Zahrada lásky

Láska je prý jako zahrada.

Kdosi ji daroval nám dvěma.

Tisíce krásných květin.

Sázeli jsme spolu nová semínka,

aby až stávající květiny odkvetou,

mohli jsme se dál těšit z krásy zahrady.

Sázel jsi usměvavé a jemné rostliny.

Já po takové zahradě toužila.

Ale když poprvé rostliny vykvetly,

řekl jsi, že nejsou pro tebe dost dobré.

Toužíš po těch nejkrásnějších, nejlepších, nejomamnějších.

Toužíš po intenzivních, aromatických a silných vůní.

Toužíš po jiné zahradě....

Staral ses se mnou dál o zahradu.

Z nutnosti a povinnosti.

Když už ji máš....

Ale toužil jsi dál.

Jak dlouho se dá povinně milovat?

Odešels.

Rostou jinde lepší květy? Kolik jich je?

Kolik je zahrad?

Dokážeš jinde tyto květy vysázet? Ujmou se?

Dokážeš se o ně starat?

Nezprotiví se Ti svojí krásou a vůní?

Nevěděls? Věděl?

Našel jsi?

Našel. Sám v sobě.

Květiny, které jsi Ty sám kdysi zasadil.

Pochopils, že jen ony se dotkly mocně tvého srdce.

Vzpomněl sis na dřívější přání.

Na květy, které rozkvetly a jemně zavoněly.

Nyní jsi měl radost z jejich květů.

Vzpomněl sis na jejich krásu.

Najednou Ti bylo líto, že uvadaly.

Že sis jich dost nevážil.

Přišel jsi opět do naší zahrady.

Byla už jiná. Zničená.

Ale květiny, které jsi zasadil, jsi zachránil.

Miluješ nyní zahradu, a její květy.

Voní stále víc. Ale stále ne omamně.

Spíš jemně, upřímně. A voní pro Tebe.

Občas se přežene bouřka a vichr,

který mnoho zničí a přeláme.

Ale na poničených místech

jsme vždy dokázali vysadit nové rostliny.

Možná by se někomu zdály být příliš malé, jemné, křehké,...

Ale pro nás dva jsou ty nejkrásnější.

Protože v naší zahradě rostou jen pro nás...

...a jen díky nám.