Mlha

Mlha přikryla a schovala všechnu bolest. Kapičky zůstávají na větvích, ve vlasech, i na řasách. Člověk se dívá do dáli, a mlha ukazuje jen to nejbližší. Tak to asi má být. Vidět jen to blízké, to, na čem nyní záleží. Na přátelství, na nás samých. Na tom, co bylo. Na vzpomínkách.

A dívat se do dáli? Dělat plány? Snažit se zahlédnout slunce? Nyní je potřeba zklidnění. Ještě je v nás smutek z Dušiček. Ještě vidíme před sebou zapálené svíčky. A zapálené světlo v nás. Tolik se toho událo. Tolik bolesti, které jsme museli prožít. A tolik radosti, které nám druzí přinesli. I to jsou vzpomínky.

Někdy jsme svěšení, jak ty stromy. Zdá se, že nejde unést, co nám život dává. A ztrácíme naději, jak stromy listy. Čas smíření, čas osobního zrání. A ve vodě odrazy. Sotva znatelné. A přece jsou. Šedivé, jako vše kolem. Nezřetelné, jako svět, který zakrývají slzy.

A přesto i v mlze existují cesty. Cesty, které nás vedou k novým zítřkům.