Každé dítě je
jiné. Nadané na něco jiného. Každé dítě má jinde své
limity. Některému jde škola sama, jinému zas fotbal a ta škola
nicmoc. A některému jde všechno – kreslení, sport, matika,
čeština a ještě hraje na několik hudebních nástrojů.
Každý rodič je
jiný. Jeden vkládá do svého dítěte své promarněné touhy,
jinému je jedno, jak se dítě učí. Jeden chce hlavně štěstí
dítěte, druhý zas vychovat dítě úspěšné ve škole i v
životě.
Nevím, jakým
rodičem jsem byla, co se týká školy. Doufám jen, že tak trochu
od všeho.
V jedné knížce od Paul Tough jsem si já přečetla, jak mít úspěšné dítě. Ale ani nyní
nevím, co je myšleno tím úspěšné. (Myšleno později v životě, ne toho jedničkáře). Že dělá v životě to, co
ho baví, nebo že vydělává hodně peněz, nebo prostě se o sebe
dokáže postarat?
Prý jsou úspěšnější
ti, kteří se setkají s porážkou. Tedy ne jedničkáři, ale ti,
kteří chytnou občas nějakou špatnou známku, zjistí, že život
není jen o úspěchu, a prostě se z toho nezhroutí. Jedničkáři
to prý neumí. A v životě narazí. Ale myslím, že je to zas
individuální.
I když podle mě
nezáleží tolik na známkách, jako na tom, jaké dítě je. Trošku
zformovat se dá dobrým vedením (a díky za dobré učitele a
rodiče), ale to hlavní je v něm. Některé děti i ze špatných
rodinných poměrů v životě dosáhnou na pomyslné medaile,
některé děti, které skoro propadaly, vedou v dospělosti svůj
vlastní podnik. Jiné, které byly ve škole bezproblémové,
propadnou drogám.
Myslím tedy, že by
se dítě mělo podporovat v tom, co mu jde. Pomoct mu, aby se
vyrovnalo s prohrou. Vést ho ke slušnosti a asertivitě. Ale
nestresovat ho tolik výbornými známkami. Podpořit a odměnit i
snahu. I když ta jednička určitě potěší.
.JPG)
Lenko, moc zajímavé zamyšlení. Mám děti dospělé, oba mají VŠ, oba se vzdělávají dál. Hodně jsem se jim věnovala, pracovala jsem jen na půl úvazku. Názory na výchovu se neustále mění, já teď mohu říct, že je důležitý hlavně zdravý selský rozum, důslednost, komunikace a hlavně hromada láska a víry!
OdpovědětVymazatMoc tě zdravím a přeji tobě i dceři jen hezké dny. Helena
PS: mrkni do spamu, asi ti tam skončily některé komentáře...
Helenko, je poznat z tvých článků tvůj přehled. Určitě jsi mnoho předala svým dětem a zdárně je vychovala. Souhlasím s tím, co píšeš, že je důležité, dobře jsi to shrnula. Také krásné dny
VymazatAhoj Leni, s tou povinnou četbou jsem to měla podobné - taky jsem s nejmladším synem vše četla společně a vše rozebírala. Říkal, že mu to moc pomohlo. Mám tři syny a čtou všichni moc rádi, i v cizím jazyku, pod stromeček chtějí všichni knihu. I když prostřední syn začal hodně číst až v dospělosti. Líbí se mě, jak jsi pro dceru dělala knížky a hry. Když byl nejmladší syn malý, taky jsem mu tvořila leporela, hlavně z finančních důvodů, neměla jsem tehdy vůbec peníze. Já chodím hlavně do knihovny, i když občas si nějakou knížku koupím nebo dostanu. Se čtečkou jsem se neskamarádila, mám radši papírové knihy, v nich hezky záložku... Měj se hezky, Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Leni, děkuji. Máme to podobně. Vidím na blogu, jak jsi šikovná, leporela se synovi určitě líbila. Také si knížky spíše půjčuji v knihovně, i když mě občas některá zaujme tak, že ji chci vlastnit :-) Koukám do mobilu, do počítače, ale tu knížku mám také nejraději v papírové podobě .-) Krásné dny, Leni
VymazatLenko, důležité je dítě podpořit a určitě nevyžadovat jen samé pěkné známky. Někdo na to prostě nemá, ale může být šikovný v jiné oblasti. Vychovat slušného člověka, to je asi nejdůležitější. Měj se hezky 😉
OdpovědětVymazatEvko, souhlasím. Se slušností nejdál dojdeš - říkali nám rodiče. Hezké dny
VymazatNa školní léta mých dětí moc ráda nevzpomínám.Jak to šlo ve škole synovi,tak to nešlo dceři.Denně jsem se s ní učila,stejně učitelka na základce neustále buzerovala,jak dceru,tak i mě.Nakonec švagrová učitelka s ní došla k psycholožce a ta zjistila,že je dislektik.Nedokázala skládat písmenka ve slabiky.Potom se v ní jako starší něco zlomilo a zvládla i maturitu.Nikdy jsem ji za špatné známky netrestala,brala jsem to,jak to je.A teď řídí s přítelem restauraci,dokáže všechno zařídit,no hlavně má vyřídilku,ale po mně ne.
OdpovědětVymazatLeni,zajímavá úvaha
Jitko, určitě to měla tvoje dcera těžké a i ty, když jsi se s ní učila. To, že je dítě dyslektik nebo dysgrafik neznamená, že je hloupé, jen mu některé věci nejdou a je dobré, že existují dnes už i různé pomůcky, aby dětem usnadnily učení. Dcera je šikovná. Hezké dny
VymazatJak píše nade mnou Jitka. I náš mladší syn byl dyslektik a záleží opravdu na přístupu pedagoga. Někdy to nebylo to pravé ořechové. Každé dítě je jiné a podle toho se k němu musí přistupovat.
OdpovědětVymazatHezký den!
Hanka
Hani, za mě se dyslekcie tolik neřešila, jako nyní, a myslím, že děti to odradilo od dozvídání se nových věcí. A některé měly tu nálepku "hloupé", i když za to nemohly. Spolužák třeba dostával ze slohů za pět, i když stylově byly moc pěkné, ale nasekal tam spoustu chyb. Myslím, že nyní už je přístup k těmto dětem jiný.
VymazatJako bývalý učitel jsem přesvědčený, že známky v určitém věku dělají víc škody než užitku a kazí přirozenou radost dětí z poznávání. A to jsem dávný jedničkář, který měl tu výhodu, že pro jedničky nemusel prakticky hnout prstem.
OdpovědětVymazatČerfe, ono je podle mě hloupé, že se nedá hodnotit snaha. Možná proto jsou lepší slovní hodnocení, kdy se zhodnotí, co dítěti jde. My měli učitele, který si našel skoro každý týden čas, aby nám všem do žákovské knížky napsal, jak jsme se chovali, co máme zlepšit, za co nás chválí... Myslím, že takové hodnocení dává víc než známka.
Vymazat