Slepota

Zrovna dnes jsem si vzpomněla na jednu slepou paní, kterou jsem měla možnost poznat. Byly jsme na jednom pokoji v nemocnici, tak jsem se snažila chovat ohleduplně. Zakrátko mi došlo, že jí vadí, když neví, kdo je v místnosti. Naučila jsem se říkat "to jsem já", když jsem vstupovala dovnitř a hlásit, když jsem odcházela. Snažila jsem se s ní povídat, předčítat, zabavit jí i sebe a dělat drobné úkony, které by ona sama nezvládla, například ostříhat nehty. Na jídlo jsem jí pouštěla před sebe, aby nemusela čekat dlouho ve frontě a i jinak jsem se snažila jí pomáhat.

Jenže ono má všechno svůj rub i líc. Dozvěděla jsem se od doktora, že paní by mohla jít na operaci a opět vidět. Ale že se tomu brání zuby nehty. Prostě znovu vidět nechce. Vyhovovalo jí postavení slepce, kterému druzí pomáhají. Bylo to pro mě nepochopitelné. Nevím, jestli se tak bála operace, každopádně na ní nešla. A raději dál žila ve svém tmavém světě plném jen zvuků a hlasů.

Být slepý se nerovná být chudák. Být slepý je handikep, s kterým se člověk musí naučit žít. Jenže to, jaký ten člověk bude, o tom nerozhoduje slepota. Určitě bych neodmítla pomoc člověku s bílou hůlkou. Ale už bych nebyla tak naivní. Můj obdiv mají lidé, kteří mají handikap a přitom se snaží pracovat nebo se nějakým způsobem zapojovat do života. Ano, tito lidé to mají určitě těžší než to máme my. Ale po mých zkušenostech si myslím, že někdy nepomoci je ta pravá pomoc. Pomoc člověku, aby se začal sám o sebe starat.