Strom

Ještě že vás nemůžu přes internet nakazit. Na pondělní básničku nemám sílu, zalehla jsem s virozou, ale i tak smutnobolestinské zamyšlení. 

Připadám si stromem. Někdo přijde, položí se do stínu, jiný se dotkne kůry, někdo kopne do kořenů. Někdo si se mnou povídá, jiný jen kouká do mobilu. Někdo přichází každodenně, jiný jednou za pár let.

A já neřeknu zapomínals na mě, nedám ti stín. Jak kdyby všichni ti lidé byli zaznamenáni v letokruzích.

Vidím daleko a tak některé sleduji jen zpovzdálí. A s některými mluvím šuměním listů, i když jsou už někde v nebi. Jsou mi blízcí, i když jsou tak vzdálení.

A ptáci mi přinášejí vzkazy a radost ze světů..

Někdy se někdo chtěl dostat až na mízu, ořezat mi větve a sám jsem se neuměl bránit. A červíčci a housenky zkoušely, co snesu... A já měl pak radost z motýlů.

A toto povídání vlastně není o mě, ale o všech těch, kteří se těšili ze stínu, kteří přicházeli, i když jsem měl větve holé a neměl, co nabídnout.

...

Jen radost a zdraví do tohoto týdne 

Ještě PS pro mé doktory, je to metafora,rozhodně si nemyslím, že mám místo prstů listy :-)

A četla jsem dobrý citát: člověk by měl jednou za rok zajít do nemocnice, blázince nebo na hřbitov. Aby zjistil, že pokud není ani na jednom z těchto míst, má se skvěle.

Hezké dny