17.Den

Stroje jsou zmatení. Spíš já jsem zmatená. Nevím, čemu věřit. Možná je noc důležitější než den. Možná v noci dostávám instrukce do dne. A možná jsou to jen sny. Věřit si. Věřit si, že odtud odejdu. Dnes budu trénovat pohyby tělem. Jestli zas nepřijdou. Jak se mám bránit. Začínám mít strach. Copak mě může zachránit nějaká písnička? Už dvakrát se to povedlo. Dvakrát odešli. Co když napotřetí přijdou dovnitř.

Pavel seděl u počítače. Nedalo mu to. Už několikátý den dostává přes skype vzkazy. Mohl by mu zavolat. Ale určitě by to nezvedl. Christian. Třeba je to zkratka něčeho. To je nesmysl. Kdyby tam měl alespoň vyplněné údaje. Kolik je mu let a tak. Nemá tam ani kolik má přátel. Těžko říct, kdo to vlastně je.

"Život je jen hra," četl.

"Proč to píšeš Klárce?" napsal. Ale už předem věděl, že odpověď nejspíš nedostane. Přítel. To jediné napsal. Kromě vzkazů pro Klárku.

Proč bych jí to měl vlastně říkat, přemýšlel Pavel. A stejně mu to nedalo a vzkaz opět vyřídil.

Bolelo mě tělo. Nesmíš mít strach, říkala jsem si, ale moc to nepomáhalo. Život je jen hra. Ano, vím, jak je to myšleno. Život je zábava. Hlavně se z toho nepodělat. Jasně, o nic nejde. Život je jen hra. Hrát si, smát se, radovat se. To mi ve snu říkali, abych naučila roboty.

Jenže jaká hra je dobrá pro roboty? Hra, ve které jsou možnosti? Přetahování? Ne, to není důležité. Nejsou důležité výhry a prohry. Je důležitá spolupráce. Tleskání. Ano. Vzájemné tleskání do rukou. Jen jak to je? Radost. Vzájemná radost. Tlesk k sobě, tlesk na ruku partnera... Ale proč by se měli roboti učit hře? Proč by se měli smát? Proč zažívat radost? Takto to určitě nemysleli. Kdo? Ti, s kterými mluvím v noci. A nemám to prozrazovat ve dne. Co když zůstanu sama? Co když jsem sama už nyní. Nemůžu se dočkat noci.

Zkouším se hýbat. Jak to jen jde. Jen v představách. Je to snadné. Zkouším ve skutečnosti a věřím, že to dokážu. Ano, cítím se v bezpečí. Pokud přijdou, budu si představovat hru. A odejdou. A v noci budu mít zas sny. Ale co když jsou všechno jen výmysly mého mozku? Hra, spát, věřím-nevěřím... hra na pravdu. Vadí-nevadí... vadí, tak dej fant. Hra, hýbat se a spát.

17.-18. Noc

Pomoz nám, přijď. Dojdi k vodě. Nemůžeme víc říct. Nesmíš nás prozradit. Věř si, hraj si, dokážeš to. Nesmíš ukázat, co víš. Nesmíš ukázat, co cítíš. Buď sama sebou a buď strojem. Mysli jako stroj. Ale hraj si. A věř si. Jsi stroj.

http://slunecnyden.blog.cz/1608/18-den