Jak se my vyrovnáváme se školou - a co s jedničkami?

Každé dítě je jiné. Nadané na něco jiného. Každé dítě má jinde své limity. Některému jde škola sama, jinému zas fotbal a ta škola nicmoc. A některému jde všechno – kreslení, sport, matika, čeština a ještě hraje na několik hudebních nástrojů.
Každý rodič je jiný. Jeden vkládá do svého dítěte své promarněné touhy, jinému je jedno, jak se dítě učí. Jeden chce hlavně štěstí dítěte, druhý zas vychovat dítě úspěšné ve škole i v životě.
Nevím, jakým rodičem jsem byla, co se týká školy. Doufám jen, že tak trochu od všeho. Říkám byla, protože dcera má za sebou základní školu a teď už je to víceméně na ní. Už za ní nemůžu stát, aby se učila nebo měnit její návyky… Co bylo zaseto, to se nyní projevuje v její zodpovědnosti. Ale zdá se mi, že toho ještě mohu hodně pokazit. Například ztratit její důvěru.
A proto stále zůstávám „pomocníkem“, i co se týká školy. Když potřebuje vyzkoušet, vyzkouším. Když něčemu nerozumí a já vím, zkusím jí vysvětlit (i když hodně pomáhá internet a spolužáci a i učitelé, kteří dovysvětlí látku).
A máme ještě jednu věc, se kterou jí pomáhám. Je to povinná četba. Společně čteme knížky, společně nad nimi diskutujeme, snažíme se pochopit, rozebrat, poslouchat se navzájem. I ten učitel Komenský je náročný k pochopení nejen pro dospělé. Přijde mi to lepší, než aby si knížku přečetla, odškrtla si, že má hotovo, ale nerozuměla jí. Nebo do čtenářského deníku prostě opsala z internetu, co vymyslel někdo jiný.
Byla jsem nadšenou čtenářkou, v knihách nacházela pobavení i poučení, a tak jsem ji od mala vedla k tomu, aby ráda četla. Když se v první třídě učila číst, psala jsem krátké příhody z cirkusu, kde byla jen písmenka, která se už naučila. Dělala jsem ji hru za pokladem, na lístek napsala „pod postelí v ložnici“, když tam došla, našla další lístek „v kuchyni ve velkém hrnci“ – takto prošla bytem a nakonec dostala odměnu – například nějaký pamlsek. Toto hledání ji hodně bavilo. Knížky číst ale dlouho nechtěla. Napsala jsem jí tedy i knížku o vílách Růžová víla, kde jsem myslela, že ji zaujme možnost vlastního rozhodování (prý by se děti neměly nechat rozhodovat, ale tak v knížce…) Dnes vím, že jí čtení přišlo těžké. Číst a rozumět, to jsou dvě různé věci. A číst nahlas a chápat – soustředit se na správné přečtení a ještě porozumět – to chce trochu cviku (zvlášť pro některé děti).
Dnes si knížky čte ráda. Některé pro mladistvé, některé pro dospělé, ráda si knížky i kupuje. A na dovolené nesmí chybět alespoň jedna knížka. Myslím tedy, že co se týká probuzení zájmu o knihy, tak se mi to povedlo. I když zásluhy nejsou jen moje, ale hlavně její a dobrých autorů, kteří ji dokáží zaujmout.
V jedné knížce od Paul Tough jsem si já přečetla, jak mít úspěšné dítě. Ale ani nyní nevím, co je myšleno tím úspěšné. (Myšleno později v životě, ne toho jedničkáře). Že dělá v životě to, co ho baví, nebo že vydělává hodně peněz, nebo prostě se o sebe dokáže postarat?
Prý jsou úspěšnější ti, kteří se setkají s porážkou. Tedy ne jedničkáři, ale ti, kteří chytnou občas nějakou špatnou známku, zjistí, že život není jen o úspěchu, a prostě se z toho nezhroutí. Jedničkáři to prý neumí. A v životě narazí. Ale myslím, že je to zas individuální.
I když podle mě nezáleží tolik na známkách, jako na tom, jaké dítě je. Trošku zformovat se dá dobrým vedením (a díky za dobré učitele a rodiče), ale to hlavní je v něm. Některé děti i ze špatných rodinných poměrů v životě dosáhnou na pomyslné medaile, některé děti, které skoro propadaly, vedou v dospělosti svůj vlastní podnik. Jiné, které byly ve škole bezproblémové, propadnou drogám.
Myslím tedy, že by se dítě mělo podporovat v tom, co mu jde. Pomoct mu, aby se vyrovnalo s prohrou. Vést ho ke slušnosti a asertivitě. Ale nestresovat ho tolik výbornými známkami. Podpořit a odměnit i snahu. I když ta jednička určitě potěší.

Nenašla jsem žáky, tak dávám aspoň tučňáky .-)