Musíš to zažít

Pamatuji si na okamžik, kdy se narodila moje dcera a co jsem jí přála. Aby to mohla zažít. Celý život. Být malá a trochu i rozmazlovaná, být dítětem, projít si pubertou se všemi těmi strašně vážnými starostmi o vzhledu i o přátelích, být dospělá a zamilovat se, a možná i bláznivě, možná i nešťastně, a pak potkat muže, který by o ni měl stejný zájem jako ona o něj, najít v životě uplatnění, a vychovávat děti, pokud by chtěla, a být stará, být zralou ženou, být babičkou. Aby prožila celý život. Od počátku až do konce. Aby se smála s přáteli, aby si prošla vším, čím si jen projít jde. A aby to zvládla, nevzdala. Jít dál, i třeba občas s hlavou skloněnou, ale projít životem, i třeba s vráskami, ale mít při sobě ty správné lidi. To musíš zažít - nemusíš, ale moc bych si přála, aby mohla. Protože život je jedna velká jízda .-)

Podívej, jak kvete louka,

jak si na ní čmelák brouká,

jak se směje sluníčko

i ty jedna hlavičko.

Podívej, ta těžká taška,

zase jedna vtipná hláška,

i pár sprostých slovíček,

červenaj tváře holčiček.

Podívej, jak hrdě kráčíš,

na vše sama teď už stačíš,

kráčíš sama do světa,

máma je teď popleta.

Podívej, jak ti to sluší,

srdce láskou prudce buší,

už víš, že dva jsou dar,

a stále máš přátel pár.

Podívej, jak se směješ,

pláčeš, bojíš se a chvěješ,

možná ti něco život vzal,

však vždycky kráčíš dál.

Podívej, ty bílé vlasy,

teď jsi královnou krásy,

jedno slůvko-zkušenost,

kéž i nyní máš radost.

Výtvor mojí dcery