Kdo nezažil - a přesto může pochopit

Nechci o tom psát a pak si říkám, že by se o tom mělo mluvit.

Že ta psychická bolest je mnohem horší než ta fyzická (kam se na to hrabe porod). A že ten boj nikdy nekončí, i když dostanete správné léky.
Je stále víc psychicky nemocných. Jsou mladí lidé, kteří si chtějí sáhnout na život (nebo to udělali). Je spoustu bolesti a pocitů, že ten svůj život nedokážu zvládnout. Je těžké dostat se k psychiatrovi, je těžké najít psychologa, je těžké najít podporu.
Vždy člověku pomůže humor, ale teď nechci psát s humorem, chci napsat, jak moc je to těžké, ale že se to dá zvládnout. Chci napsat, že ne každý má hroší kůži, a má jiný práh toho, co snese, a že jsou nemoce, s kterými se člověk potýká celý život.
Nemůžu dělat, co dřív. Nemůžu se snažit rozhýbat tělo a mysl, když se cítím unavená. Protože už mám toho strašáka, že spadnu do nemoci, a to člověk opakovat nechce. Protože jak jsem psala, je to strašná psychická bolest, u mě strašný strach o blízké, nechovám se adekvátně, a hospitalizace nebo navýšení léků není nic příjemného.
Jaké to je, když vám píchnou injekci a vy se nemůžete hýbat, jen vám tečou slzy, protože netušíte, jestli je to dočasné nebo trvalé, ležíte na studené zemi, okolo si myslí, že simulujete a přeháníte, a vy jen ležíte a čekáte, jestli to přejde a budete se moci zas hýbat. Dostanete léky, a nedokážete vydržet ani krátkou cestu v autě, máte pocit, že se zblázníte a musíte vystoupit. Chce se vám jen spát a zároveň jste strašně nervozní. To, že nemáte chuť na sex a nedokážete mít orgasmus je opravdu to nejmenší.
Cokoliv řeknete, jakékoliv obhajování, vaše cíle, vše je bráno, ano, to je vaše nemoc, nikdo vás nebere vážně, jen se hledá, jaká nemoc a jaké léky by na to zabraly.
A když se pak dovíte diagnozu, je to jak rána do zad. A co s tím mám já dělat? A jak mám jako dál žít? A jak se mám vrátit do života, když jsem tolik ublížila druhým? Když jsem se nechovala normálně? Jak to mám všechno ustát?
A jediné, co můžete, je mlčet, protože už pochybujete, co je správné a co ne, jestli se chováte správně, nebo vás zas někam zavřou…
A při tom všem, musíte zas žít. A léky utlumí počáteční příznaky nemoci, takže v tom pak lítáte naplno. A hledáte, čím to mohlo být, kde je ten spouštěč… a nemůžete to najít, jen se domníváte… moc událostí, které se v životě staly? Ale to člověk ovlivní jen málo. A tak spíš leží, přemítá, snaží se mít dobrý pocit, užívat okamžiku… psát si básničky, když to jde… ale nikdy si už nemůže být jistý, jak dlouho. A jestli…

Ale nechci končit takto. Je to o tom hlídat se a raději odpočívat než se přetáhnout. Ale je to i o tom, že v životě fungovat můžete. Že zažíváte hezké okamžiky s rodinou nebo přáteli. Že se můžete smát a je vám dobře. Že máte radost, že něco zvládnete (i když ty dřívější sny a cíle jsou strašně daleko). A můžete tu být i pro druhé. Život tím nekončí, jen se musí vše upravit.
A říkám si, že to není o tom hledat tu „chybu jak a proč“. Že člověk ušel dlouhou cestu a neustále se mění. A nejde o to porovnávat se s ostatními a vyčítat si, proč já to nezvládnu, když oni ano. Myslím, že na tom vůbec nezáleží. Člověk vždy dělá to nejlepší, co v daný okamžik může. Ano, být chytřejší, být zdravý, mít zkušenosti – ale v ten daný okamžik je to jen tak, jak právě dokáže. A pokud se aspoň malinko mění k lepšímu, a třeba tím, že získává zkušenosti, je to tak, jak to má být. ☼ ♥