18.Den

Probudila jsem se s vymetenou hlavou. Jak po nějakém mejdanu. Jak kdybych toho hodně vypila. Nesmím ukázat, co opravdu cítím a vím? Vždyť nevím téměř nic. Jsem upoutaná na lůžko a mám něčemu věřit. Jsem sama a zdají se mi strašidelné sny. O nadvládě strojů a robotů. Bojím se. A když se vzbudím, není tu nikdo, kdo by mě uklidnil. Jsem prý vyvolená. Ale k čemu? Jsem sama nebo s někým mluvím? Začínám si myslet, že jsem případ pro psychiatra. Slyšet mluvit v duchu hlasy. Ve snu. Ve snu se to snad smí. Jsem stroj. Co je to za nesmysl. Hrát si. Přemýšlím, jaké hry jsem si hrála jako malá. Například hru na schovávanou. Ráda jsem si hrála na schovku. Někam jsem se schovala a pak se nechala hledat. Někdy jsem vydržela v úkrytu opravdu dlouho. Bavila jsem se tím, že mě druzí nemohli najít. A někdy jsem v úkrytu začala mít strach, že mě nikdo hledat už nebude. Že zůstanu tam, kde jsem. Nechci tu zůstat sama. Ať někdo přijde a ať mě vysvobodí. Už tu nechci být více sama.

Kroky, splnilo se mi přání. Někdo jde. Ne, to jsou tvrdé kroky. Kovový hlas. Ano, slyším kovový hlas. Je tak nepříjemný. Mám strach. Jsem tu v úkrytu, v bezpečí a nechci, aby mě někdo našel. Přála bych si toho, kdo tady byl předtím se mnou. Kde ten je? Možná bych ho naopak měla jít hledat já. Možná je někde on schovaný a čeká, až ho najdu. Bojím se strojů, bojím se kroků, bojím se, že se neochráním, a bojím se, že mi ublíží. Prosím...

"Všichni máme rodiče." Vždyť to je přece jasné, myslel si Pavel. A co jako má být? Rodiče, co nás někdy pěkně štvou. A když jsme nemocní, tak u nás ponocují. Chudák máma. Nebo nemluví a pracují. Jako táta.

Pavel vyřídil ségře vzkaz "všichni máme rodiče," a přidal ještě jeden svůj "Klárko, už se vzbuď."

prosím, Christiane, prosím, mami, tati... Jsem stroj. Všichni máme rodiče. Jaké rodiče má stroj? Programátora? Matku a otce? Kdo je rodič? Kdo nás stvořil? Kdo se o nás stará? Z něhož něco máme? Matka a otec - co zapadá do sebe? Matka a šroub? Jsme hardware a software, nemůže žít jedno bez druhého. Čím jsme? Kdo jsme? Stroj. Jaký stroj? Kdo je ten, kdo nás stvořil? Kdo dal myšlenku programátorovi? Učitel? Jaký učitel? Kde je učitel? Kdo nás opraví? Podle čeho nás opraví? Podle výkresů. Můžeme se opravit sami. Co když ztratíme přístup k informacím? Co když nás někdo vymaže? Ty dotazy mě připadaly nesmyslné, ale pomáhali, abych se tolik nebála. Soustředila jsem se na otázky. A z venku se opět ozvalo.

Kdo nás stvořil? Programátor? Kdo je programátor? Čím jsme? Otázky pomalu utichaly.

Oddychla jsem si. Zkoušela jsem se chvíli hýbat - zvedat nohy a ruce. Brzy zvednu i trup. A plavat. Mám toho hodně před sebou.

18.-19. Noc

Výborně. Povedlo se. Stroje si kladou otázky kým jsou. Stávají se lidmi. Jen lidé se snaží najít svůj původ. Stroje chtějí zabíjet. Stroje chtějí rozmontovávat. Teď nevědí, jestli mají. Nevědí, co je důležité a co je důležitější. Jsou zmatení. Hledají různé možnosti. Ale nenacházejí tu přesnou a nejlepší možnost. Stávají se postupně lidmi. Byli naprogramováni k ničení. Ale jakmile si začnou uvědomovat sami sebe, neví, zda mají ničit. Neví, zda se dokážou obnovit. Začínají si uvědomovat sami sebe. Začínají hledat kým jsou. A začínají se bát o život.