Osamělost

Visí na mě smutnýma očima a hltá každé moje slovo. Když přijdu blíž, poskočí a radostně vyštěkne. Přijde k plotu, abych mohla prostrčit ruku a pohladit si ho. "Sedni", říkám mu. Můj pes poslušně sedá, ale on nerozumí. Nebo nechce rozumět. Má takovou radost, že mě vidí, že napíná řetěz, kterým je uvázaný k boudě, a vyskakuje na zadní nohy. Kdyby moh, řetěz utrhne, plot přeskočí, celou mě povalí a olíže, aby mi dal svoji lásku a byl i co nejblíž. Aby byl lidem nejblíž.

Je to pes, který má smůlu. Lidé si postaví dům, pořídí psa, zjistí, že nemají na hypotéku, nebo se rozvedou s manželem, a sami dům neutáhnou. A dům prodají. Ale co s velkým psem? Do malého bytu nebo zpátky k rodičům si ho vzít nemůžou. A tak se ho snaží zbavit spolu s domem. Poprvé mu to vyšlo. Našel nové majitele.

Když jsem chodila kolem, radostně běhal kolem plotu, vrtěl ocasem, poštěkával na procházející, a užíval si každou společnost. Jenže se mu to stalo podruhé. Utekl. Dostal řetěz a hlídá prázdný dům.

Není zlý. Je přátelský, milý, naslouchající. Ani ti lidé, kterým patřil a patří, zlí nejsou. Dávají mu vodu a žrádlo. A nemůžou jinak. Vždyť život je někdy tak těžký. Nemají čas dávat pozornost a lásku někomu, kdo ji několikanásobně vrací.

Dávám mu pamlsek. Packou ukazuje, že by si dal ještě jeden. Nebo aspoň ještě chvíli drbání, hlazení a mazlení se.

"Neboj, zase se vrátím". Uléhá s hlavou na packy a smutně mě sleduje, jak odcházím. Smířený.

Ale přeji mu, ať ho ještě čeká život plný rozpustilosti, běhání, cvičení, dávání a braní. A ať najde toho správného majitele, kterého bude moci zbožňovat. Protože co udělá člověk, když se cítí osamělý? Pořídí si psa. A co udělá pes?