Louka

Bzučící včely, poletující motýli, různorodý hmyz, rozkvetlá louka plná různých druhů kytiček... tak takovou jsem měla představu. Poslední dny trávím všechen svůj volný čas na pozemku. Ale ne, abych se kochala, ale abych vytrhávala plevel dřív než mi vykvete.

Když mě tam tak viděli někteří lidé, měli docela dobré rady. "To jste měla předtím postříkat rondapem." No jo, já vím, ale neudělala jsem. Jenže pak přišel další názor, že bych zničila jen plevel, který už vyrostl a nezničila semena. A kdybych chtěla zničit semena, tak by mi tam potom nevyrostla ani ta tráva.

Další chytrý názor byl, že bude nejlepší to posekat. Tráva-louka se má sekat jen jednou až dvakrát ročně. Po odkvětu květin, aby se stihly vysemenit a příští rok tam zase byly. Dlouho jsem to vysvětlovala, ale to plevelové pole bylo zoufalé.

A tak jsem zahájila boj s plevelem. Já měla pouze ruce, plevel měl semena, kořeny, oddenky, bodliny. Začal se ze mě stávat odborník. Ne že bych každý plevel znala jménem, ale u každého plevele jsem věděla, jak špatně nebo dobře se vytrhává. Nejlépe šla lebeda, ale ta má tolik semínek, že jedna zapomenutá rostlinka se vysemení na pozemku 3 metry daleko. Protože každý den pršelo a většina rostlinek byla nová, dobře jde vytrhávat kokoška pastuší tobolka, penízek rolní. Šel i svlačec, pokud najdu kořen, ale má brzy semínka, která padají na půdu, když se ho snažím vytáhnout. Nejhorší plevel je pro mě mochna a různé druhy bodláků a kopřivy. Pak jsou tu rostliny, které si na louce umím představit a nechala jsem je být, jako pampeliška a jitrocel, řebříček. Ale rozrostly se takovým způsobem, že jsem zahájila boj i proti nim.

Někdo mi sice řekl, že už není co bojovat, že plevel vyhrál, ale já to nevzdávám.

Každý podvečer trávím vytrháváním plevele a každý podvečer mě louka překvapuje. Už se začaly objevovat první kvítka a začal se objevovat i hmyz. Už chodím na pozemek nejen kvůli práci, ale i pro radost. A ještě jeden posun jsem udělala. Přestala jsem zahrádce říkat pole a začala mu říkat louka.