Malý Víťa

Už jsem článek nestihla přiřadit k tématu týdne Z pohledu malého človíčka.

Víťa jel na výlet s maminkou. Možná to byl jen přesun z bodu A do bodu B, ale pro Víťu to výlet byl. Jako každá cesta odněkud někam - za babičkou, za nákupy, za kamarádkou. Tentokrát to bylo vlakem.

Maminka položila zabalené plenky na sedadlo, Víťa si vylezl na druhé. Maminka zůstávala stát. Aha, nemá si kam sednout. Vzal plenky a přesunul je na druhé sedadlo vedle sebe. A že to byla práce. Vždyť ty plenky byly velké skoro jak on. Maminka položila na uvolněné sedadlo svoji tašku. Ale mami, nééé. Tak zas vzal plenky a položil je na sedadlo k tašce. "Mamí, tady, hačííí", ukazoval na volné sedadlo vedle něj. Maminka dál stála. Ach né. Být dospělým, už mám hlavu v dlaních. Takhle poslušně seděl a čekal, až se maminka rozhodne sama se posadit.

Klinkal nožkama. Líbilo se mu klinkat nohama. To je paráda být tak vysoko nad zemí. "Víťo, nekopej nohama, někoho kopneš," maminka si ho všimla.

Posunula ho na konec sedadla. Teď měl nožky natažené. Moc se mu to nelíbilo.

Maminka vyndala croissant. "Vem si, abys neměl hlad," rozbalila a strčila Víťovi do ruky. Poslušně baštil. "Mňam, ham", pochválil jídlo. Máma: "Ach ne, Víťo, jsi špinavý, počkej, vyndám ubrousek." Jako správný chlap utřel čokoládu z pusy hřbetem ruky. A je to. Maminka pusu i ruku otírala pečlivě ubrouskem.

Koukal se po lidech. V ruce zbytek croissantu. "Papej," pobízela maminka. Ach jo, kdybych chtěl papat, tak to dojím. Už nemám hlad. Maminka mu přistrčila ruku s croissantem k puse. Jak vlak jel, mamince se klepala ruka a Víťovi se croissant klepal před pusou. Rozesmálo ho to. Začal se chechtat. I maminka se smála.

Vlak houkal, brzdil, drncal, všechny ty zvuky Víťa poslouchal. "Co to bylo?" ptal se pokaždé s maminkou. Líbila se mu ta hra na "Co to bylo?" Smál se upřímným hlasitým smíchem. Maminka se pohoršeně podívala. "Vyhodí tě z vlaku a budeš muset jít pěšky." "Co to bylo?" žvatlal a dál se smál.

Kéž by se Víťa životem prochechtal. .-)