Rozchodový den2

Pomalu doznívá bolest z nesplněných snů. A objevuje se soucit. S lidmi, kteří jsou na tom podobně. S lidmi, kteří jsou na tom hůř. Například bez střechy nad hlavou. S lidmi, kteří jsou na tom bídně mentálně. A že jsem jich potkala... I s lidmi, kteří se tváří hrdinně, ale kvůli starostem nemůžou ani spát. Všichni jsme na jedné lodi. Jednou se nám daří výborně a jindy to nestojí za nic. A někdy je všechno jen náš subjektivní pocit.

Jsem vděčná, že... a popsala bych arch papíru. Člověk si občas přeje zázraky. A pak dostane e-mail, přijde mu sms, někdo mu zavolá nebo ho osloví... a už se zas vrátí na zem. Vždyť to je ten zázrak, že tu žiji, že ještě někoho zajímám, že se mnou někdo chce "ztrácet čas." Neztrácet. Užívat si. Vždyť člověk je tvor společenský. Vždyť člověk je tvor komunikativní. A poznávací, setkávající se, hledající, doufající,...

Doufáme v ten zázrak. V to jedno dotknutí se nebe. A přitom nevíme, že když okusíme, budeme chtít stále víc. A přitom nevíme, že to víc máme. Každým dnem, kdy se smíme probudit. Každým dnem, kdy smíme promluvit. Každým dnem, kdy se nemusíme bát o svůj osud. Anebo jen malinko. Když se podíváme na zprávy a přečteme si noviny.

Ale i to k životu patří. Vždyť jak jinak si ho vážit, než když zjistíme, že ho mít nemusíme. Jako když někdo otočí vypínačem. A je tma. V srdci... Ještě ne. Ještě je potřeba žít a dorozumívat se. A někdy mít uši i duši zalepené. Vždyť někdy nechceme nic vnímat. Ničemu rozumět.

A některé dny jsou těžké a jiné poklidně plynou. A tolik dní, tolik tváří, tolik osudů, tolik myšlenek... Stačí si jen vybrat. S čím souzníte. Co chcete objevit. Co chcete nalézt.

Víru, vděk, čas...