostaneme jen když se opět vydrápeme ven. Na druhou stranu toho všeho. To vše necháme za sebou. Půjdeme dál o tolik moudřejší. I když budeme mít pochroumané tělo nebo duši z prožitého dobrodružství. Budeme mít sebevědomí v naše schopnosti. A budeme vidět a zažijeme něco, co málo lidí před námi.

Propasti je lépe se vyhnout. Ale pokud už jí na naší cestě životem máme, a pokud se nejde odvrátit, je dobré zkusit ji slézt. A objevit její dno.