Lavička v parku

Jednou jedna lavička byla,

stávala v parku osamělá,

měla svá přání, ráda snila,

jak nosí mnohá těla.

Jak na ní sedá mnoho lidí,

všichni jí říkaj slova díků,

že odpočinek se jim líbí,

no, byla trošku k smíchu.

Však lidé chodí nevšímavě,

spěchají kolem v kvapu,

jiné myšlenky mají v hlavě,

možná tu lavičku i chápu.

Jednou si sedl milenecký pár,

jak šťastná lavička byla,

pak rozhádaný stál opodál,

a lavička si dál snila.

Kéž by jí prstýnek na mě dal,

kéž propletly by si ruce,

za ženu by si jí vzal,

a do mých latí vyřezal srdce.

S dětmi by ke mě chodily,

ve stáří na mě sedávaly,

a další velké rodiny,

ty všechny by mě znaly.

Jak běží čas, tak jeden muž,

v širokém tmavém kabátě,

trochu se motá, ale kuš,
má prostě hodně navátě.

Těžko tu hledá místečko,

s úlevou na lavičku padá,

cítit je trochu vínečko,

ale lavička, ta je ráda.

Nyní lavička šťastná je,

bezdomovce si tu chrání,

konečně ji někdo miluje,

tak buďme šťastni za ní :-)