Setkání

Dnes jsem potkala jednu zajímavou ženu a kousek jejího monologu se vám pokusím přepsat. Protože prostě myslím, že má co říct.

"Všechno si obstarám sama, nakoupit si dojedu... Víte, je mně 90 let. A to jsem si myslela, že jsem stará. A potkala jsem paní a té bylo 96 let. Představte si to. A čiperka. Já žila s manželem 63 let. A žili jsme dobře i špatně, ostatně jako všichni. A manžel vždycky říkal, mě budete muset odstřelit. On byl silný, rád jedl, měl radost ze života, tak si dělal takhle legraci. A vidíte, přišla nemoc a nikdo ho odstřelit nemusel. Pět let je to, co umřel. Tak je mi někdy smutno. Ale asi je to tam pěkné, když se nikdo odtamtud nevrátil. Tak bůh s vámi..."

Přála bych vám cítit tu naladěnost na život, na jeho starosti i radosti. I když jak říkala, ten život je tak krátký a tak rychle uteče.

Nohy se země dotýkají,

proud řeky teče v dál,

stárnou a častějc pospíchají,

jen chvíli si člověk hrál.

Někdo se podobá motýlům,

někdo je tichý jako stín,

někdo je upřímný po vínu,

jen neví si rady s tím.

Ve vlaku někdo mává,

někdo se točí jako vír,

někdo víc bere než dává,

někdo si nese věčný mír.

Jen chvíli se člověk dívá,

na svojí oponu, její pád,

někdo i tehdy zívá,

někdo si myslí-byl jsem tu rád.