Víly rychle běžely na všechny strany. Schovaly se za kamínky, pod lístky, ukryly se tak, aby z nich nekoukal ani lísteček ze sukýnky.
Čmeláček prolítával kolem a pátravě je hledal. Tu uviděl, jak vyčuhuje kousek modré boty pod listem pampelišky. Byl to vílák bouřky. Snesl se k němu.
"Víláku bouřky, musíš pomoct muškátové víle," bzučel čmeláček nešťastně. "Volala tě, potřebuje tě, polez ven, pojď jí pomoci. Je zavřená v domě, nemůže ven, je svázaná, nemůže létat. Když nepřijdeš, bude to s ní špatné, a to přece nemůžeš dopustit. Nevím, jestli ji zajaly děti, nevím, kdo to udělal, ale musíš jí přece pomoci."
Vílák bouřky vylezl ven. Bál se o sebe, ale víc se bál o muškátovou vílu. Měl ji rád.
A jakmile vylezl ven, vylezli i jeho kamarádi a vydali se k němu. Růžová víla i dešťová víla si vzaly svoje svázané uzlíčky s věcmi a podívali se na sebe: "Máme všechno?" Tak jdeme.
Pokračování v knížce: Jdeme za muškátovou vílou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc za návštěvu i komentář. Jak jsem se přesvědčila, jste skvělí .-)