Odkud jsi? :-)

Odkud jsi? Odpovídám hrdě. Z městečka. A vytahuji pohled, abych se pochlubila. Nosím ho stále s sebou, i když někdy jen v srdci.

Každé město je někdy šedé, jen ona uprostřed zeleně a modrých ok rybníku, rozkvetlých luk, uprostřed hnědých, žlutých i červených polí, pohádkových lesů, pod slunečným nebem. A když šedé, tak skály poseté barevnými květy. Zde jsem poznala, kolik odstínů má zeleň a modř, jak dokáže být příroda pestrá a jaká je to čarodějka.

Ráda se vracím. A padá ze mě únava. Vracím se. Toužím rozběhnout se do těch luk a lesů, zastavte autobus, zastavte čas. Vystupuji. Vracím se ve vzpomínkách.

Možná i ona má své chyby, ale láska je slepá a já zapomínám. Na zimu v blátě, chladná rána, mlhu a kyselý déšť.

Dýchám vzduch prosycený vůní květin, naslouchám tichu i zpěvu ptáků a jsem šťastná. Děkuji bohu, že ji mohu vnímat všemi smysly.

Vidím v údolí vílu s červenými prsty střech, věží kostela. Ona je taková. Patří k ní slunce a mlha, která se zvedá, aby odhalila její šíji, ramena,.. Patří k ní déšť, který ji očistí a dá vláhu. Ó, jak tady rostou houby. Patří k ní bělostný sníh, který zakryje duby, smrky, borovice a chrání před mrazem. A patří k ní i babí léto, s tolika barvami.

Opírám se o třešeň na polní cestě, ale i přesto se mi kolena podlamují dojetím.

Kolik mi toho můžeš dát, ptám se její náruče. A ona nastavuje svou tvář k polibku. Nabízím ti krásu. Šeptá svým hlasem a jako ozvěna zní dál v lese její slova, odráží se od skal, vítr je zanáší dál. A pak se roztříští o kopce, ale nezůstávají v údolí, spěchají nahoru, výš, naplňují prostor. Celého tě zahrnou. Krása, radost, láska a jejich synonymem je... můj domov.